Slunovrat (2019)

Kterak obří ambice hlavního tvůrce mohou ve druhé polovině pošramotit úžasný film. Prvních cca 80 minut jsem byl přikovanej do sedačky - ten absolutní nával deprese, neokoukané prostředí a opatrně budovaná bezvýchodnost na mě fungovaly jako všechny omamné látky na hlavní protagonisty. A když došlo k explicitnímu úmrtí, zasáhlo mě to díky perfektně připravené motivační šachovnici jako jehla pod nehet. Aster má hrozně výborných nápadů, umí diváka znervóznit jen dokonalou souhrou zvuku a obrazu a nebojí se experimentovat s tématy a žánry, takže když před sebou vidíte špetku od Bergmana (ve smyslu spoléhání se na výrazy herců), špetku od Miklóse Jancsóa (dlouhé záběry a precizně rozvržený hloubkový pohyb po mizanscéně) a hrst slavného Hardyho Rituálu (1973), nepůsobí to vůbec přeplácaně... Tedy, asi do té poloviny. Potom totiž režisér stejně jako ve svém předchozím díle jaksi přestává srozumitelně vyprávět příběh postav a snaží se vizuální neotřelostí oblbovat diváka, který nemá moc na koho upínat pozornost a sympatie. Postavy se stávají figurkami v psychopatické hře, která má bohužel slabé poselství a kvůli nepříliš fungujícím vztahům mezi aktéry i podivně neemocionální finále. ALE přesto jsem se vrtěl nudou jen minimálně a film mě tak nějak dokázal udržovat v trvalé zvědavosti, co se v něm stane v další minutě - škoda, že nakonec to byl spíše blaf šikovného tvůrce, který umí vystavit atmosférické sekvence, ale uniká mu celistvá a výpovědní struktura. Pro mě 70% a mám-li házet film vyloženě do nadprůměru, tak docela s odřenou pleší a výhradně za potěšení ze sledování čarovně charismatické Florence Pugh, které tahle role sedla jako ulitá (už zase). Jednou si to určitě se zájmem zopakuji..

Teď už to můžu napsat – Ari Aster je momentálně nejlepší současný hororový režisér. Kam se hrabe nějaký Jordan Peele, který marní svůj talent na laciných vtípcích a postupně rozpadajícím se napětí. Když jsem před rokem viděl výborné Hereditary, které považuju za nejlepší horor tohoto desetiletí, byl jsem strašně zvědav, co onen mladý rejža vymyslí zde. Slunovrat si zcela očividně bere mnoho inspirací ze snímku Rituál (Ne, ten s Cagem nemyslím), tedy že skupina Amíků odjede na odlehlé cizí místo, kde se místní drží starodávných zvyků a tradic, ale přesto se chovají velice mile a přátelsky. Samozřejmě tam však něco nehraje. Snímek je to naprosto skvostně zrežírovaný. Úchvatná práce s kamerou a hudbou dodává na děsivé atmosféře, která se diváka drží už od prvních minut po začátku. Celkově to vlastně někdy připomíná skvělou Čarodějnici z roku 2015. A žádné lekačky. Jenom čistý děs. Film diváka znepokojuje šetrnými creepy výjevy a záběry typu: „when you see it, you´ll shit bricks“, přičemž má i pár hrůzných scén, ze kterých mrazilo v kostech. Možná to ale nemuselo být tak dlouhé, některé scény se tak zbytečně táhly. Hereditary pro mě lepší a děsivější, ale i tak je Slunovrat skvělý horor, při kterém vám bude tuhnout krev v žilách. Aster je fakt pán. Jsem dost zvědavý, s čím přijde příště.

Na film jsem se rozhodl zajít podívat, kvůli jeho režisérovi a scénáristovi Ari Asterovi. Jeho předchozí hororový snímek Děsivé dědictví mě velice zaujal jeho originalitou a tak jsem doufal, že tímhle filmem nezklame. Naštěstí nezklamal. I když bylo tempo filmu pomalejší, nenašel jsem okamžik kdy by jsem se nudil. Nápaditá kamera a zajímavé prvky scénáře dokázali udržet mou pozornost. Filmu bych však vytkl určitou předvídatelnost. Možná se nedostáváme do příběhu klasického hororu, ale je poznat, že se film drží určité klasické hororové kostry. Celkově bych tedy další za mě povedený snímek Ari Astera zhodnotil velmi pozitivně.

Na tento horor jsem byla hodně zvědavá díky předchozímu filmu režiséra, Děsivému dědictví, který byl skutečně originální a fascinující. Slunovrat je opět něčím, co naprosto vybočuje. Protiklad překrásné přírody, svítícího slunce a bohaté květinové nadílky, na jejichž pozadí probíhá psychologické až hororové drama za notného přispění naprosto skvělé hudby. Na můj vkus byl značně nevýrazný představitel hlavní mužské role, ale to se myslím dá odpustit a o to více jsem si užila závěr :-D. Poznámka k delší stopáži - film plynul naprosto přirozeně a vše uteklo až překvapivě rychle.

Vůbec nezávidím těm, kteří se do kina vypravili nadšeni a s rámcovou představou, kterou v nich mohl vyvolat trailer. Ve mně trailer i recenze vzbuzovaly značný despekt, o to větším nadšením teď hořím. Midsommar je mnohem vyváženější, méně rozkolísané dílo než Hereditary. Aster nejen že prokázal odvahu v několika scénách, které dovádí explicitou do krajnosti, čímž obnažuje část publika podobně jako v Hereditary, navíc se dokázal vystříhat hloupého dovysvětlování v závěru, a dává prostor interpretaci. U mě tak tvůrce slaví opravdový triumf a ustavuje kult, před jeho dalším počinem budu jako na trní. Mé hodnocení je silně subjektivně zabarvené vlastní interpretací, a nehodlám od něj ustoupit ani o píď.

Na tento film jsem šel s podobným očekáváním jako na většinu hororů, na kterých jsem za poslední dobu byl, a to takový, že to bude odlehčená lekačka, která nebude mít nijak zvláštně hlubší význam a obecně to bude spíš film pro pobavení. To se ale změnilo po prvních zbruba 30 minutách kdy jsem se naladil na zvlástní energii kterou ve mě film vzbuzoval a poté už jsem jen zbylé dvě hodiny seděl vnimal tento bizární, ale povedený film. Některé bych jen rád varoval, že se autor vyhrál ve spoustě detalně brutálních záběrech, a proto si myslím, že film nemusí být pro každého.