Zabiják zabijáků je nejvelkolepější Predátor. Krvavý snímek nenechává popadnout dech

„Vydej se ke hvězdám a lov pouze tu nejsilnější kořist. Učiň z ní trofej, staň se zabijákem zabijáků,“ praví úryvek z fiktivního kodexu predátorů neboli Yautja, který se objevuje na začátku této působivé antologie. Mimozemští humanoidní lovci v kinematografickém kalendáři poprvé zaútočili roku 1987 v původním Predátorovi, ale jejich působnost ve fiktivním světě hororové sci-fi ságy je zdánlivě neohraničená. Pozdější filmy, nepočítáme-li oddělené spin-offy s vetřelci, rozprostřely řadu vodítek směřujících do hluboké minulosti včetně samurajského meče v Predátorech (2010) a muškety v Predátorovi 2 (1990), jejíž původ se později vysvětlil v „komančském“ prequelu Kořist (2022).

Tento dosud poslední hraný příspěvek režíroval Dan Trachtenberg (Ulice Cloverfield 10), jenž se stává klíčovým predátořím opatrovníkem této dekády. Kořist se mu po špatně hodnocené Evoluci (2018) náramně povedla a nyní s animátorem Joshuou Wassungem natočil Zabijáka zabijáků. Název vystihuje arogantní charakter lovců s infračerveným viděním, kteří se naháněním vzpurné kořisti ze všech koutů vesmíru zdokonalují a snad si i vzájemně porovnávají své trofejní síně.

Jejich zabijácký instinkt se v podstatě aktivuje ve sportovním režimu, své oběti štvou a brutálně likvidují bez emocí a bez slitování. Není v tom nic osobního, stačí vytrhnout lebku i s páteří tomu, kdo je zrovna nejhouževnatější, tedy pro predátora největší výzvou. To lidé se ve třech zde prezentovaných historických obdobích motivují, zrazují či srocují trochu komplikovaněji. Minimálně první dva segmenty, z devátého století a z feudálního Japonska, na malém prostoru a s minimem slov zkoumají věčně relevantní morální schizma pomsty.

Vikingové možná prosluli jako velcí dobyvatelé, ale válečnice Ursa zasvětila život mstě na barbarském protivníkovi, jenž ji v dětství přinutil zabít otce. Do nepřátelské tvrze se zuřivě probíjí poháněná odvěkým vztekem, který vštěpuje i mladému synovi Andersovi. Slídící neviditelný predátor si ji tudíž vyhlédne jako ideální test vlastních bojových schopností. Satisfakce chce dosáhnout rovněž urozený ninja o několik století později, jenž se rozkmotřil s bratrem. I na něj si vyspělejší zabiják počíhá zrovna ve chvíli, kdy poznává, že celoživotní posedlost se mu rozpustila do tklivé duševní prázdnoty.

To protagonista třetí povídky, pilot Torres povolaný po útoku na Pearl Harbor do severního Atlantiku, se ve víru válčení ocitá nedobrovolně. Nemůže si zprovoznit motor, když jeho letka startuje z letadlové lodi vstříc nepřátelům, z nichž se vyklube pekelně úskočný mimozemský koráb. Torres v sobě po opožděném vzletu v kritické situaci probudí vůdčí osobnost, která prosazuje tu vůbec největší lidskou zbraň – totiž vůli a umění držet pospolu.

Jednotlivé povídky k tomu ostatně spějí, už svými podtituly zvýznamňují evoluci lidského válčení a zrcadlí také vývoj predátorů, kteří se s každou zkušeností lépe adaptují. První segment nese název Štít, který má vícero funkcí. Jednak je hlavní výbavou Ursy, hovoříme-li na okamžik v mezích videoherních pravidel. Zuřivá válečnice ho používá jako útočnou zbraň a sokům s jeho pomocí trhá končetiny, avšak tváří v tvář mnohem silnějšímu nepříteli musí přijmout jeho strategičtější, na pohled znatelněji obrannou funkci. Predátor koneckonců útočí tlakovými údery a správné načasování štítové obrany může hrdince poskytnout rozhodující útočnou výhodu. Štít je tedy zároveň dokonalou opoziční silou ještě nevyvinutému protivníkovi, jenž postupně přiostřuje, stejně jako lidstvo.

