Ztratili jsme Stalina (2017)

Občas skoro až Tarantino, občas tvrdá realita. Divákovi nepoznamenanému bolševickou minulostí přijdou některé scény mega absurdní. Spíš ale mrazí z toho, jak blízko těmto scénám byla skutečná realita tehdejší Sovětského svazu. Vedení země, které se třepe strachem jak osika a slintá po moci jak Pavlovův pejsek. K smíchu to příliš není, spíš k zamyšlení, za kolik byl kdo schopný prodat své blízké.

Kardinální chybu udělá ten, kdo půjde do kina s představou, že jde o čirou parodizující taškařici, lehkou komedii, blbost typu Interwiev. I tak film bude pro spoustu lidí oříškem, protože absurdno, se kterým zachází, je prakticky nestravitelné. Je to do morku kostí mrazivý obraz neuvěřitelné reality, který vás poplácá po zádech, aby vám vyrazil dech, aby vám zaskočilo. Z filmu dýchá divadlo, obsahuje jen několik málo scén, které dokreslují situaci, od ústředních protagonistů se prakticky nevzdálí. Díky této jisté skromnosti ale působí čerstvě a osvěžuje - to, co si klade za cíl, dělá po čertech dobře.