Johnny Depp a Benicio Del Toro fetují jak o závod. Nenáviděná klasika slaví 25 let

Johnny Depp a Benicio Del Toro fetují jak o závod. Nenáviděná klasika slaví 25 let
Strach a hnus v Las Vegas | 1998 Universal Pictures
„Kdo ze sebe učiní zvíře, zbaví se bolesti spojené s lidstvím.“ Úvodní citát Samuela Johnsona, anglického lingvisty z 18. století, publikum rozhodně nepřipraví na zvěrstva, která budou v dalších bezmála dvou hodinách následovat. Psychedelická pouť dvou neustále zfetovaných podivínů po hříšném městě sice svého času propadla, časem se však stala ikonickým zástupcem pomyslného cyklu „drogy jsou špatné“ a další ze znepokojivých obskurností ve filmografii Terryho Gilliama.
Strach a hnus v Las Vegas
Strach a hnus v Las Vegas
  • Google Play
  • iTunes
73%

Problematický projekt

Než se však Gilliam k projektu připojil a během pouhých několika dnů přepsal hotový scénář tak, aby vyhovoval jeho specifickému stylu, uvažovalo se o zfilmování románu Huntera S. Thompsona více než dvě dekády. Kniha vyšla v roce 1971 a během dalších let se kolem filmové adaptace motali třeba Martin Scorsese a Oliver Stone. Role ústředního dua, známého pod jmény Raoul Duke a Dr. Gonzo, měla připadnout třeba Marlonu Brandovi, Jacku Nicholsonovi, Johnu Malkovichovi či Johnu Cusackovi, všichni herci však zestárli dříve, než se produkce stačila uskutečnit.
Strach a hnus v Las Vegas
Strach a hnus v Las Vegas | Universal Pictures
Je paradoxní, že Gilliamova finální verze scénáře se nejvíc blížila Thompsonově literární předloze. Bývalý člen Monty Pythonů společně s Tonym Grisonim kompletně přepsal dřívější scénář Alexe Coxe a Toda Daviese, odmítl příběh i aktualizovat pro 90. léta. Ukotvení na začátku 70. let, v době vietnamské války, rozpadajícího se amerického snu a střízlivění z nezdařené květinové revoluce totiž pomáhá chápat ústřední dvojici jako zklamané zástupce jedné generace, jež přišla o iluze. Není to obhajoba, ale docela rozumné a sympatické vysvětlení.

Obskurní alter ego

A o jakých dvou postavách se to vlastně bavíme? Raoul Duke je Thompsonovým alter egem, což jeho představitel Johnny Depp více než zohlednil – herec si nechal vyholit pleš, aby se Thompsonovi podobal. S autorem předlohy dokonce několik měsíců bydlel a většina podivných kostýmů, které má Depp ve filmu na sobě, skutečně tvořila v 70. letech spisovatelův šatník. Platí to i pro ikonickou cigaretovou špičku, jež se nachází v Deppových ústech skoro v každém záběru.
Strach a hnus v Las Vegas
Strach a hnus v Las Vegas | Universal Pictures
Násilnického právníka dr. Gonza si zahrál Benicio Del Toro, který kvůli roli během pár týdnů přibral 18 kilogramů. Navíc studoval životní reálie Oscara Zety Acosty, Thompsonova kamaráda mexického původu, na němž je postava Gonza založená. Ve filmové verzi se z Mexičana stal Samojec, na samozvané právnické autoritě tohoto statného a vlasatého svéráze to však nic nemění.
Výrazně fyzické výkony Deppa a Del Tora rozhodně spadají do kategorie excesivního přehrávání, do tohoto vyprávění, kde si nemůžeme být ničím jistí, však jaksi patří. Nevíme, nakolik lze věřit tvrzení těchto postav, že jedou do Las Vegas na vyhlášený motokrosový závod, o němž mají napsat reportáž. Jejich cíle i prostředky k nim vedoucí se totiž neustále mění. Jak na začátku říká Raoul ve své úloze často nesrozumitelného vypravěče: „Naše cesta měla být potvrzením všeho správného a pravého v naší národní povaze. Byl to náš primitivní hold fantastickým možnostem života v této zemi. Ale jen pro ty se skutečnou kuráží.“
Během své hrdě nekauzální pouti neonovým městem navíc potkávají spoustu obskurních a často i tmářských figurek ve vedlejších úlohách, kde si štěky zahrála tak vyhlášená jména jako Tobey Maguire, Cameron Diaz, Gary Busey, Christina Ricci, Flea, Harry Dean Stanton či samotný Thompson. Většina těchto okrajových postaviček hlavním antihrdinům brání v tom, aby duchem zůstali v 60. letech a dál žili ve světě iluzí, her, bezstarostnosti a nezodpovědnosti. Nelze se divit, že důsledkem takového střetu s realitou je neustálá paranoia, jako by už ve vzduchu visela předzvěst aféry Watergate…
Strach a hnus v Las Vegas
Strach a hnus v Las Vegas | Universal Pictures

