Harry Potter a vězeň z Azkabanu

Chris Columbus byl zvolen jako režisér Harryho Pottera a Kamene mudrců i díky faktu, že po prvních dvou dílech Sám doma či Mrs. Doubtfire byl osvědčeným režisérem ohledně práce s dětskými herci, což u adaptování knih o Harry Potterovi byla alespoň zpočátku nutná disciplína. Při nalití čistého vína ovšem nikdo nezpochybnil fakt, že je Columbus přinejlepším velmi schopný rutinér, který sice dokázal v prvních dvou dílech Harryho Pottera svět J. K. Rowlingové přenést do filmové podoby, kdovíjak výrazným rukopisem ovšem ani Kamene mudrců a ani Tajemnou komnatu neobalil. Když tedy po Tajemné komnatě režírování série opustil, přenechal dveře svému nástupci. Režie Vězně z Azkabanu se nakonec chopil Alfonso Cuarón, který už tehdy mohl působit jako velmi zajímavá i trochu zvláštní volba. Pozdější režisér Potomků lidí, Gravitace nebo Romy ovšem udělal minimálně jedno - natočil nejvíce autorský Harry Potter film. Rodák z Mexika byl zvolen samotným Columbusem pro pozici jeho nástupce, i přes neznalost světa Harryho Pottera Cuarón nabídku přijmul a nechal se do světa čar a kouzel okamžitě začlenit. Cuarón poté dostal od samotné autorky Rowlingové povolení k pár změnám, které ovšem nesměli zabít duch původní předlohy. Bradavický hřbitov tak musel do koše, menší poklony Mexiku či sluneční hodiny naopak nebyli problém. Do jisté míry nejspíš i proto, že i když to vlastně během pár prvních minut nemusí být patrné, mezi ústřední témata Vězně z Azkabanu patří i čas. Vězeň z Azkabanu je v kontextu série o Harry Potterovi tím filmem, který začíná budovat most pro temnější a osudovější filmy série. I přes absenci Voldemorta se už zde rozmísťují šachové figurky, především je v kontrastu Kamene mudrců Tajemné komnaty Vězeň z Azkabanu o ždibec dospělejší, než jeho předchůdce. 13-letý Harry Potter ostatně načítá období pubertálního věku, kdy mladistvým cloumá hotový gejzír emocí. Které se ještě hůř snášejí, když je někdo v situaci jako Harry Potter. S absencí Columbuse a nástupem Cuaróna už jasně musela přijít nevyhnutelná změna, Cuarón ovšem již od počátku servíruje jeden audiovizuální nápad za druhým a vyvolává skrze ně dojem, že divák skutečně sleduje dění ve světě čar a kouzel. Ano, úvodní scéna s Lumos Maxima do jisté míry nekoresponduje s základním pravidlem o tom, že nezletilí kouzelníci nesmí mimo Bradavice kouzlit, stačí si ovšem počkat pár minut, sledovat jak Cuarón v jeden moment vytasí ruční kameru (kterou se Cuarón rozhodl aplikovat u většiny svého dalšího filmu Potomci lidí), při nafoukání tety Marge vytasí velmi kreativní sekvencí a po sekvenci se Záchranným autobusem už byla ruka v rukávě, kdy bylo jasné, že se Harryho Pottera chopil někdo s neskutečnou kreativní energií. A tu se pokusil třetímu přírůstku do filmové ságy o Harry Potterovi věnovat. Sice třetí dávka magického světa čar a kouzel, přesto obalena i motivy o pomstě a strachu. V podání Cuaróna sice tento Harry Potter nepřišel o řádku velmi humorných momentů (Vězeň z Azkabanu je paradoxně dost možná jeden z nejhumornějších filmů Harryho Pottera), s tím je ovšem i temnější a Harrymu Potterovi jde více pod kůži. Výhra tedy byla, že se Daniel Radcliffe, Rupert Grint i Emma Watson neprojevili jako castingové omyly století, naopak se ukázalo, že herecky zrají, do jisté míry i díky interakci se svými staršími hereckými kolegy. Potěšilo to především u Daniela Radcliffea, na kterém měla celá sága stát a v těch nejvíce vyhrocených momentech Radcliffe ukázal, že není o budoucnost série dvakrát velmi důvod se bát. V Cuarónově podání rázem i Bradavice působili jako více divočejší místo, John Williams (který se Vězněm z Azkabanu se sérii o Harry Potterovi rozloučil) poté dodal řádku parádních hudebních motivů, které, kdy se u některých těžko dá věřit tomu, že za některými motivy stojí vážně on (například hudební motiv Záchranného autobusu). Tohle pojetí Bradavic možná bylo v jistých drobných případech až příliš drobné, přesto potěší, že Cuarón skutečně zvládl Harryho