Mluvící dinosauři byli pro smích. Jurský park 3 dokumentuje, jak se nemají dělat hollywoodské velkofilmy

Filmová série Jurský park, potažmo Jurský svět, je plná paradoxů stejně jako její téma oživování vyhynulých tvorů a hry na boha. Jednotlivé filmy jsou sice vesměs finančně úspěšné a tvoří možná nejprestižnější značku klasického studia Universal, které odnepaměti koketovalo s monstrózními postavami a stvořeními, ale jejich kritické přijetí či formální provedení často nemohou být odlišnější.

Od úžasu k lacinému ždímání látky

Za vše ostatně hovoří moderní trilogie Jurský svět. Ta nejprve sklidila ovace za kvalitní jedničku, která se vrátila na ostrov z původního Jurského parku a inspirovala se i příběhem, začínajícím rodinným dobrodružstvím a končícím zběsilým úprkem před volně pobíhajícími dravci. Poté ale vzbudila rozpaky hybridní dvojkou, v níž se ostrovní dobrodružství proměnilo v gotický monster horor na zámeckém panství. Minulý měsíc se pak do kin vřítil třetí díl Jurský svět: Nadvláda, který přivedl všechny staré postavy a sliboval epické uzavření třicetiletého příběhu, přičemž si vysloužil jasně nejhorší recenze z celé série a na dva kasovně triumfální předchůdce (jednička v tržbách překonala miliardu a půl dolarů a dvojka je na 1,31 miliardě) ani v nejmenším nenaváže (momentálně tržby činí 904 miliony dolarů celosvětově a miliarda tak nepadne).

Je to podobný osud jako u starší trilogie Jurský park. Jednička byla roku 1993 hotovou senzací a dodnes platí za perfektně sladěný hollywoodský blockbuster, v němž publikum žaslo nad technicky dokonalými dinosaury stejně jako udivení lidští protagonisté. A také se jich posléze shodně bálo. Dvojka s názvem Ztracený svět: Jurský park, již o čtyři roky později znovu režíroval Steven Spielberg, byla temnější, akčnější a končila na pevnině, přičemž kritické ohlasy byly navzdory slušným tržbám rozpačité. A pak přišel Jurský park 3.

Kreativní filmař měl být sázkou na jistotu

Steven Spielberg se po tristním přijetí Ztraceného světa a celkové náročnosti výroby obou dílů rozhodl, že třetí příspěvek do série nenatočí. Hodlal zůstat pouze u producentského kormidla a na své místo sám navrhl režiséra Joea Johnstona. Ten měl za sebou úspěšné rodinné snímky jako Miláčku, zmenšil jsem děti, Jumanji nebo Říjnové nebe a v rozhovoru pro IGN vzpomínal, jak se Spielbergovi sám nabídl. „Stevena jsem zahlédl na promítání (Jurského parku) a řekl jsem mu ‚Ahoj, líbil se mi tvůj film, kdyby ses náhodou rozhodl nenatočit sequel, mysli na mě.‘ Šest let jsem od něj nic neslyšel. Pak mi jednoho dne zavolal a říká ‚Pořád máš zájem o ten sequel k Jurskému parku?‘“

Johnston Spielberga znal už díky svému působení v Lucasfilmu pod Georgem Lucasem, kde začínal jako designér vizuálních efektů. Tuto práci vykonával devět let, než se rozhodl následovat kariéru režiséra. Jeho filmy se vždy vyznačovaly skvělými efekty a Johnston s nimi dovedl pracovat, respektive mu nečinilo problém zakomponovat živé herce do digitálně upravených záběrů.

