Simpsonovi

Springfield je městem, o které v USA zakopnete na každém kroku. Nachází se v nadpoloviční většině států, v Illionis je dokonce hlavním městem a v animovaném sitcomu Simpsonovi (The Simpsons), který letos oslaví 35 let od premiéry, se právě v něm divoce mísí kulturní či geografické prvky Severní Ameriky. O tom, jaký Springfield stál Mattu Groeningovi jako hlavní inspirace, se vedou spory, což tvůrcům vyhovuje. Mohou totiž využívat populární záhady ve svůj prospěch a prohlubovat kdysi unikátní satirický charakter seriálu.

Po letech se opět schyluje k tomu, že hollywoodské herecké hvězdy přijdou o svou výsadní pozici komerčních vábniček na úkor talentovaných lidí za kamerou. Režisér a scenárista oscarového hitu Oppenheimer Christopher Nolan má za sebou výjimečnou kariéru, již aktuálně zpečetil právě oscarovým triumfem a téměř miliardovými tržbami pro papírově méně přitažlivý životopis konstruktéra jaderné zbraně. Snímek plný slavných herců přetavil konverzační i politickou látku v mainstreamový kulturní zážitek a zlaté sošky zajistil také Cillianu Murphymu a Robertu Downeymu jr. Největší hvězdou ovšem zůstal Nolan, jenž si dle zákulisních informací přišel až na sto milionů dolarů a jehož další tvůrčí kroky bedlivě monitoruje celý Hollywood.

V 70. letech se britská i mezinárodní filmová scéna mohla spolehnout na to, že pokud je zapotřebí charakterního představitele náročných rebelujících postav či perverzních krutovládců, Malcolm McDowell je plně k dispozici. Osmdesátiletá herecká legenda vzešla z naturalistické pozdní tvorby britských autorů „kitchen sink cinema“ Kena Loache (Smůla na patách) a Lindsay Andersona (Kdyby), globální věhlas získala roku 1971 hlavní rolí v Mechanickém pomeranči (A Clockwork Orange) Stanleyho Kubricka, tedy jednom z nejkontroverznějších filmů 20. století. McDowell, jenž ztvárnil také Caligulu ve stejnojmenném skandálním experimentu, má na kontě přes 300 rolí a většina z nich se mu okamžitě vykouřila z hlavy. V pracovním tempu však nepolevuje a ani se k tomu nechystá.

Na sociálních sítích jsme v minulých dnech mohli zaznamenat kauzu kolem skotské rodinné atrakce Willy Wonka Experience, kde děti a rodiče za směšně vysoké vstupné okusili, jak vypadá zábavní katastrofa. Příšerné kulisy a znudění zaměstnanci v kostýmech přímo volali po vrácení peněz. Internet si samozřejmě vzpomněl na epizodu ze čtvrté série Simpsonových (The Simpsons) Bartovo vnitřní dítě, v níž Homer po zakoupení záludné trampolíny sní o vlastním a dosti ubohém zábavním parku Homerland. Ten byl však podle mnohých daleko snesitelnější než reálná „pocta“ Roaldu Dahlovi s nešťastnými herci v kostýmech Umpa-lumpů, kteří vykreslují další věšteckou paralelu s animovaným sitcomem.

Pokud se ve svých dvanácti letech stanete jednou z hlavních tváří sitcomu, který milují lidé po celém světě bez ohledu na věk a společenské postavení, může vám to s životem pěkně zamávat. David Faustino se před kamerami objevoval od kojeneckého věku a do puberty vkráčel v kůži natvrdlého outsidera Buda Bundy, jenž v kultovním seriálu Ženatý se závazky (Married… with Children) snil o krásných ženách, jež mu zůstávaly zapovězené možná i vinou stigmatu uvaleného jeho otcem, otráveným prodavačem bot Alem (Ed O'Neill). Čerstvě padesátiletý herec se nikdy nestal filmovou hvězdou, ale sám už má doma rodinný závazek a nejraději se zaměstnává dabingem nebo hudbou.

Režisér se může plácat po zádech, když jeho představitel nebo představitelka hlavní role bojuje o prestižní zlatou sošku. Očividně totiž odvedl dobrou práci, když rozdával pokyny nad scénářem a pomáhal udržovat věrohodnost či intenzitu hereckého projevu. A co teprve, když se z vašeho obsazení uchází o Oscara hned pět lidí? Naposledy k tomu došlo roku 1976, tedy v době, kdy hollywoodští filmaři začali víc spoléhat na vizuální vyjadřování a pohyblivou kameru. Trochu tak možná upozadili herecké výkony, jež si jejich předchůdci během klasické studiové éry zvykli snímat dost staticky a divadelně. Jestliže tedy můžeme nějaké filmy nazývat „hereckými“, minimálně z pohledu akademické pozornosti to je devět následujících klasických titulů, u nichž v dobrém smyslu nevíme, kam dřív stočit zrak.

Superžena se prezentuje jako „romantický film o hledání sama sebe“ a s tímto tvrzením nejde nesouhlasit – film se opravdu vehementně hledá, bohužel se však během (naštěstí střídmé) 85minutové stopáže ani náhodou nenajde. Jde o dosud nejambicióznější, nejumělečtější a také nejděsivější projekt Evy Toulové, jež se navzdory svému mládí stala postrachem filmových recenzentů.

Animovaný sitcom Simpsonovi (The Simpsons) byl hlavně v devadesátých letech tak úspěšný, že ze svých scenáristů udělal mezinárodní celebrity. Nejznámějším z nich je zřejmě dlouholetý moderátor talk show Conan O'Brien, jenž stojí například za revoluční epizodou Marge a jednokolejka ze čtvrté série. Zdaleka nejzasloužilejším členem tvůrčího týmu, který navždy změnil charakter a možnosti televizního humoru, je však ostýchavý autor John Swartzwelder. Hlavní scenárista devětapadesáti epizod ze zlaté éry patřil k počátečnímu jádru a jeho přínos se stal legendárním. Muž, jenž nedávno oslavil 75. narozeniny, dal seriálu vale roku 2003, přičemž se nikdy neobjevoval na veřejnosti či v DVD komentářích a jediný rozhovor poskytl pro The New Yorker roku 2021.

V roce 2002 natočil David Lynch osmidílný seriál, jehož epizody se původně objevily jen na filmařových webových stránkách. Později se celkem 50 minut stopáže dočkalo i vydání na dalších platformách, ovšem nezvyklý formát není na tomto díle tím zdaleka nejvíce znepokojivým. Publikum totiž bylo vystaveno falešnému sitcomu o třech dospělých králících, který byl natolik znepokojivý, až se dočkal i zahrnutí do psychologického výzkumu.

Chcete-li kontrolovat budoucnost, pozorně sledujte seriál Simpsonovi (The Simpsons). Animovaný pořad za pětatřicet let existence nejenže štiplavě vypichuje sociální a politické pravdy o USA, ale také shromažďuje elitní našeptávače z nejrůznějších oborů, kteří se postarali o řadu fantastických předpovědí budoucích událostí či technologického vývoje. O virtuální realitě se konkrétně hovoří už dlouho a debata úzce souvisí třeba s tématem umělé inteligence. Při pohledu na osm let starou epizodu Virtuální rodina a aktuální výrobek společnosti Apple, brýle pro virtuální realitu Apple Vision Pro, se ale opět nabízí uznalé pokývnutí nad věšteckými schopnostmi tvůrců.