Zničené vztahy, workoholismus, ohrožení života. To vše ve filmech řeší chudáci psi

Od té doby se objevilo nepřeberné množství děl, v nichž hráli zásadní úlohu čtyřnozí herci a herečky. Známe německého ovčáka Rin Tin Tina jakožto hollywoodskou hvězdu 20. let, kolii Pal jako první představitelku neohrožené Lassie, křížence Higginse proslaveného rolí pejska Benjiho či bernardýna Chrise, představitele dobráckého chlupáče Beethovena. Tito a další psi už po generace baví filmové diváky a divačky, můžeme si však klást otázku, za jakou cenu.

Stačí se podívat na příběh několika populárních snímků, kde mají psí hrdinové nezastupitelnou úlohu. V rodinné komedii Beethoven (1992) pomůže titulní psí obr svému majiteli v podání Charlese Grodina, aby namísto workoholismu upřednostnil svou rodinu. Něco podobného se stane i v dalších sedmi (!) pokračováních, z nichž všechna kromě druhého dílu se stejnými herci zamířila rovnou na video či DVD nosiče.

Dalším diváckým hitem je doják Marley a já (2008). V něm poslouží zlobivé štěňátko jako katalyzátor vztahových problémů Jenny (Jennifer Aniston) a Johna (Owen Wilson). Jenny úspěšně buduje novinářskou kariéru, což ve stejném oboru působícího Johna poněkud frustruje; když se však žena začne starat o štěně, uvědomí si důležitost určitých hodnot a rozhodne se raději věnovat rodině. A nikým neohrožovaný John se nyní konečně může stát špičkovým publicistou.

Do našich kin se v roce 2017 nedostal další snímek podobného ražení s názvem The Stray. Emoční ždímačka od člena mormonské církve Mitche Davise spočívá v tom, že toulavý pes Pluto zachraňuje rozpadlé manželství i život batolete a zvládne i napravit pošramocený vztah mezi otcem a synem, ovšem za cenu ztráty vlastního života.

Psí ochota se obětovat dosáhla ještě větších rozměrů ve dvojici snímků Psí poslání z let 2017 a 2019. V nich sledujeme neustálý koloběh reinkarnace psí duše, jejímž jediným smyslem je sloužit lidem, přinášet jim štěstí a porozumění. Během toho sice dojde ke skonu mnoha psích i lidských tělesných schránek, dobrácká zvířecí duše však zůstává nenapravitelnému lidskému pokolení k dispozici.

Tato móda se nevyhnula ani tuzemské kinematografii, v níž se roku 2021 objevil láskyplný teror s názvem Gump – pes, který naučil lidi žít. V něm se titulní hafan s hlasem Ivana Trojana pokouší cestou ke svému milovanému páníčkovi (Bolek Polívka) napravit jeden pošramocený vztah za druhým, což samozřejmě vede ke spoustě slzopudných momentů i spravedlivým diváckým pohoršením nad temnými odstíny lidské nátury. Výsledkem je však jen unylá hra na emoce, jejímž hlavním prostředkem se opět stává nevinné a dobrosrdečné psisko.

Co z těchto příkladů vyplývá? Předestřené příběhy lze číst jako bohapustý cynismus filmařů, kteří neváhají vystavit své postavy utrpení na úrovni antických tragédií, avšak když se k tomu přibalí roztomilý a směšně čenichající pejsek, lze tyto tragické události bez uzardění nabízet i dětskému publiku.

Ba co víc, na psy je zde kladená obrovská odpovědnost, v podstatě totiž musejí napravit chyby lidí, kteří si nedovedou udělat pořádek v životě. Manželské či rodinné vztahy, existenciální krize, nenaplněné ambice či přímé ohrožení života v důsledku hloupých rozhodnutí – s tím vším psi svým páníčkům a paničkám pomáhají, často i za cenu sebeobětování. Hodnoty pravé americké rodiny jsou až na prvním místě, a když se kácí les, tak holt občas létají pejsci.

Buďme proto rádi za filmy, které psy nezneužívají k lacinému dolování emocí, nýbrž jim dopřávají svébytný prostor. To platí třeba pro aktuální Vocasy na tripu, v nichž se psí gang proti svým páníčkům naopak bouří a čtyřnozí miláčci lidem velmi nevybíravým způsobem ukazují, že si zaslouží respekt. Případně vzpomeňme na slavnou jednoaktovku Bohouš (1968), neodmyslitelnou součást silvestrovského televizního programu, v níž Vladimír Menšík svádí heroický labužnický souboj s nenasytným bernardýnem. Psi ve filmech tedy mohou posloužit i mnohem zajímavějším účelům než sebezničujícímu pomáhání lidem, kteří nejsou schopní dát si sami své životy do pořádku.