Srdcovka: Fantozzi je tak trochu vůl. Maléry pana účetního jsou naší nejoblíbenější cizí komedií

„Fantozzi – to jsem já,“ tvrdil opakovaně Villaggio, jenž přitom svou nejslavnější (a v podstatě jedinou známou) roli nevztahoval na sebe. Rodák z Janova měl kontinentální rozhled díky rozhlasovému působení v britské BBC a svůj břitký humor piloval mezi lidmi i na knižních stránkách. Přátelil se s rebelujícím písničkářem Fabriziem De André, s nímž vystupoval v kabaretech a psal mu radikální texty. Vyzkoušel si ale také námořnický mundúr a samozřejmě pracoval jako účetní v korporátu, takže o životě v hektické poválečné době měl až výjimečný přehled.

Monotónní práci ve firmě nesnášel a vymyslel si postavu Uga Fantozziho, kterou piloval v janovských a posléze i římských kabaretech. Osvědčil se také jako glosátor společenského dění ve svých povídkových souborech, které se v Itálii velmi dobře prodávaly. Především se ale dostal do filmu a roku 1972 například hrál jednu z hlavních rolí v komedii Co my máme společného s revolucí? od Sergia Corbucciho (tedy „druhého nejlepšího režiséra spaghetti westernů na světě,“ jak tvrdí Tarantino v Tenkrát v Hollywoodu). Fantozziho, jenž si doma potrpí hlavně na fotbal, televizi a dobré jídlo, si přitom nesl s sebou – stejně jako většina lidu, která se s utrápeným smolařem ztotožnila hned po premiéře prvního filmu, Zrození pana účetního z roku 1975.

Villaggio často vzpomínal, jak mu lidé psali, že Fantozzi je úplně jako jejich soused, strýc nebo kolega. Postava se dle herce zrcadlí v okolí každého člověka a svým způsobem může být každým z nás. Zrození a následné Nesnáze pana účetního (1976) zacházely se silně epizodickou strukturou, ale nápadně rozvedly středostavovské rysy a do jisté míry zesměšňovaly i režimy (respektive systémy), které své občany (zaměstnance) tlačí vstříc sjednocenému myšlení a ideologické „kulturnosti“. Český člověk, jenž žil v obklopení socialismu, ale také tragikomických postav od Havlova podřízeného člověka přes Švejka až po Hrabalovy a Svěrákovy figurky, si k tomuto druhu groteskní komiky dokázal vytvořit vztah.

Maléry pana účetního jsou v tomto ohledu ještě satiričtější a drsnější v načasování gagů, které přichází v nemilosrdném rytmu. Fantozzi, jehož doma stále čeká neuspokojená žena (Milena Vukotic) a ohyzdně namaskovaná dcera, je drcený v soukolí groteskního systému a zdá se, že sám pánbůh si na něj zasedl. Jednotlivé epizodky kolem manželčiny domnělé nevěry, odvykací dietní kúry či cyklistikou posedlého nového šéfa jsou trochu lépe sjednocené, a přestože film ani zdánlivě nedosahuje formální úrovně korporátní odcizenosti u francouzského pana Hulota (Playtime), lze na něm obdivovat, že výsměch Fantozzimu je občas úlevným posměchem naší existenci v nepopiratelně nesvobodných podmínkách.

Vyniká ovšem bláznivá komika, jejíž inspirace sahají až k němým groteskám. Klíčovou posilou pro tento třetí díl se stal režisér Neri Parenti, jehož rytmická forma byla sérii souzena. Tvůrce, jehož filmografii zdobí také Bláznivá komedie (rovněž s Villaggiem), natočil celkem šest Fantozziho dobrodružství počínaje Maléry, v nichž oproti předchůdcům viditelně nahustil koncentraci fyzických gagů. Tempo se blíží skoro až kresleným groteskám a vtipy zachází k brutalitám (lavina pádů a úderů nebere konce), absurdním parodiím (šílený německý doktor vedoucí trýznivou hubnoucí proceduru) a surreálným momentům (nápis „Náš drahej megaprezident je vůl“, nakreslený přímo na nebe a vystihující hrdinovu frustraci – na nátlak ho musí přepsat na „Fantozzi je tak trochu vůl“).

Film vystihuje princip „organizovaného chaosu“ a kritiku směřující na korporátní i maloměstskou tyranii, která se ale převléká do potrhlé lidové komedie. Víc než dřív byl zásadním prvkem také Villaggiův „soukromý“ Fantozzi, tedy hercův svérázný a rozpoznatelný humor. Villaggio se pod Maléry poprvé podepsal také jako spolurežisér a zdokonalil svou filosofii nicotného prosťáčka, jenž to vždycky nejvíc odnese. I když hercova letitá manželka Maura Albites zásadně popírala, že by Paolo kdy skutečně připomínal své kulturní alterego, Villaggio v podstatě sám stvořil zcela soběstačný a světově unikátní typ komedie. Její fyzičnost možná měla kořeny už u Chaplina a byrokratická fraška se vylíhla třeba z italských neorealistických povzdechů moderního člověka typu Místo, ale pan účetní byl originál – stejně jako u nás Troškovo Slunce, seno, ve Francii ukřičený Funes nebo rovněž v Itálii fackující kovbojové Hill a Spencer.

U nás máme zjevně podobnou mentalitu a všechny zmíněné proudy či osobnosti se v Československu dočkaly nezměrné popularity. Fantozzi si uzmul kultovní status díky častým televizním reprízám a své zdánlivé prostoduchosti, kdy hrdina v šílených zápletkách před nuceným cyklistickým závodem bez rozvahy zakoupí tinkturu aspirinu, kokainu, heroinu, feferonky a františkánky. Lidé si přáli další absurdní trampoty a Villaggio, jenž se stal zajatcem svého životního výplodu, je nadále točil. Možná se tak připravil o jiné příležitosti, které by se mu jako herci s nezaměnitelnou mimikou a fyzickým projevem jistě nevyhýbaly. Federico Fellini jej nicméně obsadil do svého posledního filmu Hlas měsíce a ozval se i další velikán Ermanno Olmi, jenž herce obsadil do rodinné fantasy Tajemství starého lesa.

Paolo Villaggio zůstal Fantozzim a Itálie mu za to byla vděčná – už roku 1992 mu v Benátkách udělili Zlatého lva za celoživotní přínos. Zemřel 3. července 2017 ve věku 84 let v Římě na komplikace spojené s cukrovkou a jeho odchod rezonoval nejen s italským publikem. Jeho filmový hrdina byl možná tak trochu vůl, ale takové máme většinou nejradši – kdo z nás v sobě nemá kousek Fantozziho?

Podívejte se na žebříček nejlepších komedií podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Médium.cz, Wikipedia, Rai Teche