10 let od nejlepšího blockbusteru století. Zázračné oživení Šíleného Maxe následoval obří propadák

„Jmenuji se Max. Mým světem je oheň a krev,“ probublává intenzivní chraplák Toma Hardyho zpoza úvodních titulků jako vzdálená bouře, která plně udeří rychlostí blesku a nepoleví během následujících dvou hodin. Jsme ve světě zpustošeném bojem o ropu a nedostatkem vody, termonukleární válka obrátila lidstvo proti sobě a nakazila lidská těla stejně jako neúrodnou půdu, která v nepříliš vzdálené dystopii sestává primárně z písku a soli. Zdánlivě běžný dokument o australské přírodě protíná dvouhlavá ještěrka a záběr na slavný Interceptor, věrnou káru bojovníka silnic Šíleného Maxe, jenž s tváří Mela Gibsona sledoval úpadek civilizace k deformovaným motorkářským hordám v kultovní exploatační trilogii 70. a 80. let.

Miller, vystudovaný lékař s vášnivou antropologickou náturou, pracoval na Maxovi od roku 1975. S titěrným rozpočtem natočil lokální obraz kolabující společnosti, který jako béčkový akční film přijal specifické dominanty carsploitation, tedy drastických silničních honiček. A současně ustavil vzpurného hrdinu, jehož od počátku formoval mytologicky. Všemožné světové kultury se ztotožnily s Maxem, jemuž zabijí rodinu a uvrhnou ho na stezku pomsty. „V Japonsku viděli Maxe jako samuraje. Francouzi ho nazvali westernem na kolech. Pro Skandinávce byl jakýmsi osamělým vikingem,“ tvrdí Miller, jenž ale v postapokalyptické Pustině nešel na ruku méně tradičnímu americkému publiku.

„Mýtus o hrdinovi,“ jak ho režisérovi prezentoval americký profesor Joseph Campbell, se silně promítá také do Zběsilé cesty. Interceptor i jeho řidič, jenž film svými slovy uvede a představí své vnitřní démony, rázem skončí v kotrmelcích v oblacích prachu. Pomyslně se tím zpřetrhají vazby na původní trilogii, kterou po Šíleném Maxovi z roku 1979 utvářejí ještě volná pokračování Bojovník silnic (1981) a Dóm hromů (1985). Zbyde vlastně jen hrdinovo jméno, avizované hned první vyslovenou větou a samozřejmě názvem filmu – obě zmínky jsou přitom velmi zavádějící, slouží spíš jako významový prostředek vyprávění než jako identitu určující údaj.

Miller se na Zběsilou cestu konečně vrhnul až poté, co si v Hollywoodu vybudoval dostatečně silnou pozici. Udělal si jméno jako režisér hvězdných Čarodějek z Eastwicku či dramatu Lék pro Lorenza, napsal galantní prasátko Babe s nadčasovými vizuálními efekty a studiu Warner Bros. obstaral jmění i Oscara animákem Happy Feet. Jeho životní doménou, potažmo nepopsanou destičkou, kam otiskoval své představy o monomýtu a lidské evoluci obecně, ale zůstala dystopická Pustina. Ačkoli neměl konkrétní scénář a disponoval pouze bohatými storyboardy a mytologickým ukotvením, Warneři mu na projekt poskytli kolem 160 milionů dolarů.

To by stačilo na velký trikový blockbuster, ale tehdy sedmdesátiletý Miller měl jiné plány. Plánované natáčení v Austrálii zhatilo nezvykle deštivé počasí a rozkvetlá krajina, štáb s desítkami kaskadérů se proto usídlil v africké Namibii. Film vznikal vysloveně za pochodu, tradiční scénář byl z podstatné části nahrazený kolektivně sestavovanou choreografií pouštních honiček „na Zběsilé cestě“. Režisér vzpomínal, že tvůrci měli podobně jako děti na pískovišti své hračky, jež posouvali a vymýšleli inscenace včetně postavení kamer. Ty dostávaly v nehostinných tropických podmínkách zabrat, Miller ale kameramana Johna Seala přesvědčil, že oblaka prachu jsou jejich hlavním spojencem. Vytvářely totiž autentickou kulisu vyprahlých pozůstatků civilizace, respektive jejích pouštních drobků, pospojovaných nebezpečnou infrastrukturou v rámci přepravy klíčových komunit – především benzinu a nábojů.