Také zhrzený ninja používá svůj meč, jak zní i název druhé povídky, nejprve pro morálně pochybný účel. Namísto smíření chce bratrovi splatit krvavý účet a následně má před predátorem šanci pouze v případě, že své katany společnými silami zkříží v obraně i v úderu. Bojovníci si takto odnáší zkušenosti a Trachtenberg je zužitkovává v akčním velkolepém epilogu, kde se shrnuje charakterizace a vývoj tří protagonistů jakožto symbol lidské evoluce, té válečnické i duchovní. Torresova třetí povídka se sice nazývá Kulka, ale hlavní doménou postavy je kýžený smysl pro pospolitost.

Pokud se lidé napříč kulturami a v tomto případě dokonce i časoprostory naučí využít své zbraně a přednosti ke společnému úsilí, možná i predátor si svou hnusnou tlamu může nabít. Vyprávění je v závěru v tomto směru trochu didaktické, ale umí být i krásně literární či duchovní. A v každém ohledu samozřejmě vizuálně dynamické, akční a brutální, jak fanoušci série vždy doufají. První dvě části výrazně čerpají z mytologických aspektů (tomu se přizpůsobuje už zmíněný „historický“ kodex predátorů) a univerzálních motivů, jež si s těmito dějinnými (a dávno už i kulturními, ať už románovými či filmovými) epochami a náměty spojujeme. Vikingská pomsta jako ze Seveřana je následovaná bratrskou rivalitou upomínající některá díla Akiry Kurosawy či archetypální zápletky řeckých myslitelů a Shakespeara, k nimž i legendární japonský filmař často vzhlížel.

Je tedy úžasně přirozené, že takřka celý prostřední segment se odehrává beze slov, spoléhajíc na transtextuální vlivy a kinetické vizuální aranžmá. V Meči, zřejmě nejvíc strhující kapitole, kupříkladu nese spoustu významů červená barva. Častý Kurosawův symbol krve, rozpadu hodnot a bratrovražedného násilí (především v epice Ran) tu hrdina užívá pro svou kamufláž. Rozřešení ale přichází až po otevřeném bratrském sjednocení a s predátoří krví na čepeli meče, která se zbarví do zelena – barvy přírodní harmonie a věčnosti.

Zabiják zabijáků je vůbec prvotřídním audiovizuálním prožitkem, kde se vypráví zejména prostřednictvím obrazu, brutalita má svůj žánrový význam a postavy dostávají mocný oblouk, ačkoli schéma se na pohled jeví strojově vypočítané. Trachtenberg nám nedává vydechnout a každá pasáž má svou kinetickou i estetickou poetiku, které se slévají do libového, formálně už opět velmi žánrového finále. Samotná akce je krvavá a vynalézavá, vyprávění se do ní pomyslně zakonzervuje, postavy se během ní spontánně učí a vše pokaždé vrcholí manévrem, který se možná odvíjí rychleji než v celovečeráku, ale proces přípravy a uskutečnění je obdobně rozvržený. To přitom kulminuje ve finále, kdy hrdinové svou předchozí průpravu individuálně a přitom týmově zúročují.

Jinými slovy – zapněte si o víkendu Disney+ a s otevřenou pusou se připravte na podzim, kdy Trachtenberg do kin pošle pro změnu hrané pokračování Predátor: Nebezpečné území. Že na velkých plátnech měl skončit i tenhle projekt, o tom vzhledem k jeho důmyslné vizuální estetice nemůže být pochyb.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů dostupných na Disney+.