Přelet nad kukaččím hnízdem slaví 50 let. Formanova klasika vznikla na uměleckém i politickém bojišti

„Komunistická strana byla mojí Ratchedovou – říkala mi, co smím a nesmím dělat; co smím a nesmím říkat; kam smím a nesmím chodit; dokonce i kým smím a nesmím být,“ napsal Forman ve svém článku pro New York Times v roce 2012. Podstatnou část svého mladého života, kdy se stal mimo jiné jedním z čelních filmařských hlasů československé nové vlny 60. let, tak přirovnal k postavě nesmlouvavé sestry v institutu pro duševně choré, kam s bezprecedentním entuziasmem vtrhne simulant McMurphy (Jack Nicholson). Muž svobodomyslného ducha otřese striktním režimem a mezi pacienty včetně nemluvného „náčelníka“ Bromdena (Will Sampson) probudí uvědomění, že také oni jsou plnohodnotnými lidmi – a to se neempatické Ratchedové (Louise Fletcher) z duše příčí.

Analogie s politickou situací ve východním bloku vyvstává od roku 1975 opakovaně, ale Kesey ve svém románu z počátku 60. let podněcoval univerzálního odbojového ducha a strefoval se do Spojených států. Protagonistou knihy je zmíněný Bromden, jenž pozoruje a komentuje McMurphyho revoltu jako dědic národa původních obyvatel, kteří byli ze své půdy vytlačeni. Humánní a také dobově poplatné myšlenky, které předpověděly kontrakulturu během vietnamské války či globálních výkyvů politického klimatu, okamžitě zaujaly mocného herce a producenta Kirka Douglase. Filmový Spartakus ztvárnil McMurphyho v broadwayské adaptaci a hodlal příběh dostat také před kamery, v čemž mu měl pomoct právě Miloš Forman.

Douglas byl roku 1966 na prohlídce barrandovských ateliérů a na večírku americké ambasády si vzal stranou Formana, o jehož filmech jako Lásky jedné plavovlásky měl dobrý přehled. Rodákovi z Čáslavi slíbil, že mu pošle Keseyho knihu, ale očekávaná americká zásilka nikdy nedorazila. Osudový knižní výtisk s největší pravděpodobností skončil ve spárech tehdejších cenzorů a poštovních kontrolorů, odkud putoval rovnou na ideologické popraviště. Ať už je v tomto případě adekvátní slovo cenzura, nebo šlo jen o prachsprostou krádež nedostatkového západního produktu, ztracená kniha možná vznik filmu o celé roky zbrzdila. Utnutí pražského jara ve formě tvrdé normalizace „naštěstí“ přesvědčilo sledovaného Formana, že je načase ukončit pobyt v komunistickém Československu. Režisér emigroval do USA, kde roku 1971 natočil svůj tamní debut Taking Off.

Vyhoďme ho z kola ven se v té době hrálo i mimo broadwayská prkna a Kirk Douglas začínal být na McMurphyho moc starý. Práva tedy přenechal synovi Michaelovi, jenž se spojil s producentem Saulem Zaentzem. Společně pátrali po tvůrcích, kteří by projekt konečně dostali na stříbrná plátna.„Náš první scenárista, Lawrence Hauben, mě seznámil s tvorbou Miloše Formana. Jeho film Hoří, má panenko z roku 1967 měl přesně ty vlastnosti, které jsme hledali: odehrával se v jednom uzavřeném prostředí a byl plný unikátních postav, s nimiž dokázal mistrně pracovat,“ vzpomínal mladší Douglas, jenž Přelet nad kukaččím hnízdem letos přijel uvést do Karlových Varů, pro The Guardian.

