Intenzivní horor Until Dawn se zavděčí všem fanouškům. Strach v něm ale nemá charisma

Obliba videoherního titulu z roku 2015 vyvěrá z vděčné kombinace aktivního gamingu a pasivnějšího sledování příběhu ve formě filmového díla. Hráči provádí jednotlivé volby a sklízí různorodé následky v kůži osmi hlavních postav, které se vrací do odlehlé horské chaty uctít smrt, potažmo tamní zmizení dvou kamarádek. Rozpoutá se boj o přežití, který esteticky hodně čerpá z žánrových tradic kinematografie a může skončit mnoha způsoby.

Filmová verze od Davida F. Sandberga si vystačí s pěti mladými protagonisty v čele s Clover (Ella Rubin), jíž se před rokem po matčině smrti ztratila sestra. Na poslední evidované poloze partičku nasměrují do blízkého údolí, kde anomálie počasí obklopuje jediné stavení, a ještě k tomu prokleté. Přátele začíná masakrovat maskovaný zabiják, přesýpací hodiny na stěně se ale s úsvitem obrátí a noc hrůzy začíná pro všechny zemřelé znovu. Možných skonů je v téhle pekelné pasti nespočet a umírat nelze do nekonečna – každá smrt pomyslně odkrajuje z lidské duše stejně jako strachy, jimž v odlišných podobách každodenně čelíme.

Snímek od scenáristy Garyho Daubermana (To, Prokletí Salemu) se trochu neobratně odvolává k psychoanalýze a jeho uzavřený prostoročas dle hlavního záporáka simuluje traumata lapených obětí, z nichž se stávají pokusní králíci. Motivace k takové extrémní psychologické studii jsou víceméně nesmyslné, příběh ostatně od příjezdu na jateční lokalitu přijímá nadpřirozený ráz a transformuje se na žánrovou atrakci, která nenechává vydechnout.

Diváci na rozdíl od videohry nejsou integrovaní do rozhodovacích procesů postav vlastní logikou, ta by měla zůstat trčet na dně popcornového kbelíku, který si mnozí pod údery mnohých lekaček asi vysypou pod nohy. Film dává matoucí rozumová vodítka a drtivou většinu času věnuje strašení skoro na všech formách, jaké publikum nejen v tomto století v kinech štědře zaplatilo. Halloween a Pátek třináctého? Odškrtnuto. Zombie horory a jejich nesčetné modifikace ala Pád do tmy? Rochněte se. Spirály po vzoru Všechno nejhorší, kde neustále umírající hrdinka musí vysledovat vzorec v opakujících se událostech a postupovat v odhalování viníka? Ne tak docela.

Until Dawn je ve svém procesu natolik uvědomělý, že dobrovolně rezignuje na vypravěčskou důmyslnost ve prospěch důkladné reprezentace toho, jak vypadá herní mechanika ve světě vytaženém z tuctu kinematografických vzorů. Hrdinové tak hned po svém prvním úmrtí, a tedy nezdařeném levelu, nadhodí myšlenku, jestli se to se spirálou nebude mít jako ve známých filmech, které viděli (mimo jiné i sci-fi Na hraně zítřka). Hned nato vypadne elektřina, což se během prvního pokusu nestalo, a je to jasné – čas běží lineárně a události se přeskupují stejně jako strašáci. Neboli bývalé oběti, které hrou neprošly.

Jejich výstupy jsou proměnlivě záživné, ale rozhodně intenzivní. Hrdinové si během sta minut projdou takovým objemem šoků a teroru, jaký se v mainstreamovém hororu zase tolik nevidí. Chvílemi si připadáme jako v kříženci Lesního ducha (jen bez oplzlostí a symboliky) a jiné hororové hry Outlast. Pár mordů je velmi drastických a za každým rohem čekáme lekačku, z nichž několik udeří infarktově. Tak jako při hraní hry, která nás do našeho avatara projektuje.

Film na nás zprvu hází efektní klišé v předstíraném konceptu, jenž se postupně srovná s časovým deadlinem a také s jedinou zásadní volbou postav – udělat maximum pro záchranu všech, nikoli jedinců. Smrt přestává být jen diváckou zábavou, stává se podmínkou, kterou se postavy naučí používat. Osvojí si bláznivá pravidla labyrintu a vrhají se do něj, takže Sandberg musí přirozeně ustupující strach kompenzovat stále navyšovaným tempem a stále častějšími hororovými výbuchy.

Ty už jsou někdy únavné a příliš omílané, ale pozornost udrží. Nic jiného ostatně tvůrcům nezbylo, když původce strachu ve formě všemožných stvůr i bizarních okolností (kdo viděl rozkošný explozivní Výbuch z roku 2020, jistě porozumí) zcela upřednostnili před jeho následnými projevy. Postavy se mají s každým dalším úmrtím měnit, rozpadat a chřadnout, což se ale zkrátka přestane dít. Nahodilost je navzdory solidně vyvedenému žánrovému konstruktu moc výrazná a atrakce prostě přehlušují jejich mizivý význam. Kdyby ale každý tupý horor dopadl takhle obstojně, možná by nás mainstreamové filmy zase začaly budit ze spaní.

Podívejte se také na žebříček nejlepších hororů poslední dekády.