To z něj činilo vhodného adepta na režii Jurského parku 3. Tím více, že i díky Spielbergově otevřenosti chápal, co bylo na druhém dílu tak problematické. „Steven mi prozradil, že s tím měl problém, protože každá postava tam byla specialistou: každý, kdo se ocitl na ostrově, věděl, za čím míří. Věděli, že tam jsou dinosauři, co je můžou sežrat. Všichni měli takové agendy. Jediný Jeff Goldblum se nestaral o dinosaury a pouze chtěl zachránit svou přítelkyni. První díl byl tak skvělý, protože postavy neměly absolutní tušení, do čeho se pouští. Řekl bych, že Steven vždy chápal, že se musí opět vydat tímto směrem.“

Spielberg měl jako výkonný producent dohlížet na natáčení z první ruky, ale jeho závazky u projektu A.I. Umělá inteligence, který jako režisér převzal po zesnulém Stanleym Kubrickovi, mu tyto plány zhatily. První draft scénáře obstaral Craig Rosenberg (Když se setmí) a údajně přišel s příběhem, který zahrnoval teenagery verbované na ostrov Isla Sorna. Jeho práce byla hromadně zamítnuta a do hry vstoupil Peter Buchman (Eragon). Jeho verze se měla odvíjet na dvou liniích – první sledovala doktora Granta (Sam Neill) na Isla Sorně, druhá zkoumala tajemná úmrtí na území Kostariky. Pět týdnů před plánovaným začátkem produkce byl smeten ze stolu i tento scénář.

„Neměli jsme žádný scénář,“ lamentoval Johnston. „Byla to věc, která tuhle zkušenost proměnila v živoucí utrpení pro řadu lidí. Druhou verzi scénáře, která byla kompletně naplánovaná a měla storyboardy, jsme vyhodili pět týdnů před začátkem natáčení. Příběh byl moc komplikovaný se všemi těmi mučivými spletitostmi, jak dostat Granta zpět na ostrov,“ prohlásil a narážel na to, že nikdo si nevěděl rady s tím, co by postavu s tak příšernými zkušenostmi s dinosauřím ostrovem přimělo k návratu.

Pomohl až David Koepp, jenž napsal oba předchozí filmy. Ten po telefonu doporučil razantní zjednodušení zápletky, která nově zahrnovala manželský pár, který chce na ostrově najít ztraceného syna. Najati byli scenáristé Alexander Payne a Jim Taylor, kteří měli oscarovou nominaci za komedii Kdo s koho (1999), a ti za opětovné pomoci Petera Buchmana scénář kompletně přepsali. V té době se utratilo už 18 milionů dolarů a byly postavenykulisy dle předchozího zamítnutého draftu.

Payne a Taylor ovšem doručili v podstatě jen první akt a zbytek byl buď směsicí všech tří dosavadních draftů, popřípadě musel být improvizován den za dnem. „Tohle není správná cesta, jak vyrábět film,“ přiznal Johnston. „Často jsme přepisovali věci, které jsme měli točit už dané odpoledne. Je to hloupost. Jediná pozitivní věc na tom je svoboda se rozhodnout za pochodu.“

Postava Ellie Satler byla jedním z těchto elementů, které se do scénáře propracovaly až na poslední chvíli. Její představitelka Laura Dern váhala, zda se chce vrátit pro takto miniaturní roli, a přesvědčili ji pouze Payne s Taylorem, kteří napsali snímek Občanka Ruth, v němž ztvárnila hlavní úlohu. Že už Ellie netvořila milenecký pár s Grantem bylo pro mnohé překvapením, které si přichystal sám Johnston, jenž je zkrátka jako pár už vidět nechtěl.

Tato dílčí rozhodnutí byla pro celé natáčení typická. „Kompletní scénář jsme měli až tehdy, když natáčení skončilo,“ řekl Johnston v pozdějším rozhovoru pro About.com. „Natáčeli jsme podle stránek, které se do finálního scénáře nakonec dostaly, ale neměli jsme žádný dokument. Měli jsme scénář jen na den, kdy jsme zrovna točili, někdy i na zítřek a občas i na týden dopředu. Nikdy jsme ale neměli příběh, který měl začátek, prostředek a konec. Museli jsme se vracet na Havaj dotočit konec, protože když jsme tam byli poprvé, netušili jsme, jak to ukončit.“

Jako frustrující ohodnotil celý zážitek také herec William H. Macy, jenž ztvárnil jednu z hlavních rolí. „Kdo vypustí loď za 100 milionů dolarů bez kormidla? Co je to za idiota? A koho za to vyhodí?,“ soptil herec v rozhovoru pro New York Post krátce po premiéře filmu.