Forman tak v preferencích předběhl věhlasného Hala Ashbyho (Harold a Maude) a znovu se na večírku setkal i s Douglasem starším, jenž mu stále zazlíval, že nikdy neodpověděl ohledně zaslané knihy. „Tehdy jsem pochopil, co je to pamatovák neboli vytrénovaná herecká paměť. Douglas senior, hned jak jsem se objevil, zaměřil na mě jestřábí pohled a v nestřežené chvíli mě sejmul. Před celou společností oznámil, že mi kdysi do Prahy poslal knihu, kterou teď pro ně prej budu režírovat. A představte si, udělal dramatickou zámlku, že jsem taková kur*a, že jsem mu tehdy nestál ani za stručnou odpověď: ‚Pane, polibte si prdel.‘ Přítomní ztvrdli a já taky. Svůj parádní výstup Douglas senior zakončil: ‚A představte si, že teď se mu ta kniha strašně líbí.' V té chvíli už mě nikdo nemusel představovat, každej si mě hodně dlouho pamatoval. Odpověděl jsem, že o něm a jeho slibu jsem si myslel to samé. Dodnes nevím, jestli mi tenkrát uvěřil, že jsem tehdy v Praze žádnou knihu nedostal a že jsem marně čekal a naivně se těšil.“

Forman měl každopádně plnou podporu Douglase mladšího, jenž posléze zkoušel navázat kreativní spolupráci také s Kenem Keseym. „Můj producentský partner Saul Zaentz – majitel Fantasy Records a vášnivý čtenář – cítil s Keseym jistou spřízněnost. Poté, co jsme s Larrym udělali první pokus, požádal Saul Keseyho, aby napsal scénář, a slíbil mu podíl na výdělku. Ale jako u mnoha romanopisců, kteří se snaží adaptovat vlastní materiál, to nevyšlo. Potom jsme se s ním rozešli. Byla to naše jediná dlouhodobá a bolestivá záležitost. Dostali jsme se do finančního sporu – bylo to hloupé, ale možná to byl jeho způsob, jak si chránit ego.“ Kesey filmem, který se odklonil od knižní vypravěčské perspektivy, nakonec pohrdal – jeho místo zaujal debutující Bo Goldman, jemuž Přelet vynesl Oscara.

Umělecké bojiště ale nevyhasínalo ani během produkce, kterou tvůrci odvážně situovali přímo do oregonského psychiatrického zařízení. Tamní ředitel Dean Brooks filmaře plně podporoval a dokonce sám ztvárnil roli doktora Johna Spiveyho, přičemž se zasazoval také o začlenění skutečných pacientů do výroby filmu. „Nakonec několik z nich pracovalo v různých odděleních. Až později jsem si uvědomil, že mnozí z nich byli kriminálně šílení. Výtvarné oddělení mělo například žháře. Dean pro každého herce vybral jednoho pacienta, kterého měl sledovat, a někteří členové hereckého obsazení dokonce v noci spali na odděleních.“ Metodické pohlcení lze zpozorovat především na vedlejších hercích včetně Christophera Lloyda, Brada Dourifa či Dannyho DeVita, jenž Martiniho ztvárnil už v jedné z divadelních adaptací. Štáb nevypadl z rolí ani během památného videozáznamu, kdy Jack Nicholson přijal cenu BAFTA za výkony v Čínské čtvrti a Poslední eskortě v obklopení svých „spolupacientů“.

Autenticitě přispívalo i Formanovo kreativní rozhodnutí natáčet na tři kamery souběžně, čímž se lépe pokryly improvizované herecké reakce. Režisér rovněž s herci nesdílel natočený materiál, aby neovlivňoval jejich intuici, což dělalo problém zejména vždy perfektně připravenému Nicholsonovi. Velká osobnost nového Hollywoodu se k roli dostala přes preferovaného Burta Reynoldse (Vysvobození) a s českým režisérem údajně moc nekomunikovala, což měl být výsledek mimo jiné podlých zásahů kameramana Haskella Wexlera. „Herecké obsazení začínalo ztrácet v Miloše trochu důvěru a Haskell Wexler, který chtěl rozjet režijní kariéru, ty pochybnosti trochu přiživoval. Řekl jsem Milošovi: ‚Musíš Jackovi něco ukázat.‘ A tak to udělal a všichni si uvědomili, že film je ve skvělé formě. Krátce nato jsem musel Haskella vyhodit – buď on, nebo Miloš,“ prozradil Douglas, jenž na zbytek produkce najal Billa Butlera.

