Genu Hackmanovi je 95 let. Nejobdivovanější i nejobávanější herec Hollywoodu si dělal práci po svém

Hackman, jenž se narodil v Kalifornii sotva rok po vypuknutí velké hospodářské krize, si velmi komplexní povahu pěstoval od mládí. Otec v jeho třinácti letech utekl od rodiny a Gene vyrůstal v prosperujícím i napjatém poválečném období. V šestnácti letech zalhal o svém věku a přidal se k americkému námořnictvu, kde čtyři roky sloužil různě po světě jako polní rádiový operátor. Služba vlasti mu ale nijak neimponovala, neboť celý život pohrdal autoritami a nelibě nesl, když mu druzí rozkazovali. A to pro vztah mezi hercem a diktujícím režisérem není úplně šťastný základ.

Na herectví se Hackman přeorientoval až ve dvaceti letech, kdy studoval na Pasadena Playhouse se spolužákem Dustinem Hoffmanem. Oba spolubydlící byli třídními otloukánky a dokonce vyhráli posměšnou anketu o studenty s nejmenším hereckým potenciálem. Jak se asi museli cítit, když začátkem devadesátých let měli oba na poličce dvě zlaté sošky? O tři dekády dříve ale ještě s dalším kamarádem Robertem Duvallem marně sháněli práci, Hackman sbíral jen menší televizní melouchy a působil v divadlech mimo Broadway.

Roku 1964, ve svých čtyřiatřiceti letech, poprvé výrazněji zaujal v úspěšné broadwayské hře a také ve filmu – v dramatu Lilith si zahrál vedle Warrena Beattyho, s nímž se sešel také u dalšího a ještě významnějšího průlomu o tři roky později. Hackman měl roku 1967 ztvárnit pana Robinsona v oscarovém Absolventovi, který udělal hvězdu z Hoffmana. Režisér Mike Nichols si nicméně před začátkem produkce uvědomil, že herec je na takovou roli moc mladý, a rychle povolal Murrayho Hamiltona (Čelisti). Na zoufání nebyl čas, jelikož Hollywood zrovna vstupoval do nové formální etapy také vlivem násilné gangsterky Bonnie a Clyde. Hackman dostal roli Beattyho staršího bratra Bucka, sympatického ranaře, jenž mu vynesl první oscarovou nominaci.

Hackman, který se dle vlastních slov nikdy nepovažoval za filmovou hvězdu, nýbrž prostě za herce, patřil v nadcházejících deseti letech k nejvytíženějším hollywoodským pracantům. A nesl za to ovoce. Další nominace na Oscara přišla za méně rozmáchlé konverzační drama Nikdy jsem nezpíval svému otci, kde herec dal odiv také svou citlivější stránku. Pro tu ale většinou nezbývalo místo, zvlášť v dekádě, kdy zámořská tvorba přímočařeji reflektovala násilí a temnotu ve všelijakých příčlích společnosti.

Etalonem tehdejšího posunu morálního úsudku ve vysokém umění se stal detektivní thriller Francouzská spojka. Režisér William Friedkin i studio 20th Century Fox upřednostnili méně známého herce a Hackman skončil na palubě, ačkoli měl se svým rasistickým a místy vyloženě svinským policistou Jimmym Doylem problémy. Kvůli zobrazovanému nihilismu se s Friedkinem, jedním z těch opravdu nekompromisních režisérů, často dohadoval. Podle kolegy Roye Scheidera chtěl komplikovanou postavu polidštit a také díky dovolené improvizaci si Doylea přizpůsobil obrazu svému. Vyšlo mu to tak dobře, že jej odměnili prvním Oscarem za hlavní roli – Francouzská spojka pobrala roku 1972 pět zlatých sošek z osmi nominací.

Tímto úspěchem se ustavila soudobá forma surové žánrové artikulace a také nejednoznačného hrdiny, s nímž si Hackman vždy uměl poradit. Neplatilo to úplně pro katastrofické drama Dobrodružství Poseidonu, které suverénně naplnilo poptávku po hvězdných katastrofách typu Letiště. Čistěji novohollywoodským filmem je přehlížená road-movie Strašák (1973), kde Hackman jako odtažitý samotář na hraně zákona absolvuje emotivní cestu s žoviálnějším Al Pacinem. Snímek sice získal Velkou mezinárodní cenu v Cannes, ale kasovně pohořel. Pacino později vzpomínal, jak se s kolegou převlékli za příslušníky nižší třídy a týden obcházeli sanfranciské ulice. A také na jejich chladný vztah plynoucí z odlišných osobností a přístupu, kvůli čemuž si Hackmana sice vážil, ale jejich spolupráce pro něj občas nebyla snadná.