Jurský park skutečně přišel tvůrce na necelých 100 milionů dolarů, což dnes není na velký blockbuster mnoho, ale před dvaceti lety šlo o vysoký standard. A co víc, Jurský park stál o osm let dříve jen 63 milionů a Ztracený svět přišel Universal na 73 milionů dolarů. Tyto odchylky, byť zmírněné neustále postupující inflací, se pak negativně projevují jednak v tržbách, jednak v ambicích jednotlivých filmů.

Z pohledu tržeb je to jednoduchá matematika. Jurský park si jen z kin odnesl 978 milionů dolarů a nějaký čas byl v tomto ohledu nejvýdělečnějším snímkem historie. Ztracený svět vydělal stále moc pěkných 618 milionů, ovšem nejdražší Jurský park 3 rázem spadl na 368 milionů. A to byla pro Universal, jehož činitelům musely při pohledu na chaotickou produkci vstávat vlasy hrůzou na hlavě, hořká pilulka.

Možná ještě markantnější je ale pohled na to, jak jednotlivé střípky série vlastně vypadají a jak k nim bylo přistupováno. Spielbergovy filmy trvají oba ke 130 minutám a nabízí vždy odlišné, režijně sebejisté a atraktivní koncepty. Řada scén z těchto snímků zakořenila v popkultuře a bývá jinými filmaři často napodobována, přičemž lidští aktéři jsou v nich dobře a konzistentně vykresleni.

Jurský park 3 oproti tomu trvá 85 minut, pokud nepočítáme závěrečné titulky, a je intelektuálně prostým a nenáročným dobrodružstvím, které na publikum všechny vizuální atrakce sype bez ladu a skladu. Na webu Rotten Tomatoes, který slučuje zahraniční recenze a udává průměr kladných a záporných, má Johnstonův snímek 49 % pozitivních ohlasů.

Vinit z neúspěchu pouze režiséra, jenž neměl k dispozici žádný kompletní scénář, by nebylo fér. I tak je ale zjevné, že Johnstonova režie ani za mák nedosahuje kreativity té Spielbergovo a že Jurský park 3 působí více jako béčkový monstrfilm s áčkovým zázemím, v němž lidští trosečníci čelí jednomu útoku prehistorických ještěrů za druhý. A často je předesílá nezaměnitelné vyzvánění satelitního telefonu, který se chvíli nachází v zažívacím ústrojí proradného spinosaura, načež vesele vyzvání i z obrovité hromady jeho výkalů.

Když jste nyní seznámeni s komplikovanou produkcí a pokud přijmete spíše rozvernou náladu filmu, v němž velociraptor v Grantově snu osloví vyděšeného doktora „Alane“, můžete si ho bezmyšlenkovitě užít právě jako přímočarý a poctivě natvrdlý survival s dinosaury. Není zde žádná přidaná hodnota, ale po dvaceti minutách už vidíme prvního vzrostlého masožravce a vesměs sympatické postavy hrané skvělými herci nás tímhle peklem na Zemi provedou určitě lépe, než je samotné provedli bezradní tvůrci peklem produkčním.

A co víc, oproti nejnovější a přeplácané Nadvládě jde skoro o veledílo, které je ve své vynucené triviálnosti vlastně roztomilé.

Čtvrtý díl komiksového Thora už není lehká komedie, ale vyloženě sebeparodie. Drama zmizelo, i když hrdinovi umírá jeho milá a hrozí mu smrt.