Bylo to další ze série správných rozhodnutí, mezi něž lze zařadit také obsazení Nicholsona i jeho sokyně Louise Fletcher. Ta se od roku 1963 11 let neobjevila v žádném filmu, ale vyslyšela volání Roberta Altmana pro snímek Zloději jako my. Formanovi v něm učarovala a prosadil si ji jako svou Ratchedovou, tedy symbol institucionalizace a opresivní moci, s níž se nepotýkali jen na východě. „Udělat z Ratchedové lidskou bytost nebyl žádný nicotný úkol,“ vyprávěla herečka. „Na rozdíl od McMurphyho o její minulosti nevíte vůbec nic. Nechtěla jsem z ní udělat monstrum – chtěla jsem, aby byla uvěřitelná jako skutečná osoba v daných podmínkách. Čerpala jsem z tématu zneužívání moci, které bylo tehdy velmi aktuální, když Nixon musel odstoupit. Velmi jasně jsem viděla, jak mohou lidé věřit, že konají dobro a že vědí nejlépe.“

Její ztvárnění stoického diktátora mělo obrovský účinek, přestože lidé Ratchedovou často interpretují právě jako hororové monstrum. „Bylo to tak trochu děsivé ještě rok nebo dva poté: lidé mě zastavovali na letištích a říkali mi, jak moc mě nenávidí. Teď jsem ve všech žebříčcích nejlepších padouchů vůbec, po boku Anthonyho Hopkinse za Hannibala Lectera. On bývá většinou číslo jedna.“ Postava po mnoha letech inspirovala nepřímý seriálový spin-off Ratchedová od Netflixu, v němž její mladší verze v podání Sarah Paulson přihlíží také prvotním pokusům v oblasti lobotomie. Fletcher se pro změnu s Nicholsonem připravovala tím, že přihlížela elektrošokové terapii.

Snímek v distribuci United Artists předčil veškerá očekávání a ke konci roku 1975 byl takovým hitem, že v USA stačil vyšplhat na druhé místo mezi nejziskovějšími tituly dané sezóny. Celkem ve světě vydělal 163 milionů dolarů při rozpočtu kolem čtyř milionů, v mnoha zemích běžel v kinech i několik let a potvrdilo se, jak téma rezonuje s publikem napříč různými vládnoucími systémy. Formanův druhý americký film je navíc opravdu výborný – tamní knihovna kongresu ho roku 1993 zařadila do Národního filmového registru jako kulturně, historicky a esteticky významné dílo, Americký filmový institut Přelet momentálně eviduje jako 33. nejlepší hollywoodský snímek historie.

Promítlo se to už roku 1976 na oscarovém klání, které hostilo tvůrce výjimečných a nadčasových titulů jako Čelisti, Nashville, Barry Lyndon či Psí odpoledne. Přelet nad kukaččím hnízdem získal pět zlatých sošek v pěti hlavních kategoriích (nejlepší film, režie, scénář, herec a herečka) jako teprve druhý film od romantické komedie Stalo se jedné noci z roku 1934 – do party se poté přidalo jen Mlčení jehňátek o šestnáct let později. Jedná se o často citované a vlivné dílo, které skutečně polidštilo chovance „s diagnózou“ a dodnes inspiruje skloubením psychologického dramatu s oddechovým hořkým humorem. Pro zajímavost – děj i jednotlivé postavy nápadně citovala úvodní epizoda třetí série Simpsonových, v níž se Homer v blázinci spřátelí s „vysokým tlustým“ bělochem, jenž si myslí, že je Michael Jackson. Díl s názvem Šílený Homer byl stažen z distribuce kvůli kontroverzi, která kolem zesnulé popové ikony zesílila po uvedení šokujícího dokumentu Leaving Neverland.

Snímek se k padesátému výročí vrátí do víc než tisícovky amerických i světových kin a navrch inspiruje televizní spin-off, který podá známý příběh (a snad i jeho pokračování) z filmaři zamítnuté perspektivy Náčelníka Bromdena. Projekt chystá Paul Zaentz, synovec zesnulého strýčka Saula, a obsáhne zřejmě víc sérií.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů všech dob podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: The Guardian, Barrandov - Nezapomenutelní: Miloš Forman, The New York Times, Kinobox