Roku 1974 Hackman víc než kdy jindy předvedl, co v něm vězí. Jednak zazářil jako expert na odposlech Harry Caul v ceněném Rozhovoru Francise Forda Coppoly, kde se zaplétal do konspirace a dokázal perfektně znázornit paranoiu a pocit viny. Díky golfové partii s hercem Genem Wilderem se dozvěděl o výrobě bláznivé komedie Mladý Frankenstein, které se chtěl mermomocí zúčastnit. Nadšeně přijal menší cameo roli vstřícného a pohostinného slepce, z něhož je zbloudilé monstrum docela paf a odchází ještě předtím, než mu hostitel stačí udělat espresso. Hackman nebyl pod vousy a v kostýmu k rozpoznání a svůj vrcholný komický výkon odvedl za minimální honorář.

Vydělat si ostatně mohl v pokračování Francouzské spojky, kde si zopakoval původně obávanou roli, ve spektáklu Příliš vzdálený most nebo v komiksové adaptaci Supermana. Jako trochu karikaturní zloduch Lex Luthor Hackman opět vyjevil svůj cit pro parodii a veřejnost jej ocenila jako brilantní kontrast k idealistickému hrdinovi v podání Christophera Reeva. K postavě se vrátil pro solidní druhý i katastrofální čtvrtý díl, jímž se hercova jinak vyrovnaná filmografie ojediněle vykloubila k ryzímu kultovnímu braku.

Osmdesátky už Hackman neměl tak úspěšné jako předchozí dekádu, což nicméně platilo pro řadu herců, jejichž charisma korespondovalo s nejsvobodnější uměleckou etapou Hollywoodu. Přece jen natočil sportovní drama Hráči z Indiany a debutující režisér David Anspaugh vzpomínal, že mu slavný herec dával jeho počáteční nerozhodnost a nervozitu sežrat. Metodický Hackman vždy očekával od sebe i od všech přítomných tvůrců jen to nejlepší a řada kontroverzí (stejně jako obdivných vzpomínek) klíčí právě z tohoto kreativního aspektu.

Tento Hackmanův přístup, který leckomu mohl připadat až samolibý, příhodně vztáhl na vlastní zkušenosti Kevin Costner během své účasti v The Rich Eisen Show. Costner s Hackmanem natáčel thriller Bez východiska v době, kdy se mu zhroutil víc jak tři dekády trvající vztah s manželkou a matkou jeho tří dětí Fayou Maltese. Mladší kolega vzpomínal, jak si sám prosazoval určitý průběh příprav a natáčení konkrétní sekvence, což na Hackmana zjevně udělalo dojem. „Když jsem tě dnes viděl, jak ses bil za vlastní věc, připomnělo mi to, jak jsem na herectví nahlížel dřív,“ řekl prý Costnerovi a přiznal, že poslední dobou přijímal i několik diskutabilních projektů.

To ale nikdy nebyla úplně pravda, neboť Hackman nadále přesvědčoval o svých kvalitách v sérii víceméně pozoruhodných a dnes klasických děl. Roku 1989 mu přistála další oscarová nominace za tísnivé kriminální drama s tématem jižanského rasismu Hořící Mississippi, kde ztvárnil nesmlouvavého agenta FBI Andersona. Postava v podstatě shrnula hercovu prosazovanou image drsného muže spravedlnosti, jemuž navzdory drsným metodám nechybí morální rozměr. Anderson je protikladem idealistického kolegy v podání Willema Dafoeho a rozhodně se nepodobá pacifistickému introvertovi, jakým Hackman byl dle mnohých pamětníků v soukromí.

