Simpsonovi

Doktor Julius Dlaha (v angličtině Hibbert) je od prvních sérií nepřehlédnutelným vedlejším aktérem Simpsonových (The Simpsons). Chlápek s bělošskými kapitalistickými manýry a nejlegračnějším smíchem ze Springfieldu je Afroameričan, ale letitý bělošský dabér Harry Shearer založil jeho specifické vystupování na Billu Cosbym. Dosáhl toho, že Dlahovi se přezdívalo „nejbělejší černoch v televizi“, ale roku 2020 se musel této postavy vzdát. Tvůrci tehdy rozhodli, že míšení různých etnik fiktivních charakterů a jejich dabérů už nebudou tolerovat. Sám Shearer, jenž od roku 1989 namlouvá tucty simpsonovských postav, je z toho poněkud zmatený.

Legendární rodinka letos slaví 35 let od své premiéry a od té doby jsme se Homera a spol. na obrazovkách nezbavili. Jedná se o historicky nejdéle běžící americký animovaný seriál i sitcom a už teď je jasné, že minimálně již potvrzenou 36. sérií Simpsonovi (The Simpsons) své seriálové působení prodlouží. I když seriálu mnoho fanoušků vyčítá okoukanost či únavu materiálu, letos nabrali „žluťáci“ podle kritiků druhý dech. Tedy v jejich případě už tak čtvrtý či pátý. I to je jeden z důvodu, proč tvůrci nehodlají skončit. Naopak mají velké ambice.

Nedávno jsme psali o rozpacích, které vzbudila epizoda Simpsonových (The Simpsons) s názvem Ředitel Skinner a seržant Skinner. Druhý díl deváté série dodnes rozděluje fanoušky a sám jeden z tvůrců seriálu Matt Groening jej v rámci audiokomentáře na DVD označil za svou nejméně oblíbenou epizodu této série, později dokonce přímo za chybu. Podle mnohých právě v tento moment skončil tzv. zlatý věk Simpsonových.

Simpsonovi (The Simpsons) kroutí pětatřicátou sezónu a tvůrci čas od času publiku či sami sobě připomenou konečnost všech živých tvorů tím, že některou z animovaných postav symbolicky pošlou na onen svět. Vedle Maude Flandersové, Mony Simpsonové či Edny Krabappelové to nově potkalo nenápadného, leč vytrvalého Vočkova štamgasta Larryho Dalrympleho. Opilec s prořídlými vlasy zevloval v pozadí od první epizody z roku 1989. Byť skoro nepromluvil, jeho skon v patnácté epizodě pětatřicáté řady vyvolal pozdvižení a vlnu fanouškovské empatie. Jeden z producentů seriálu Tim Long musel věci uvádět na pravou míru.

Springfield je městem, o které v USA zakopnete na každém kroku. Nachází se v nadpoloviční většině států, v Illionis je dokonce hlavním městem a v animovaném sitcomu Simpsonovi (The Simpsons), který letos oslaví 35 let od premiéry, se právě v něm divoce mísí kulturní či geografické prvky Severní Ameriky. O tom, jaký Springfield stál Mattu Groeningovi jako hlavní inspirace, se vedou spory, což tvůrcům vyhovuje. Mohou totiž využívat populární záhady ve svůj prospěch a prohlubovat kdysi unikátní satirický charakter seriálu.

Po letech se opět schyluje k tomu, že hollywoodské herecké hvězdy přijdou o svou výsadní pozici komerčních vábniček na úkor talentovaných lidí za kamerou. Režisér a scenárista oscarového hitu Oppenheimer Christopher Nolan má za sebou výjimečnou kariéru, již aktuálně zpečetil právě oscarovým triumfem a téměř miliardovými tržbami pro papírově méně přitažlivý životopis konstruktéra jaderné zbraně. Snímek plný slavných herců přetavil konverzační i politickou látku v mainstreamový kulturní zážitek a zlaté sošky zajistil také Cillianu Murphymu a Robertu Downeymu jr. Největší hvězdou ovšem zůstal Nolan, jenž si dle zákulisních informací přišel až na sto milionů dolarů a jehož další tvůrčí kroky bedlivě monitoruje celý Hollywood.

V 70. letech se britská i mezinárodní filmová scéna mohla spolehnout na to, že pokud je zapotřebí charakterního představitele náročných rebelujících postav či perverzních krutovládců, Malcolm McDowell je plně k dispozici. Osmdesátiletá herecká legenda vzešla z naturalistické pozdní tvorby britských autorů „kitchen sink cinema“ Kena Loache (Smůla na patách) a Lindsay Andersona (Kdyby), globální věhlas získala roku 1971 hlavní rolí v Mechanickém pomeranči (A Clockwork Orange) Stanleyho Kubricka, tedy jednom z nejkontroverznějších filmů 20. století. McDowell, jenž ztvárnil také Caligulu ve stejnojmenném skandálním experimentu, má na kontě přes 300 rolí a většina z nich se mu okamžitě vykouřila z hlavy. V pracovním tempu však nepolevuje a ani se k tomu nechystá.

Na sociálních sítích jsme v minulých dnech mohli zaznamenat kauzu kolem skotské rodinné atrakce Willy Wonka Experience, kde děti a rodiče za směšně vysoké vstupné okusili, jak vypadá zábavní katastrofa. Příšerné kulisy a znudění zaměstnanci v kostýmech přímo volali po vrácení peněz. Internet si samozřejmě vzpomněl na epizodu ze čtvrté série Simpsonových (The Simpsons) Bartovo vnitřní dítě, v níž Homer po zakoupení záludné trampolíny sní o vlastním a dosti ubohém zábavním parku Homerland. Ten byl však podle mnohých daleko snesitelnější než reálná „pocta“ Roaldu Dahlovi s nešťastnými herci v kostýmech Umpa-lumpů, kteří vykreslují další věšteckou paralelu s animovaným sitcomem.

Pokud se ve svých dvanácti letech stanete jednou z hlavních tváří sitcomu, který milují lidé po celém světě bez ohledu na věk a společenské postavení, může vám to s životem pěkně zamávat. David Faustino se před kamerami objevoval od kojeneckého věku a do puberty vkráčel v kůži natvrdlého outsidera Buda Bundy, jenž v kultovním seriálu Ženatý se závazky (Married… with Children) snil o krásných ženách, jež mu zůstávaly zapovězené možná i vinou stigmatu uvaleného jeho otcem, otráveným prodavačem bot Alem (Ed O'Neill). Čerstvě padesátiletý herec se nikdy nestal filmovou hvězdou, ale sám už má doma rodinný závazek a nejraději se zaměstnává dabingem nebo hudbou.

Režisér se může plácat po zádech, když jeho představitel nebo představitelka hlavní role bojuje o prestižní zlatou sošku. Očividně totiž odvedl dobrou práci, když rozdával pokyny nad scénářem a pomáhal udržovat věrohodnost či intenzitu hereckého projevu. A co teprve, když se z vašeho obsazení uchází o Oscara hned pět lidí? Naposledy k tomu došlo roku 1976, tedy v době, kdy hollywoodští filmaři začali víc spoléhat na vizuální vyjadřování a pohyblivou kameru. Trochu tak možná upozadili herecké výkony, jež si jejich předchůdci během klasické studiové éry zvykli snímat dost staticky a divadelně. Jestliže tedy můžeme nějaké filmy nazývat „hereckými“, minimálně z pohledu akademické pozornosti to je devět následujících klasických titulů, u nichž v dobrém smyslu nevíme, kam dřív stočit zrak.