Jurský park už v 90. letech varoval, že zábava a dovolená mohou být smrtící

Změna názvu sérií z Jurského parku na Jurský svět není úplně náhodná. Zatímco v Jurských parcích se dinosauři opravdu pohybovali pouze na malém vymezeném prostoru ostrova a většinou i za elektrickým plotem, v Jurském světě se postupně přechází k tomu, že dinosauři jsou rozšíření po celém světě. Stojí na tom částečně i atraktivita vyprávění, kdy vodní ještěři najednou plavou v oceánech, ptakoješteři létají mezi mrakodrapy a malí opeření ještěři se nacházejí u rybníků v parcích vedle kachen. Život nelze spoutat, ovládat, nelze ho vměstnat do mantinelů, vždy jako voda přeteče ven.

Snaha nechat ohrožené a nově vzkříšené druhy v zoo parcích a zoo zahradách nemá automaticky ušlechtilé účely. Dinosauři v této fikci byli stvoření k tomu, aby byli v zajetí a aby se na nich vydělávalo jako na atrakcích. Dokonce je jim původně zabráněno se množit, tudíž jsou to všechno jenom samice.

Původní Jurský park nám neukazoval, jak vypadá „svět venku“. Není tu žádná vize společnosti, z níž by bylo možné vyčíst, na jaké úrovni se společnost nachází a jak se k dinosaurům staví, ani jestli ji jejich existence nějak ovlivní. S postupujícími díly dinosauři prchali i do měst, ale šlo obvykle o rychlé srážky civilizace a „přírody“ (přičemž vlastně ani oni dinosauři nejsou čistou přírodou, jen výtvorem techniky).

Existoval zkrátka park/ostrov a cosi okolo, co nebylo třeba definovat ani při konfrontaci lidí s dinosaury předefinovávat. Možnost klonování nezasáhla do tkáně světa tak, jako kdybyste vynalezli stroj času, cestování portály nebo elektromobil, pračku a mikrovlnku. Dinosauři jsou jenom jednou z mnoha atrakcí, které můžete vidět, či zvířata, s nimiž lze ilegálně obchodovat.Ale neudála se žádná kvalitativní změna. Nezměnilo se ani prožívání volného času, práce, cestování a tak dále. Změna nepřicházela ani s dosavadními Jurskými světy.

Až v posledním díle s podtitulem Nadvláda zaznamenáme to, že bioinženýrská firma vlastnící copyright na design dinosaurů na základě svého výzkumu dospívá k tomu, že začne dělat jiné geneticky modifikované organismy. Hodlá využít speciálně šlechtěná sarančata, aby jedla úrodu zemědělcům, kteří nepoužívají plodiny, jež pocházejí rovněž z této firmy. (Ó, jak ďábelské, ó, jak nezjistitelné!)

Najednou je jasné, že sledujeme příběh o vzestupu korporátního monopolu. Opouští se koncept zábavy či pseudoedukace, kterou mají přinášet „jurské parky“, a přímo se přetváří svět, naše zemědělství, potrava a krajina. Jedná se tedy nikoli o nadvládu zvířat nad lidmi, ale o nový druh kapitalistické nadvlády, kdy firmy začínají být důležitější než státy.

Ne že by tím příběh dostával novou hloubku. Spíš naopak působí naivněji. Členové korporace se chovají trochu jako členové sekty a prakticky nikdo jako by nedokázal předvídat problémy, které takový monopol může přinášet. Ve firmě sice časem vznikne něco jako vzpoura, ale proč by usvědčující důkazy měly vynášet ven původní zestárlé postavy z Jurského parku?

Naroubování postav paleontologů Alana a Elie i matematika Iana do děje vyznívá dost násilně. Je pravda, že jde o inteligentnější lidi, než jsou hrdinové předchozích dvou novějších snímků – bývalý krotitel raptorů Owen a bývalá manažerka Claire. Ti jsou tu jen proto, aby dělali náhradního tátu a mámu geneticky naklonované pubescentce Maise. I ta modifikovaná sarančata jsou spíš komická, a to jak jednotlivě, tak i v rádoby démonickém roji. A nejkomičtější jsou, když začnou hořet a vybuchovat.

Mnohdy se u sci-fi a katastrofických filmů ptáme: Jak to bude vypadat „den poté“? Co se stane, až skončí závěrečné titulky? Kam až se rozšíří zkáza, kterou jsme viděli předtím? Jaké budou vedlejší následky všech těch konfliktů? Změní se nějak společensky nebo i politicky poměr sil v celém světě? Jurské světy nám tuto odpověď na Jurské parky dávají a je to zklamávající, nudná odpověď, bez skutečné fantazie nebo odvahy.