Neuznával glorifikaci násilí na stříbrných plátnech a spouštěčem tohoto názoru mohla být paradoxně skutečnost, že hrál nejméně ve dvou progresivních filmech, v nichž se násilí vymklo klasickým morálním standardům (Bonnie a Clyde a Francouzská spojka). I pro demokratické politické tendence jej nazývali středozápadním liberálem a Hackman se hodně zdráhal přijmout druhou roli, která mu zajistila Oscara. Clint Eastwood jej neoblomně lákal do revizionistického westernu Nesmiřitelní, konkrétně do záporné role zkorumpovaného a sadistického zákonodárce Daggetta, chránícího muže, kteří se dopustili násilí na ženách. Eastwood ho musel trpělivě přesvědčovat, že jeho film naopak emotivně poukazuje na všudypřítomnou krutost dříve kanonizovaných westernových aktérů. Hackman nakonec souhlasil a zase jednou nechtěně ukázal, že když z něj jde strach, publikum je u vytržení.

Lehce obměněnou postavu bývalého vyhnance a současného starosty se slabostí pro duely na život a na smrt si Hackman vyzkoušel ve westernu Sama Raimiho Rychlejší než smrt. Produkce o herce stála natolik, že přesunula natáčení z Mexika do Arizony. Raimiho celoživotní kamarád Bruce Campbell ve své biografii zmínil, že Hackman mladého režiséra testoval, zpochybňoval jeho vedení jen proto, aby se mu následně stejně poddal. V té době s Costnerem dokončil ještě epický westernový propadák Wyatt Earp.

V 90. letech a po druhém Oscarovi si Hackman opět mohl vybírat, žánrové filmy a pocty minulosti byly v módě a legendární herec zkoušel různé polohy. Obávaného žraloka zahrál v korporátní krimi Firma, vedl posádku jaderné ponorky na úsvitu třetí světové války v Krvavém přílivu, jako prezident USA spáchal hrdelní zločin v další Eastwoodově klasice Absolutní moc a filmového producenta ztvárnil v referenční krimikomedii Chyťte ho! Roku 1998 se ohlédl za Rozhovorem dalším špionážním filmem s motivy odposlechu a nakládání s kompromitujícími informacemi. Nepřítel státu měl hvězdné obsazení v hlavních i vedlejších kategoriích a castingová režisérka Victoria Thomas to připisovala neskrývané touze Willa Smithe i řady dalších jmen spolupracovat právě s Hackmanem.

Jak příhodné, že hercovu poslední hojně oceňovanou roli v rozpustilé generační komedii Wese Andersona Taková zvláštní rodinka zpětně dohání nejvíc zákulisních klepů. Režisér a herci včetně Billa Murrayho si po deseti letech sedli s The Hollywood Reporter a vzpomínali, jak zjevně nervózní Hackman slovně napadal mladého filmaře a nevycházel s ostatními herci, kteří se ho skoro báli. Murray jej nazval slabochem, který pod tlakem odkryje své úzkosti, ale také se jej zastal – Hackmana evidentně dopaloval slabý výkon Luka Wilsona, jenž byl při natáčení viditelně zamilovaný do kolegyně Gwyneth Paltrow. Tak jako vždy, nikdo chování hereckého barda neodsoudil kompletně.

Hackman, jenž se roku 1991 podruhé oženil a o 31 let mladší partnerka Betsy Arakawa stojí po jeho boku dodnes, se nerozloučil úplně důstojně romantickou komedií Starosti starosty z roku 2004. V té době mu bylo 73 let a ve vzácném rozhovoru s Larrym Kingem prozradil, že ze zdravotních důvodů končí hereckou kariéru. O pár let později tento verdikt zpečetil a podal vysvětlení, že tak učinil na radu doktora ohledně jeho slábnoucího srdce, které by nemuselo další natáčecí stres vydržet.

Gene Hackman je tedy spolu s Jackem Nicholsonem žijící legendou kinematografie, přičemž s oscarovou hvězdou Přeletu nad kukaččím hnízdemmají společného ještě něco. Oba přišli o úlohu Hannibala Lectera v Mlčení jehňátek, přičemž Hackman byl s filmovým projektem zprvu nerozlučně spjatý. Koupil totiž práva na knihu, kterou si zamiloval a plánoval ji i režírovat. Rodina mu to ovšem rozmluvila, násilí bylo po Hořícím Mississippi dost. Hackman tudíž vycouval a Anthony Hopkins přispěl svým fantastickým výkonem filmu, který si odnesl pět Oscarů v pěti hlavních kategorií. Člověk asi nemůže mít všechno.

Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: BBC, Far Out, The Hollywood Reporter