Stellan Skarsgård přijíždí do Varů. Hvězda Černobylu a Star Wars prolomila globální vlny

„Miloš Forman mi před mnoha lety řekl: „Stellane! Viděl jsem tě v tolika filmech, ale nikdy si nepamatuji tvůj obličej…,“ načal Skarsgård svou řeč po zisku Zlatého glóbu. Český režisér podle něj narážel na to, že švédský herec má v podstatě neviditelné obočí, a tedy málo zapamatovatelný výraz. Patriarcha významného hereckého klanu, jehož slávu momentálně šíří také synové Alexander, Bill či Gustaf, si samozřejmě uvědomoval nadsázku. Jeho obličej dávno patří k těm nejznámějším, které se objevují v globálních produkcích víceméně nekolísavých kvalit – když už se Skarsgård něčemu upíše, můžeme se spolehnout, že o podřadný produkt nepůjde.

Jeho intenzivní chraplák dělal ve světě ozvěnu už v raných anglicky mluvených dílech Larse von Triera, jenž se Skarsgårdem pravidelně spolupracuje. Po přelomu tisíciletí se charismatického chameleona ujali náležitě využívat v Hollywoodu, kde se mohou spolehnout na jeho široký záběr a neuvadající šarm, v angličtině popsatelný výrazem „screen-presence“. Zazářil v hororech (Vymítač ďábla: Zrození), v muzikálu (Mamma Mia!) či v komiksovém prostředí (Thor, Avengers), přičemž jeho charisma snadno rozpoznáte i pod nánosem make-upu. Kdo by ostatně zapomněl na jeho pár scén v Pirátech z Karibiku, kde se jako ‚Štruple‘ Will Turner nechával pokaždé několik hodin maskovat. Nechtěl připustit digitální zásahy a připravit publikum o autentičnost.

Ta Stellanovi neuniká ani na minimálním prostoru, tak jako v Nabarveném ptáčeti Václava Marhoula, s nímž se skamarádil na pražském nočním tahu v devadesátkách a kývl na jeho nabídku s minimálním honorářem. A jistě s ní předstoupí i před karlovarské publikum, které si může získat zásobárnou vzpomínek na tuzemské spolupracovníky. Nemluvě o uváděné Citové hodnotě od režiséra Nejhoršího člověka na světě, která prý Skarsgårdovo bohaté herectví zužitkovává beze zbytku. Podívejme se na sedm filmů, kterým se to rovněž skvěle povedlo.

Režiséra Larse von Triera má asi mnoho z nás zapsaného jako kontroverzního provokatéra, který rád překračuje obrazová i tematická tabu a aplikuje osobité formální vyjadřování. V polovině devadesátých let však dánský filmař natočil první část své „Zlaté trilogie“, která slavila úspěch po celém světě a odnesla si hlavní cenu z festivalu v Cannes. Jde o nesmírně hluboký lidský příběh z prostředí skotského venkova, jehož hlavní hrdinka Bess (Emily Watson), dobrotivá a naivní manželka těžaře Jana, propadá po manželově ochrnutí stále většímu zoufalství a snaží se navázat s nehybným partnerem duševní kontakt. Na jeho žádost se nebrání pohlavnímu styku s cizími muži a její silné emocionální pohnutky zůstávají okolím nepochopené.

Vyprávění v kapitolách dokazuje režisérovu schopnost proniknout za běžný filmový popis svých charakterů a dostává se až mučivě blízko k pocitům Bess, aniž by vše působilo jako samoúčelný art. Prolomit vlny představuje globálně srozumitelné a hodnotné dílo, ukazující často nepochopenou ženskou oddanost svému manželovi. Na rozdíl od zámořských produkcí však nikdy neodbočuje od lyrického realismu a nechává interpretaci na divákovi. Přestože příběh zvýrazňuje ženskou perspektivu Bess, Skarsgård v druhé hlavní roli umí minimalisticky vyjadřovat emoce a být plnokrevnou polovičkou v možná nejpohnutějším vztahovém filmu dekády.

Kdy se vyšetřovatel vraždy sám stává zločincem? Příběh Insomnie možná lépe znáte zásluhou stejnojmenného remaku Christophera Nolana s Al Pacinem a Robinem Williamsem. Norský originál, v němž Skarsgård ztvárňuje věčně bdělého detektiva Jonase Engströma na stopě vraha mladé dívky za polárním kruhem, si ale opomíjet nezaslouží. Engström je psychicky labilní postava s temnou minulostí, která mu ukusuje z duše stejně jako nespavost plynoucí z permanentního půlročního světla.

Film Erika Skjoldbjærga pátrá po tenké hraně mezi dobrem a zlem. Jeho protagonista je sám vinen z hrdelního zločinu, ale s živočišnou hrubostí dál sveřepě stíhá vraha, jenž s ním podivným způsobem manipuluje. Skarsgård se zasazuje o to, abychom s jeho postavou soucítili, ale současně jí pohrdali. Destrukce osobnosti ve vyčerpávající detektivní zápletce atakuje mez sebezáchovy a v hlavním herci se snoubí hrdina s padouchem v takovém stylu, jaký hollywoodský remake pro větší přístupnost „vyžehlil“. Engström nemá případ ani vlastní identitu pod kontrolou a Skarsgård odvádí znamenitou práci.