Dinosaurů je prostě víc a nějak s nimi umíme žít. To je nic moc vize. Představte si, co by se stalo, kdy se na Zemi dostali vetřelci, nebo jak by dopadlo využití teleportéru živé hmoty z Mouchy? Svým způsobem dávala víc smysl i pokračování Planety opic, byť už jim chybělo překvapení, ale aspoň byla vidět neúprosnost evoluce a revoluce.

Původní Jurský park z roku 1993 je naštěstí dostatečně hutný a komplexní sám o sobě. Nepotřebuje doplnění a paradoxně každé další pokračování je jen smutným potvrzením toho, co dílo samo kritizuje: chamtivost a touhu po penězích vydělávaných tím, že se vyrábějí klony a reprodukce.

Je to utopie v tom smyslu, že se odehrává na ostrově, kde je předjednaná harmonie. Je to utopie ve smyslu znovunalezené, uměle zrekonstruované minulosti, tzv. zlatého věku. Je to utopie pro dinosaury i paleontology, pro rodiny, které chtějí poznat minulost, ale nechtějí ji zažít v jejím nebezpečí. Dinosauři jsou vylepšení i mírně poškození, obraní o část přirozenosti, aby svět byl statický, nereprodukoval se a nemutoval.

Už spisovatel H. G. Wells (známý díky Válce světů a Stroji času) rozlišoval utopie na statické, kde se nic neděje, ale můžou být nudné a degenerovat, a utopie dynamické, v nichž z jednoho (možná) ideálního stavu vznikají stavy další, většinou méně ideální. Utopie je mnohdy i vrcholem pokroku, po němž následuje už jen úpadek. Je to také falešné přesvědčení, že stav světa lze udržet na stejné úrovni.

Pro návštěvníky Jurského parku by mohlo jít o návštěvu utopie, ale zároveň si celou dobu uvědomují, že jde spíše o umělou antiutopii, v níž je dokonalost vykoupená okleštěním svobody zvířat a ani svoboda pohybu návštěvníků není absolutní. (Tvůrci do jednotlivých dílů začleňují i momenty klidu, souznění, která otevírají dvířka kratičké harmonii.)

Navíc si uvědomíme, že se ani s dinosaury nemáme potkávat. Lidé jsou náhražkou dinosaurů; jsme tu, protože oni tu nejsou. Nejsme jejich přímými potomky, ale až náhradníci v evoluci. Oni ale nyní existují jen pro naši zábavu, jsou tu pro podívanou, bez účelu, bez možnosti se vyvíjet. Jsou sice vyjmutí ze zkameněliny, ale zároveň opět uspořádaní do krystalicky netečné struktury, znovu zamražení v čase. Pýcha v hraní si na boha přináší trest v podobě nezamýšlených důsledků vedoucích ke katastrofě – zkáza se dotýká ale jen návštěvníků nebo lovců nebo podnikatelů. Není to zkáza světa.

Základem Jurského parku i světa je to, že dinosauři nemůžou zničit svět lidí. Mohou v něm způsobit potíže amohou být odrazem celého kapitalistického systému, v němž je vše zábavou a zbožím, kde vládnou korporace, licence, patenty a omezené koridory pohybu. Kde společnost funguje na principu spektáklu a hollywoodského roller-coasteru. Filmy jako Jurský park jsou upomínkou toho, že zábava není nevinná, že jde vždy o vykořisťování někoho. Jsou varováním, že se výtvory můžou vzbouřit proti svým tvůrcům a že žijeme v iluzi bezpečí a pohodlí a věříme slepě expertům.

V konečném důsledku je Jurský park film o naší touze se bavit, i když víme, že zábava bude znásilněním přírody, navracením mrtvých do říše živých a nás, živých diváků, přecházejících svou pasivitou a bezmocí do říše mrtvých. Jurský park není sofistikovaná kritika, je to nezařaditelný příběh, jenž nás nutí přemýšlet, na čem jsme a jak blízko tomuto stavu jsme. Zda se na děj dívat z hlediska lidí, nebo zvířat; minulosti, nebo budoucnosti; poučení, nebo zábavy; bezpečnosti, nebo nebezpečnosti; vědců, podnikatelů nebo návštěvníků.

Jurský park i Westworld jsou v zásadě o tom, že si za svou touhu bavit se zasloužíme umřít. Je to doslova převedení slavného kritického sloganu „ubavit se k smrti“. Jako by v Jurském parku byl zosobněný strach, že se ze všeho stane Disneyland. A je to film od studia Universal, který má vlastní zábavní park na filmové motivy.