Pottera pojmout výrazně po svém. I Vězeň z Azkabanu sází do jisté míry na detektivní vyprávění, které je plné několika zvratů, Cuarón navíc zvládl skvěle i hororovou atmosféru, především v momentě, kdy na scénu poprvé přichází Mozkomorové. Design Mozkomorů byl sice možná půvabnější až ve filmech Davida Yatese, Mozkomorové ovšem i díky své tajemné podstatě, připomínání těch nejhorších vzpomínek a touze po vysávání duše představovali hrozbu. Jakmile pak v jedné silné scéně definitivně dojde k vyřízení účtů, funguje v ní nejen husina, ale i emoce. Stejně jako v mnoha momentech tohoto Cuarónova vizuálního mistrovského díla. Michael Gambon přišel, aby v roli Albuse Brumbála nahradil zesnulého Richarda Harrise a rázem bylo snadné mít pocit, že se našla solidní náhrada, která si ovšem zákonitě Brumbála pojme zákonitě po svém. Gary Oldman se tu představil jako Sirius Black a vyvolal stejný dojem jako v případě toho, když se někde objeví Gary Oldman. A David Thewlis (jehož Remuse Lupina Cuarón úsměvně považoval za homosexuála a po Thewlisovi chtěl, aby Lupina zahrál jako homosexuálního tuláka) se projevil nejen jako nejideálnější učitel Obrany proti černé magii, ale i jako jedna z nejtragičtějších postav celého světa Harryho Pottera. Ještě štěstí, že se Thewlis nakonec skutečně v Kameni mudrců nechopil role Quirella, jeho pojetí Lupina (i přes nedostatek prostoru v nadcházejících filmech) bylo fantastické. Největší problém Vězně z Azkabanu tkví už v samotné předloze - hrátky s časem. Ano, to v kontextu filmového vyprávění též slouží k několika velmi kreativním a osvěžujícím vizuálním nápadům, hrátky s časem ostatně slouží i ke katarzi jednoho motivu. Přesto právě představení obraceče času působí jako krapet zbytečná vypravěčská berlička, kterou naštěstí Rowlingová dokázala obhájit natolik, že už se cestováním v čase v rámci budoucích dílů série Harryho Pottera nikdo nezabýval (s výjimkou divadelní hry Prokleté dítě, která ovšem zničila vše, co se o obracečích časů ví). Minimálně v kontextu filmové adaptace ovšem všechno to odkazování k času k tomu nevyhnutelně vede a Cuarón minimálně skutečně cestování v čase (pořád jednu z nejlínějších scenáristických i literárních berliček v historii) dokázal využít k várce kreativity. V kontextu vizuálních efektů je na tom Vězeň z Azkabanu v jistých ohledech nejhůř ze všech dílů, scenárista Steve Kloves se poté sice mohl i tentokrát předvést jako scenárista, který dokáže do filmového scénáře vecpat to nejdůležitější a (nezpochybnitelnou) vatu nechat odkráčet do zapadajícího slunce, do velké míry poté ovšem možná až příliš sází na domýšlení diváků (i když identitu tvůrců Pobertova plánku si nejspíš časem domyslí každý). S odstupem času je ovšem primárně zajímavé zamýšlet se, jak moc by celá filmová sága o Harry Potterovi mohla vypadat, kdyby (alespoň na nějakou dobu) u kormidla zůstal Cuarón. Ten sice odmítl nabídku vrátit se pro další film s podtitulem Ohnivý pohár a místo toho nezanedbat post-produkci Vězně z Azkabanu, v průběhu si ovšem stačí vzpomenout, jak moc působivě dokázal Cuarón natočit famfrpálový zápas, zápolení s Vrbou mlátičkou či konfrontaci vlkodlaka a velkého černého psa. Z vizuálních nápadů poté stojí za zmínku i (v kontextu vyprávění) chytrá práce s měsícem, neskutečně kreativní sekvence pojednávající o návratu v čase, různé kamerové průlety či skvělé závěrečné titulky. Cuarón se možná nechal do světa čar a kouzel zasvětit urychleně před startem natáčení, kouzlo tohoto světa ovšem dokázal prodat i za cenu osobitějšího pojetí. Cuarónovo uchopení minimálně dokázalo v mnoha lidech vyvolat zvědavost na další díly, i přes . Se vší úctou k Mikeovi Newellovi, Turnaj tří kouzelníků v podání Cuaróńa by asi bylo jiným audiovizuálním kafé. Cuarón dokázal v roce 2004 natočit neskutečně audiovizuálně hravou fantasy, kde fungovali i dospělejší (a pro budoucnost série nevyhnutelné) motivy. I kdyby Vězeň z Azkabanu pro někoho nepředstavoval TOP v rámci celé série, jeho důležitost zpochybnit nemůže.....