Strach, hnus a truchlení po ideálech

Do amerických kin snímek vstoupil 22. května, týden po premiéře na festivalu v Cannes. Celý film nakonec vyšel na 18 milionů dolarů a neuspokojivé tržby z kin pouze lehce přesáhly hranici deseti milionů, alespoň se zvýšila poptávka po Thompsonově předloze. Gilliam chtěl, aby jeho film vyvolal polarizující reakce, což se bezesporu povedlo. Většina kritiků a kritiček dílo odsoudila jako repetitivní, nikam nesměřující chaos. A takovým názorům se rozhodně nelze divit. Řada prvků však ve zkoušce času obstála s až překvapivou suverenitou, což platí především pro Gilliamovu uvědomělou práci s filmovým médiem.
Režisér totiž zdatně supluje drogové rauše prostřednictvím roztřesené ruční kamery, dezorientujících úhlů, speciálních efektů a barevných filtrů korespondujících s odlišnými účinky jednotlivých látek. Díky tomu se zážitek z filmu blíží dílům jako Trainspotting, Climax, Mandy, Requiem za sen či pasážím z Vlka z Wall Street nebo Big Lebowskiho. Náladu dotváří i soundtrack, na němž nechybí klasika od Jefferson Airplane, Toma Jonese, The Rolling Stones či Boba Dylana. Snad jen slavná skladba Sympathy for the Devil, výrazně se objevující v knize, ve filmu chybí, neboť zakoupení práv by spolklo polovinu rozpočtu celého soundtracku.
Strach a hnus v Las Vegas
Strach a hnus v Las Vegas | Universal Pictures
Snad ještě podstatnější je však trefná metafora Las Vegas jako zhmotnění toho nejhoršího z americké mentality. Město je neustále přehlcené podněty, klade důraz na peníze namísto hodnot a falešně vábí jedince na možnost poražení systému tím, že člověk třeba zázračně zbohatne v kasinu. V několika až překvapivě lucidních scénách Raoul vzpomíná na nadějeplné období v polovině 60. let či si uvědomuje bezvýchodnost přítomnosti roku 1971, navíc s neustále přítomným a vracejícím se motivem americké vlajky. 
Jen málokterému filmu se s odstupem času podařilo vystihnout ducha doby s takovou naléhavostí i hravostí. V několika pochvalných retro recenzích si toho všimli kritici a kritičky až v minulé dekádě, kdy mimo jiné proběhlo několik speciálních projekcí ve Velké Británii. Snímku však snad až příliš dominuje hektická, fyzicky nepříjemná složka Thompsonovy předlohy o sebedestruktivní podstatě braní drog. Mnohem méně prostoru však zbylo na autorovu depresivní litanii za ztracený americký sen. Dobře to však vystihuje Raoulovo závěrečné přemítání, že hlavním klamem kultury LSD prý bylo „zoufalé očekávání, že někdo či nějaká síla opatruje to světlo na konci tunelu“.

Kinolog: Svět se zbláznil, Kleopatra je černoška! Komu praskají žilky z Netflixu?
Ostatní21. 5. 2023
Kinolog: Svět se zbláznil, Kleopatra je černoška! Komu praskají žilky z Netflixu?