Právě na této Zběsilé cestě se odehrává převážná část snímku, který je na popis dystopického světa překvapivě skoupý. Příběh by se dal opravdu shrnout v několika větách, ve vší stručnosti jako „postapokalyptická cesta tam a zase zpátky, svou vizuální řečí nejvíc podobná němé klasice Frigo na mašině.“ Do chodu ho přitom uvádí imperátorka Furiosa (Charlize Theron), vyjíždějící z hlavní pustinské pevnosti Citadela ve svém obrněném tahači s doprovodnou skupinou bledých vlčáků. Ti fanaticky slouží tamnímu diktátorovi Immortanu Joeovi (Hugh Keays-Byrne), jemuž Furiosa pokradmu odcizí to nejcennější, čím vládce kontrolující obří zásoby vody a plodin „disponuje“. Totiž radiací neposkvrněné ženské rodičky, s nimiž chce s tahačem zběhnout a utéct do své dávné domoviny, utopické Zeleně pod správou moudrých válečnic Vukanini.

Většinu filmu charakterizují komplikované akční scény, jelikož Immortan na lup přijde a za svým majetkem se žene s kompletní vozovou hordou Citadely, záhy podpořenou ještě posilami z Brokovic a Ropanova, dalších dvou strategických pevností. Přestože snad každý po premiéře souhlasil, že tato rozsáhlá akce je spektakulární a díky obětavosti kaskadérů také neuvěřitelně fyzická a naturalistická, někteří dodnes poukazují na údajnou trivialitu scénáře. Jak už padlo výše, slovy a dialogy se na papíře skutečně šetřilo – je tedy zapotřebí všímat si jemnějších vypravěčských postupů v čele se zrcadlením motivů, návazností scén či variacemi mnohých událostí, které uprostřed divoké vřavy utváří důmyslné mikropříběhy a formují silné vazby mezi aktéry, stejně jako jejich osobní vývoj.

Velmi promyšlené je už ustavení hlavní postavy. Maxovi zničí Interceptor a v útrobách Citadely ho bezhlavá smečka poskoků chce ocejchovat Immortanovým logem. Následná scéna začíná detailním záběrem na toto logo, vypálené na zátylku, který však nepatří Maxovi. Jedná se o Furiosu, která tímto vizuálním můstkem přebírá vůdčí úlohu. Její motivace jsou rovněž zpočátku zastřené, na rozdíl od těch Maxových: muž, jenž nedokázal uchránit svou rodinu, existuje v tomto světě redukovaný na jediný instinkt – přežít.

Třetí klíčovou postavou je Nux (Nicholas Hoult), jeden z vlčáků, jenž pomalu umírá a hodlá zemřít historicky pro Immortana, který jej vyvede do posmrtné Valhally. Zběsile vyráží za Furiosou s Maxem na přídi, který mu slouží jako krevní dárce. První honička, která odstartuje sotva ve dvacáté minutě, tak se čtyřmi hlavními aktéry částečně reprezentuje nelítostný koloběh života Pustiny a jeho protichůdné faktory. Immortan je bůh s životadárnými prostředky, ženy mu rodí většinou postižené potomky s osudem zfanatizovaného Nuxe, jehož drží při životě osamělý jezdec, možná však jen pouštní mýtus. A Furiosa chce řetěz přetrhnout a uniknout z područí mužského šílenství do zelené fata morgány.

S Immortanem v patách přece utváří zpočátku nedůvěryhodnou alianci. Její základ se opět buduje beze slov a pomocí zrcadlení. Furiosa poprvé pohlédne na svázaného Maxe během honičky a dokáže s ním soucítit. Následně by jej stejně zastřelila, což jí káže její silná motivace a odhodlání utéct s dosud znásilňovanými ženami. Jeho zbraň je však vadná, Max získá převahu a sám Furiosu ušetří. Jsou na jedné lodi, neboť okolní krutý svět se do nekončící honičky postupně promítá a je jasné, že se nad nikým nesmiluje.

