„Zasloužíme si zemřít.“ Ve věku 67 let nás opustil Tarantinův nejlepší záporák Michael Madsen
Osm hrozných | The Weinstein Company
Chicagský rodák byl synem požárníka a filmařky, která roku 1983 vyhrála cenu Emmy. K nástupu do divadla jej motivoval výkon Roberta Mitchuma ve válečném snímku Bůh to vidí, pane Allisone z roku 1957. Projev slavného hereckého klasika ostatně Madsen v průběhu vlastní kariéry oživoval, stejně jako Mitchum dokázal vyjádřit mnoho jediným pohledem a cítil se pohodlně v kůži charismatických zloduchů, z nichž publikum nedokáže spustit oči.
Vytušil to zejména režisér Quentin Tarantino, jenž s pomocí hereckého barda Harveyho Keitela chystal debut o skupině macho postav, jimž se špinavá prácička vymkne z rukou a skončí ve skladišti obviňováním jeden druhého. A navrch je mezi nimi sabotér z řad policie. Madsen chtěl hrát pana Růžového, protože ten měl víc interakcí s produkujícím hercem Keitelem. Roli mu však vyfoukl Steve Buscemi a Madsen vzal zavděk panem Světlým, zdánlivě flegmatickým pozorovatelem, v němž ale bují psychopatické sklony. Jeho vystoupení nad svázaným policistou za doprovodu písně Stuck in the Middle with You patří k nejikoničtějším scénám devadesátých let.
Gauneři | Miramax
Tarantino mu napsal na tělo úlohu Vincenta Vegy v nadcházejícím Pulp Fiction, ale Madsen musel odmítnout kvůli závazkům na westernu Wyatt Earp. Na Oscara nominovaný výkon tak podal první náhradník John Travolta a Tarantino udělal z Vincenta filmového bratrance pana Světlého. Madsen poté hrál převážně v béčkách typu série Mutant, ale i velkoprodukce na něj pamatovaly. Objevil se například v bondovce Dnes neumírej nebo gangsterce Krycí jméno Donnie Brasco, načež mu Tarantino svěřil další kultovní roli v emancipační epopeji Kill Bill. Herec nezapomenutelně ztvárnil Budda, jednoho z padouchů, jehož si titulní zhrzená Nevěsta (Uma Thurman) napíše na seznam smrti. Madsen film okořenil například slavným monologem, v němž jeho postava rozjímá nad neúprosnou silou karmy. „Ta žena si zaslouží svou pomstu. My si zasloužíme zemřít.“
„Quentin je podle mého názoru nejlepší režisér mé generace. Je na úrovni George Stevense, Alfreda Hitchcocka, Elii Kazana,“ řekl v rozhovoru pro The Hollywood Reporter. „Právě kvůli tomu, kvůli mému vztahu s ním, to přerostlo všechno, co jsem kdy udělal. A Kill Bill tomu nasadil definitivní korunu. Je to obrovské požehnání mít něco takového — a zároveň je opravdu těžké se z toho vymanit. A lidé ani nechtějí, abys se z toho vymanil.“
S hvězdným tvůrcem zůstal spjatý částečně i díky Sin City, které Quentin spolurežíroval, a dalším dvěma čistým tarantinovkám Osm hrozných a Tenkrát v Hollywoodu. Ve druhém zmíněném snímku měl pouze miniroli šerifa v pořadu Lovec odměn, který natáčel Rick Dalton v podání Leonarda DiCapria. I když Madsen ztvárnil ještě stovky dalších rolí, lidé si na ně i kvůli kolísavé kvalitě filmů tolik nepamatují. Herec to připisoval také kultuře sociálních sítí, která často přehlíží kvalitní profesní aspekty. „Vtipné je, že když hledáš dobré věci, najdeš je. Když hledáš špatné věci, najdeš je taky. A většina lidí bohužel chce hledat ty špatné.“
I proto Madsen vnímal slávu jako ambivalentní a uvědomoval si, jakou veřejnou pověst mu jeho filmová image buduje. „Sláva je dvojsečná zbraň. Přináší hodně požehnání, ale taky hodně těžkých věcí. Myslím, že to hodně souvisí s postavami, které jsem hrál. Myslím, že jsem byl uvěřitelnější, než by bylo zdrávo. Lidi se mě vážně bojí. Vidí mě a řeknou si: ‚Do prdele, to je ten chlap!‘“
Třikrát ženatý muž, jenž s poslední manželkou DeAnnou žil od roku 1996, se přitom nepovažoval za nijak výjimečného člověka. „Ale já nejsem ten chlap. Jsem jen herec. Jsem otec, mám sedm dětí. Jsem ženatý, už dvacet let. Když netočím film, jsem doma v pyžamu a koukám na The Rifleman v televizi, ideálně zatímco mi můj dvanáctiletý syn dělá cheeseburger. Jasně, že jsem měl svoje bouřlivé období, ale dřív nebo později se přes to musíš přenést a jít dál,“ vysvětloval mnohonásobný otec, jehož syn Hudson spáchal roku 2022 v šestadvaceti letech sebevraždu.
Z televizní tvorby lze zmínit jeho hostování ve 24 hodinách. V posledních letech Madsen natočil tucty filmů, jimiž si dle vlastních slov vydělával na živobytí. Na Facebooku na zesnulého bratra zavzpomínala Virginia Madsen: „Netruchlíme za veřejnou osobností. Netruchlíme za mýtem — ale za tělem a krví a divokým srdcem. Který procházel životem hlučně, zářivě a napůl v plamenech. Který nám zanechává ozvěny — drsné, geniální, neopakovatelné — napůl legenda, napůl ukolébavka. Budou mi chybět naše vnitřní vtípky, náhlý smích, jeho hlas. Bude mi chybět ten kluk, kterým byl předtím, než se stal legendou; chybí mi můj velký bratr.“