Od Freuda k Freddymu Kruegerovi. Ukrývaná tajemství jsou oblíbeným hororovým motivem

Motiv třinácté či obecně zakázané komnaty známe z mnoha pohádek. Zřejmě v nejslavnější verzi se vyskytuje ve francouzské pohádce Modrovous pojednávající o bohatém šlechtici, který své novomanželce zakáže chodit do jedné místnosti ve svém paláci. Mladá dívka pokušení samozřejmě neodolá a v místnosti uvidí rozsekaná těla předchozích Modrovousových žen. Kdyby ji bratři na poslední chvíli nezachránili, stihl by ji za její zvědavost stejný trest.

Třinácté komnaty tak symbolizují tajemství, které by také mělo tajemstvím zůstat. Jde o ryze soukromé záležitosti, což by okolí daného člověka mělo respektovat. V pohádkách a mýtech je smyslem udržení tajemství odolání impulzům, ať už jde o zvědavost nebo třeba o sdílení s druhými lidmi. Často je to však test jako v případě Modrovouse, který ve vyprávění může, ale také nemusí být oprávněný.

V hororových filmech jde o jeden z tak hojně využívaných prvků, až se z něj stalo směšné klišé, parodované už od prvního Vřískotu (1996). Když ve filmu existuje místnost, kam by někdo neměl chodit, je stoprocentní, že se do ní záhy někdo podívá – a pravděpodobně za to zaplatí brutálním zamordováním. Přesný příklad lze najít i v klasice Ptáci (1963). Pokud z nějakého místa slyšíte život ohrožující zvuky a další varovné signály, je lepší vyhnout se mu okliknou, na rozdíl od většiny postav v hororech.

Obzvláště to platí pro sklepní prostory, v psychoanalytických výkladech korespondujících s naší nezkrotnou, pudovou, dětinskou a sobeckou složkou osobnosti známou jako id. Od Psycha (1960) přes Vymítače ďábla (1973) a Mlčení jehňátek (1991) až po V zajetí démonů (2013) se sklepy obývané démony a duchy rovněž staly takovým klišé, že jakmile postava v hororu vyrazí po vrzajících schodech a za chabého osvětlení dolů, je jasné, že se bude dít něco nepěkného. Dětskou alternativou sklepa je pak místo pod postelí, rovněž populární schovka pro libovolnou příšeru.

Něco jiného se však děje ve chvíli, kdy máme na mysli vlastní třináctou komnatu. Zatímco do těch cizích bychom ideálně nakukovat neměli, u té naší platí opak. Pokud totiž nějaké nepříjemné pocity či traumata vytěsňujeme a snažíme se je zamknout do pomyslného izolovaného prostoru, můžeme si být jistí, že na nás vykouknou odjinud; a to obvykle ve chvíli, kdy jsme na to nejméně připravení.

Když už se rochníme v našich nitrech, nemůžeme opomenout Sigmunda Freuda. Otec psychoanalýzy ke zkoumání hororů přispěl definováním tísně, vyjádřené německým slovem „das Unheimliche“. Navázal na filosofa Fridricha Schellinga, když v eseji Něco tísnivého z roku 1919 napsal, že „tísnivé (unheimlich) je podle něj všechno, co mělo zůstat tajemstvím a v skrytu, ale vyšlo na světlo“. Tísnivé je pro Freuda protikladem k milému, útulnému, dobře známému. Připomíná nám obsahy vytlačené mimo naše vědomí, často (nepřekvapivě) sexuální povahy, prosakující do celé společnosti třeba prostřednictvím sociálních tabu.

Tyto všeobecně přijímané zákazy nejenže chováme v úctě, ale zároveň v nás vyvolávají strach i zhnusení kvůli své skrytosti vůči pohledu veřejnosti. V podobném duchu Freud ve zmíněné eseji popisuje i tíseň vyvolávající koncept dvojníka a stať zakončuje nezáměrným popisem hrůz, které nás spolehlivě děsí i v moderních hororech: „O osamělosti, tichu a temnotě nemůžeme říci nic jiného, než že toto jsou skutečně ty momenty, na něž je u většiny lidí vázaný nikdy zcela nevymizelý dětský strach.“

Psychoanalytický přístup k našim strachům samozřejmě není jediný možný, pro objasnění tématu hluboko ukrytých tajemství však slouží dobře. Potlačované traumatické vzpomínky, o nichž nejde jen tak hovořit, totiž přicházejí v mnohem děsivější podobě. Trefně to vystihují třeba série Noční můra v Elm Street (1984) a Tajemství loňského léta (1997), v nichž se zavraždění Freddy Krueger a Ben Willis po nějaké době vracejí, aby se pomstili.

Měřítko těchto tajemství se samozřejmě může i zvětšit a namísto tajnůstkářského jedince sledujeme celou komunitu, jejíž podstatu postupně odhalujeme. To je případ třeba Slunovratu (2019), Vesnice (2004), libovolné variace na téma dokonalého předměstí ve stylu Stepfordských paniček (2004) či třeba letošního hitu Barbie. Ve všech těchto dílech sledujeme zdánlivě idylickou společnost, pod jejímž povrchem však dříme něco zkaženého. To je ostatně podstatou subžánru antiutopie, v němž si členové a členky dané komunity obvykle neuvědomují, v jak toxickém prostředí skutečně žijí.

Podle pojetí filosofa a psychoanalytika Nicolase Abrahama a jeho kolegyně Marie Torok, o němž se píše v knize Collective Trauma and the Psychology of Secrets in Transnational Film, je tajemství „traumatem, jehož samotný výskyt a zničující emocionální důsledky jsou ukryty, a tím i nevědomky vnitřně umlčeny, samotnými postiženými“. To znamená, že tajemství můžeme neúmyslně předávat napříč generacemi prostřednictvím specifické komunikace – o něčem se nemluví, něco dříme pod povrchem.

Není divu, že takováto matoucí nejednoznačnost, kterou jistě z vlastní rodiny zná většina z nás, je pro hororové tvůrce (vý)živnou půdou, na níž mohou vystavět nervydrásající příběhy, u nichž si možná ani nejsme vědomí toho, jak a proč na nás tak dobře fungují. Ale fungují.

Pokud chcete inspiraci na trochu večerního strachu, můžete se podívat na náš žebříček nejlepších hororů všech dob.

zdroje: TV Tropes; Freud, S.: Něco tísnivého; Porter, D. L.: Collective Trauma and the Psychology of Secrets in Transnational Film

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.