Millerovi přitom stačí vizuální a akustická vodítka, aby aranžoval svět a vyprávěl o postavách, které mu nemohou uprchnout. Konvoj z Citadely si barevnými signály přivolá posily, které v druhém půlhodinovém aktu dorazí na scénu – právě ve chvíli, kdy se Max na sedadle spolujezdce chystá protestovat proti cestě skrz obávaný horský kaňon. Jiná možnost ale zkrátka není. Osamělý bojovník silnic musí ženám pomáhat a rázem si získá jejich důvěru. Jak to poznáme? Když mu poprvé píská v uších poté, co mu kolem ucha proletí kulka, byla to Furiosa, která mu chtěla prostřelit hlavu. Když kulka vystřelí z hlavně u jeho hlavy podruhé a scénu opět pohltí subjektivní pískot, Max už dobrovolně nabídne své rameno Furiose, aby si opřela pušku a trefila dotírající nepřátele.

Detaily rovněž vedou naši pozornost i ve vztahu k Nuxovi. Napříč třemi akty se například odehrává mikropříběh s botou, kterou Max ztratí během vřavy před vjezdem do písečné bouře. Chybějící část oděvu po probuzení bez skrupulí nahradí botou bezvládného Nuxe, jenž se ale jakožto postava s nejvýraznějším motivačním obloukem následně k ženám a Maxovi přidává. Za odměnu od něj ve třetím aktu dostane jinou botu, kterou Max nezapomene vzít pronásledovatelům, jež odrovná mimo záběr.

Zrcadlení a variace se vážou také na větší dějové situace, včetně zasypávání kaňonu či poskytnutí transfuze, kdy Max už v závěru vědomě zasahuje do životního cyklu a svou krev dobrovolně odevzdává. V tu chvíli rovněž Furіоse sdělí své největší tajemství, které udává jeho dávnou identitu. Přestože jeho jméno je první věcí, jakou se během projekce dozvíme, Max se během dvou hodin stává spíš bájným průvodcem Pustinou a esencí všeho lidského, co v ní ještě zbylo. Jeho jméno je posledním pojítkem k hlavní hrdince, k níž ho před závěrečnou melou zavedly jeho vlastní vzpomínky a která na něj může vzpomínat, i když anonymně zmizí v jásajícím davu.

Kritici i většinová laická veřejnost tento adrenalinový produkt s feministickou duší a precizní výpravou přijali s nadšením. 439 recenzí, sdružených na webu Rotten Tomatoes, film dodnes chválí z úctyhodných 97 %. Z deseti oscarových nominací Zběsilá cesta vyhrála šest, ačkoli ty nejprestižnější za nejlepší režii a film roku diskutabilně ztratila. Výdělek v hodnotě 380 milionů dolarů rovněž předčil očekávání a dotváří jedinečný úspěch i přesto, že skutečný význam snímku je z pohledu formálního mistrovství nevyčíslitelný.

Dvojnásobně to platí také o prequelu Furiosa, který Miller po letech soudních tahanic mezi společnostmi Warner Bros. a Kennedy Miller Mitchell ohledně nákladů na produkci a bonusových plateb dokončil až roku 2024. Příběh mladé a dospívající Furiosy změnil přístup v bohatším aranžmá světa, komplexnější dějová struktura si nicméně uchovala řadu důmyslných vypravěčských postupů předchůdce. Kritiky rovněž chválený projekt po koronaviru finančně pohořel a budoucnost Pustiny, před dekádou zázračně oživené v nejsenzačnějším akčním filmu století, je vepsána kdesi ve hvězdách. A přitom by mohla být velkolepá i bez Šíleného Maxe, jehož kultovní pojítko se roku 2015 rozpustilo ve světě hutnějším než jakákoli sci-fi kulisa moderní doby.

Podívejte se také na žebříček nejlepších akčních filmů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox, Warner Bros.