Nino Rota

Giovanni "Nino" Rota Rinaldi (3. prosince 1911, Milán, Itálie – 10. dubna 1979, Řím, Itálie) byl italský hudební skladatel, pianista, dirigent a pedagog, který se proslavil především svou filmovou hudbou, zejména pro snímky Federica Felliniho a Luchina Viscontiho. Hudební zázrak a vzdělání Nino Rota se narodil do hudební rodiny a již od útlého věku projevoval mimořádný talent. Jako zázračné dítě složil své první oratorium L'infanzia di San Giovanni Battista v pouhých 11 letech, které bylo uvedeno v Miláně a Paříži již v roce 1923. Ve 13 letech napsal tříaktovou lyrickou komedii podle Hanse Christiana Andersena Il Principe Porcaro, která byla publikována v roce 1926. Studoval na milánské konzervatoři pod vedením Giacoma Orefice a později na konzervatoři Santa Cecilia v Římě u Ildebranda Pizzettiho a Alfreda Caselly. V letech 1930-1932 získal stipendium na prestižním Curtis Institute of Philadelphia v USA, kde studoval kompozici pod vedením Rosaria Scalera a orchestrální dirigování u Fritze Reinera. Po návratu do Itálie získal titul v oboru literatury na Milánské univerzitě v roce 1937 a zahájil pedagogickou kariéru, která vyvrcholila funkcí ředitele konzervatoře Liceo Musicale v Bari, kterou zastával od roku 1950 až do své smrti v roce 1979. Spolupráce s Fellinim Rotova filmová kariéra začala ve 40. letech, kdy složil hudbu k více než 32 filmům, včetně Zaza (1944) režiséra Renata Castellaniho. Zlomovým momentem v jeho kariéře bylo setkání s Federicem Fellinim, pro kterého začal skládat hudbu v roce 1952 filmem Lo Sceicco Bianco (Bílý šejk). Následovala spolupráce na snímcích I Vitelloni (Darmošlapové, 1953) a La Strada (1954). Jejich tvůrčí partnerství trvalo téměř tři desetiletí a Rota složil hudbu ke všem Felliniho filmům až do roku 1979. Mezi jejich nejvýznamnější společné projekty patří La Dolce Vita (Sladký život, 1960), 8½ (1963), Giulietta degli spiriti (Giulietta a duchové, 1965) a Amarcord (1973). Fellini o Rotovi prohlásil, že mezi nimi existovala "úplná, totální harmonie" a označil ho za svého "nejcennějšího spolupracovníka". Rotova hudba se stala neodmyslitelnou součástí Felliniho filmového světa, dokonale vystihující jeho surrealistickou a nostalgickou atmosféru. The Godfather a mezinárodní úspěch Mezinárodní uznání získal Rota především díky hudbě k filmu The Godfather (Kmotr, 1972) režiséra Francise Forda Coppoly. Jeho ikonická "Love Theme" se stala jednou z nejznámějších filmových melodií všech dob. Přestože byl za hudbu k tomuto filmu nominován na Oscara, nominace byla později stažena, když se zjistilo, že část melodie použil již dříve ve svém soundtracku k italské komedii Fortunella z roku 1958. Spravedlnosti bylo učiněno zadost o dva roky později, kdy Rota získal Oscara za nejlepší původní hudbu k filmu The Godfather Part II (Kmotr II, 1974). Další významné filmové spolupráce Kromě Felliniho a Coppoly spolupracoval Rota s mnoha dalšími významnými režiséry. Pro Luchina Viscontiho složil hudbu k filmům Rocco e i suoi fratelli (Rocco a jeho bratři, 1960) a Il Gattopardo (Gepard, 1963). S Francem Zeffirellim spolupracoval na adaptacích Shakespearových děl, zejména na Romeo and Juliet (Romeo a Julie, 1968), jehož milostná melodie "What Is a Youth?" se stala celosvětovým hitem. Celkem Rota složil hudbu k více než 150 filmům, což představuje průměrně tři filmové partitury ročně během jeho 46leté kariéry. Koncertní a operní tvorba Ačkoli je Rota známý především svou filmovou hudbou, jeho tvorba zahrnuje také významná koncertní a operní díla. Napsal deset oper, z nichž nejúspěšnější je Il cappello di paglia di Firenze (Florentský slaměný klobouk), komická opera složená v roce 1945, která měla premiéru v Palermu v roce 1955. Mezi jeho další operní díla patří Ariodante (1942), Torquemada (1943), La notte di un neurastenico (1959) a Napoli milionaria (1977). Komponoval také balety, včetně La Strada (1965) pro La Scala a Le Molière imaginaire (1976) pro Maurice Béjarta. Jeho koncertní tvorba zahrnuje čtyři symfonie, několik koncertů, komorní hudbu a chórová díla jako Mysterium (1962) a La vita di Maria (1970). Hudební styl a odkaz Rotův hudební styl se vyznačuje melodičností, lyričností a schopností vystihnout emoce. Na rozdíl od mnoha svých současníků se nevydal cestou avantgardních experimentů, ale zůstal věrný tradičnějšímu tonálnímu jazyku, který obohacoval o vlastní osobitý výraz. Jeho filmová hudba dokonale balancuje mezi nostalgií a hravostí, často využívá cirkusové a karnevalové motivy, které se staly charakteristickým znakem jeho spolupráce s Fellinim. Rota zemřel 10. dubna 1979 v Římě na srdeční selhání, ale jeho hudba zůstává živá a nadále inspiruje nové generace skladatelů a filmařů. V roce 1981 vyšlo tributní album Amarcord Nino Rota, které představilo jazzové interpretace jeho skladeb. Americký filmový institut zařadil jeho hudbu ke Kmotrovi na páté místo v seznamu nejlepších filmových soundtracků všech dob.