Spolupráce s Milošem Formanem se váže na režisérův poslední snímek z roku 2006, v němž se Skarsgård chopil úlohy Francisca Goyi, dvorního malíře královského španělského dvora. Postava zaujímá pozici pozorovatele dějin zmítaného svědomím, loajalitou i bezmocí. Když jeho ženskou múzu Inés (Natalie Portman) uvězní ve vykonstruovaném inkvizičním procesu, Goyovo postavení mu neumožňuje zasáhnout a zvrátit odsuzovaný náboženský i politický fanatismus.

Malíř je morálním svědkem šílené doby a prochází vývojem z idealistického umělce k zatrpklému a také hluchému přihlížejícímu, jehož optikou pozorujeme ztrátu iluzí a duchovní úpadek zkostnatělé společnosti. Hercovi opět stačí jemná mimika k tomu, aby vyjádřil nezhojitelné dějinné šrámy. Přestože snímek neměl ohlas srovnatelný s vrcholnými Formanovými díly, také zásluhou obsazení včetně Javiera Bardema zůstává hodnotným arbitrem duchovní morálky a hodnot.

Zatímco v případě Insomnie si Skarsgård zahrál v severském originálu, tuplovaná adaptace knihy Muži, kteří nenávidí ženy mu dala prostor až v hollywoodském remaku Davida Finchera. Herec zazářil ve vedlejší úloze Martina Vangera, člena bohaté průmyslové dynastie, jenž novináři Mikaelu Blomkvistovi (Daniel Craig) pomáhá při pátrání po zmizelé příbuzné Harriet. Za přívětivou a kultivovanou maskou se ale ukrývá démon a Skarsgård předvádí pamětihodný charakterní obrat, za který by se nemusely stydět ani ty největší herecké legendy.

Vanger je součástí širšího tématu filmu, které se zaměřuje na misogynii, znásilnění a zneužívání moci mužů vůči ženám. Příběh se tak vztahuje na stále aktuální případy skoro až okultního zla, které bují pod pozlacenou rouškou miliardářských klanů. Skarsgård opět zúročuje svou stoickou intenzitu a jeho tichý chraplák v nejnapínavějších scénách zaručuje mrazení po všech myslitelných částech těla.

I Homer Simpson poznal, že být panem pluhařem obnáší spoustu privilegií a úcty, ale též zodpovědnosti. V koprodukční severské manýře Skarsgård pracuje jako řidič sněžného pluhu v městečku poblíž zasněžených hor, kde si jej nesmírně váží a dokonce ho dekorovali občanem roku. Když mu syn zemře na předávkování drogami, protagonista pátrá na vlastní pěst po skutečné příčině a pověsí se na paty drogovému gangu.

Jeden z mnoha duchovních (a lepších) nástupců kultovního Přání smrti sleduje obyčejného člověka, z něhož se v extrémní situaci stává osamělý akční mstitel. Ke špinavé práci si hrdina udělá seznam, podle něhož zabíjí jednoho gangstera za druhým. Žánrově bujará černá komedie s Brunem Ganzem je temnější a nápaditější než americký remake Mrazivá pomsta, v němž Skarsgårdovu roli převzal Liam Neeson. Další inspirace pro Hollywood skýtá další hercův sebejistý výkon, jímž Skarsgård své postavě obstarává rysy věcného sympaťáka i chladnokrevného antihrdiny.

Zlatý glóbus je spolu s Emmy tou nejprestižnější cenou, kterou si herec může odnést za televizní projekt. Skarsgård se ucházel o obě pocty zásluhou památného výkonu v minisérii Černobyl, kde si zahrál vysoce postaveného sovětského politika Borise Ščerbinu. Ten byl roku 1986 náměstkem předsedy Rady ministrů SSSR a po výbuchu černobylské jaderné elektrárny vedl vládní vyšetřovací a krizovou komisi.

Zprvu zastává chladné byrokratické stanovisko vlády, která chce incident zamést pod koberec a popřít jakékoli inženýrské pochybení. Smrtelná radiační vlna ovšem dodává tragédii netušený civilizační i environmentální rozměr a z cynického soudruha se stává chápavý muž, jenž neváhá dát všanc vlastní zdraví a potřást si rukou s původně nepohodlně pravdomluvným a faktickým vědcem Legasovem (Jared Harris). Ščerbinův vývoj z něj činí nejzajímavější postavu jednoho z nejlépe hodnocených televizních pořadů historie a herec skvěle znázorňuje postupné přesměrovávání politického vlivu postavy ze stranické podlézavosti k tichému hrdinství, odhalujícímu skutečnou cenu lží.

Velké sci-fi blockbustery potřebují velké záporáky a zatím dvoudílná adaptace knižní Duny od Denise Villeneuvea ho našla v Baronovi Harkonnenovi, jehož si Skarsgård labužnicky vychutnává i v rozměrných prostetických doplňcích. Harkonnen je monstrózně obézní vladař vyšinutého vesmírného rodu, který má spadeno na dynastii Atreidů, nově spravující planetu Arrakis – tedy největší naleziště cenného koření ve známém vesmíru.

Zatímco patriarcha Atreidů Leto (Oscar Isaac) je moudrým a empatickým lídrem, Baron v sobě nemá špetku lidskosti a jeho zloba působí stejně nadpozemsky jako jeho futuristicky nadnášené těžké tělo. Skarsgårda nicméně bezpečně poznáme, stačí mu povědomý výsek tváře a pronikavý, i když nízko položený hlas, před nímž zpozorní i další zabijáčtí Harkonneni včetně Davea Bautisty a Austina Butlera.

Podívejte se také na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox