10 skvělých asijských gangsterek, které se hravě vyrovnají hollywoodské konkurenci.

10 skvělých asijských gangsterek, které se hravě vyrovnají hollywoodské konkurenci. 21 obrázků v galerii
Volavka | Foto: Miramax Films
Zatímco minulý tematický článek o gangsterských filmech vynesl na světlo desítku klasických amerických zástupců, nyní si posvítíme na více přehlíženou, avšak kvalitativně nijak zaostávající asijskou konkurenci.

Každý divák, který si rád rozšiřuje filmové obzory za hranice Hollywoodu, jistě nedá na asijskou kinematografii dopustit. Objemem tamní výroby nepochybně kraluje Indie a slavný Bollywood, avšak západní publikum ocení spíše tvorbu japonskou, jihokorejskou a hongkongskou, která dalece přesáhla své hranice a již několikrát posloužila jako inspirace i trhu americkému. A zřejmě nejčastějším a nejpopulárnějším vývozním artiklem těchto kinematografií jsou tamní gangsterské příběhy. Snímky o yakuze a triádách se svým pojetím a filozofií značně liší od západní konkurence a svou estetiku čerpají mimo jiné z kultu bojových sportů. Ráz asijských gangsterek se však v průběhu let pochopitelně měnil a vyvíjel, přičemž významný impuls přinesl režisér Kinji Fukasaku a jeho snímek z roku 1973 Battles Without Honor and Humanity, k němuž bývá referováno jako k 'japonskému Kmotrovi'.

Až s odstupem let dosáhl velkého významu další japonský tvůrce Seijun Suzuki, jehož snímek z roku 1967 Branded to Kill citovali jakožto svou zásadní inspiraci režiséři Jim Jarmusch, Quentin Tarantino, Chan-wook Park a samozřejmě John Woo. Posledně jmenovaný čínský rodák udělal díru do světa v druhé polovině osmdesátých let, kdy ve svých hongkongských gangsterkách v podstatě vynalezl později oblíbený subžánr 'heroic bloodshed'. Mezi jeho americké nástupce se řadí například Smrtonosná past a inspiraci jistě nezapřou ani tvůrci úspěšného Johna Wicka, jenž princip heroického boje proti velké přesile nepřátel dále rozvíjí. Asijské gangsterky jsou zkrátka dlouhodobě zajímavé a vlivné, a pokud divák touží plně porozumět celkovému kinematografickému vývoji a možným podobám tohoto subžánru, neměl by tamní příspěvky v žádném případě přehlížet.

Následující seznam nabídne pouze desítku vybraných filmů původem z Japonska, Hongkongu a Jižní Koreje, která může méně znalým divákům posloužit jako vhodné seznamovací rande a zároveň jednoduše přiblížit vývoj gangsterských příběhů v daném regionu. Možná se zamilujete a do Hollywoodu už se vám nebude chtít vracet - šance rozhodně nejsou mizivé.

Bledý květ (1964)

Bledý květ | Foto: Shochiku

Mohli bychom pochopitelně směřovat ještě dále do minulosti, k japonským filmům jako Opilý anděl (1948) od Akiry Kurosawy a k předchůdcům moderních snímků o yakuze, které se zaměřovaly na víceméně sympatické charaktery ve stylu Robina Hooda. Chceme-li však zmiňovat gangsterky s autorským přínosem, bude vhodné začít v polovině šedesátých let a u režiséra, jenž se svou žánrově rozličnou tvorbou řadí do japonské nové vlny. Masahiro Shinoda dělal už v padesátých letech asistenta režie u velikánů jako Yasujirō Ozu (Tokijský příběh) a svými filmy prokazoval obeznámení s progresivními evropskými kinematografiemi té doby. Bledý květ je vysoce senzitivním vyprávěním o zabijákovi jménem Muraki (Ryō Ikebe), který krátce po propuštění z vězení naváže vztah s tajemnou dívkou Saeko (Mariko Kaga), nebojácnou gamblerkou vyhledávající vzrušení a nové zkušenosti. Pro chladnokrevného gangstera, jenž navíc musí řešit násilné rozmíšky mezi mafiánskými klany, je krásná Saeko kořením černobílého života a zároveň až surreálním odrazem lidské sebedestrukce v depresivním zločineckém prostředí. Režisér Shinoda odkazuje temnými kulisami k ponuře nasvíceným filmům-noir, avšak Bledý květ připomíná spíše umělecký autorský počin s důrazem na atmosféru a pocity aktérů. Současně ale nikdy neupadá do rozvleklé 'bezdějovosti' a pracuje s řadou motivů, které od něj později gangsterské snímky hromadně přebíraly.

Cejch zabijáka (1967)

Cejch zabijáka | Foto: Nikkatsu

Velmi specifický a důležitý snímek, který ve své době čelil kontroverzi a nepochopení, natočil osobitý japonský režisér Seijun Suzuki. Ten od roku 1956 vytvořil tucty filmů pro tamní nejstarší majoritní studio Nikkatsu, které především v šedesátých letech procházelo svým zlatým věkem. Cejch zabijáka považovalo studio za další nízkorozpočtový snímek, který bude součástí oblíbených gangsterských příběhů orientovaných na činnost yakuzy. Producenti však měli od počátku problém se scénářem, jemuž nedokázali porozumět, a osobitému režisérovi nařídili, aby zcela potlačil jakékoli satirické a anarchické sklony. Suzuki, jenž neuznával storyboardy a nejraději improvizoval při natáčení scény, ovšem provedl pravý opak. Příběh o zabijákovi Goro Hanadovi (Jo Shishido), jemuž jde po nesplněné misi po krku tajemný Zabiják číslo 1, je vysoce svévolným propojením špionážních prvků Jamese Bonda, vizuální estetiky filmů-noir a pop artu, rozličné žánrové satiry a avantgardních postupů. Návaznost scén a především hudebního podkresu je často nekauzální a matoucí a sledující musí snímek vnímat v kontextu zvoleného filmového stylu, nikoli jako tradiční dílo se smysluplným vyprávěním. Suzukimu přinesla tato troufalá revolta desetiletý zákaz natáčení a Cejch zabijáka propadl u kritiků i diváků. Docenění se dočkal až v osmdesátých letech a pro svůj eklektický (takřka vše je v něm nepůvodní a převzaté odjinud) a zároveň silně autorský charakter je obdivován třeba Quentinem Tarantinem. Možná jej znechuceně vypnete po prvních deseti minutách, ale třeba mu také podlehnete a načerpáte dosud utajené divácké zkušenosti - a právě v tom ční rozhodující kouzlo filmu.

Battles Without Honor and Humanity (1973)

Jingi naki tatakai | Foto: Toei Company

Jeden z nejvýznamnějších počinů uznávaného filmaře Kinji Fukasaky, který o čtvrt století později natočil také kultovní Battle Royale, je v rámci japonské kinematografie ekvivalentem progresivních děl amerického Nového Hollywoodu. Fukusaka zasadil své rozmáchlé gangsterské drama do poválečného období a do společnosti zpustošené jadernými útoky na Hiroshimu a Nagasaki, přičemž špinavost a surovost zobrazovaných událostí odpovídá neutěšené dobové kulise. Snímek, místy atakující svou roztřesenou kamerou až dokumentární styl, byl rozhodujícím přechodem od dosud dominujícího gangsterského subžánru s názvem Ninkyo eiga - ten se vyznačoval stoickým typem hrdiny-samuraje, rozpolceného mezi kodexem cti či povinnosti a osobními pocity. Místo něj Fukusaka vytyčil nový směr, známý jako Jitsuroku eiga a charakteristický bezohlednými antihrdiny, kteří v chaotické a násilné společnosti usilují o svůj vlastní prospěch. Příběh Battles Without Honor and Humanity pokrývá celou dekádu od roku 1946 a jediným stabilním průvodcem v širokém spektru postav je válečný veterán Shozo Hirono (Bunta Sugawara), jenž jako jeden z mála přežívá dlouhodobé intriky a zrady v gangsterském klanu Yamamori. Fukusaka natočil v rozmezí pouhých dvou let hned čtyři pokračování a první díl je zpětně považován za pionýra moderních filmů o yakuze. Více než stovka filmových kritiků a publicistů jej roku 2009 dokonce zařadila mezi deset nejlepších japonských filmů všech dob.

Lepší zítřek (1986)

Lepší zítřek | Foto: Rim

První výrazný úspěch Johna Woo, kterým na sebe upoutal mezinárodní pozornost a začal si vyšlapávat cestu do Hollywoodu. Lepší zítřek vznikal jako nízkorozpočtoý projekt, který však zaznamenal ohromující finanční triumf a stal se nejdůležitějším hongkongským filmem 80. let. Příběh o dvou bratrech na opačných stranách zákona katapultoval rodící se žánr 'heroic bloodshed' vstříc globální popularitě a světu představil rovněž herce Chow Yun-fata, jenž později zářil ve většině domácích snímků Johna Woo a pamatovat si jej můžeme také z oceňovaného Tygra a draka. Oproti pozdějším spolupracím Yun-fata s vizionářským režisérem neobsahuje Lepší zítřek takové množství akčních scén a více rezonuje svou propracovanou zápletkou a díky barvitým postavám, které si snadno oblíbíme. Jednotlivé akční sekvence, v nichž lze i dnes místy spatřit zřejmý inspirační zdroj pro Matrix či Johna Wicka, však nepostrádají perfektní a přehlednou choreografii a nejsou pouze na ozdobu, nýbrž vždy rozvíjí titulní příběh. Poněkud teatrální znázornění emocí uprostřed masivních výbuchů a střelby se značně liší od západních zvyklostí a leckomu může připadat úsměvné, ale za každým záběrem i hereckým gestem stojí silná autorská poetika a jako celek funguje tato dynamická akční 'bromance' takřka bez výhrad.

Sonatine (1993)

Sonatine | Foto: Shochiku

Vysoce autorský počin režiséra, scenáristy a herce Takeshi Kitana, známého též z filmů Ve spárech Yakuzy nebo Battle Royale, představuje v rámci seznamu unikátní počin. Baladické vyprávění o nevyhnutelném údělu a nenaplněných tužbách stárnoucího gangstera více připomíná málomluvného Samuraje s Alainem Delonem nežli třeskuté akční rodeo Johna Woo. Kitano ztvárňuje hlavní roli stoického mafiánského vymahače Murakawy, který je s několika muži poslán na ostrov Okinawa, aby zde vyřešil konflikty mezi dvěma spojeneckými gangsterskými klany. Situace se po jejich příjezdu rychle vyostřuje a přeživší členové Murakawovy skupiny se uchylují do skromného příbytku na mořském pobřeží, kde čekají na další pokyny. Namísto hromadných přestřelek sledujeme spíše melancholickou 'dovolenou' party mafiánů, která je prokládána vyloženě dětinskými hrátkami znuděných mužů i krátkým milostným vzplanutím Murakawy, jenž naváže vztah s místní dívkou. Pod zdánlivě idylickým povrchem však soustavně bublá krutý svět násilí a zrady, který může kdykoli a bez varování udeřit. Otevřeně zobrazovaného násilí je ve filmu málo, ale pokud se k němu Kitano uchýlí, pak působí velmi intenzivně a nečekaně - tedy velmi podobně tomu stylu, v jakém jej v současnosti prezentuje třeba S. Craig Zahler. Sonatine je gangsterskou baladou pro přemýšlivější publikum, jejíž závěr silně rezonuje a která je ve své hořkosladké nátuře o to půvabnější, čím více se vzdaluje svým západním konkurentům.

Volavka (2002)

Volavka | Foto: Miramax Films

Zřejmě nejznámějšímu filmu ze seznamu napomohl k mezinárodnímu věhlasu také hvězdně obsazený remake Martina Scorseseho, který vznikl o čtyři roky později. Volavka vypráví napínavý příběh o dvojité infiltraci - Chan Wing-yan je policista, který operuje uvnitř mocné triády, zatímco Lau Kin-ming je členem té samé organizace, jenž dělá špeha u policie. Jejich identity se drží v přísném utajení a každý své situaci čelí z jiné osobní perspektivy - Wing-yan chce po deseti letech v utajení svou pravou identitu navrátit a žít jako normální policista, Kin-ming slouží svému bossovi z pohodlí domova a s úspěšnou policejní kariérou v zádech. Zatímco Scorseseho Skrytá identita trvá takřka dvě a půl hodiny a připomíná komplexní gangsterský velkofilm ve stylu Casina, Volavka má střídmější stominutovou stopáž a vyvíjí se velice dynamicky. Klíčové téma o dvou mužích na opačných stranách zákona ostatně vychází z žánrových děl Johna Woo. Oproti němu se však hongkongští režiséři Andrew Lau a Alan Mak tolik neuchylují ke spektakulárním akčním sekvencím a větší důraz kladou na dvojici titulních protihráčů, kteří rozhodně nejsou vykresleni jen v černé a bílé. Volavka nabízí inteligentní a vzrušující podívanou, jejíž dynamika je založena na častém křížovém střihu a paralelním sledování dvou linií akce, propojených zejména technologickými a špionážními pomůckami. Skrytá identita sice disponuje suverénnější a hlavně zpočátku přehlednější režií a ještě kvalitnějšími postavami, avšak přínos skvělého asijského originálu by se neměl nijak ztenčovat.

A Bittersweet Life (2005)

Dalkomhan insaeng | Foto: CJ Entertainment

Postmoderně uvědomělý snímek je z velké části inspirován tvorbou a filozofií Quentina Tarantina. Známý jihokorejský režisér Jee-woon Kim, stojící rovněž za filmy Viděl jsem ďábla nebo Konečná, vypráví příběh o drsném mafiánovi Sun-wooaovi (Byung-hun Lee). Ten je pověřen hlídáním mladé přítelkyně svého bosse Kanga (Yeong-cheol Kim) a má vypátrat, zdali se dívka po dobu Kangovy nepřítomnosti neschází s jinými muži. Na pohled apatický Sun-wooa se však do krásné Hee-soo zamiluje a neuposlechne příkazu svého nadřízeného, což bude mít neočekávané a spletité následky. Výchozí motiv tak připomíná jednu z linií Tarantinova Pulp Fiction, v níž Vincent Vega dohlížel na ženu dočasně indisponovaného Marselluse Wallace. A 'Tarantinovky' v dobrém smyslu slova následuje Kimův film také svým černým humorem a veskrze úspěšnou snahou o soustavné přepisování diváckých očekávání. To funguje především v první polovině, kdy se příběh vyvíjí docela jinak, než úvodní rozložení motivů mezi minimálním počtem klíčových postav naznačuje. V druhé půlce už sledujeme relativně běžnou gangsterku o pomstě, které však neschází osobitý styl a nijak jí neubližuje ani opakované pomrkávání k západním vzorům - mimo Tarantina si lze povšimnout také odkazu Guye Ritchieho a jeho svérázných aktérů, zatímco protagonista Sun-wooa je v podstatě korejskou obdobou málomluvného a osamoceného 'ronina' Alaina Delona. Spojení toho všeho sice místy trochu drhne, ale snímek si zachovává autorský výraz a v součtu je originální postmoderní alternativou k evropským i americkým žánrovkám.

Špinavé ulice (2006)

Biyeolhan geori | Foto: CJ Entertainment

Jméno jihokorejského filmaře Ha Yoo bude zřejmě povědomé jen té nejužší hrstce tuzemských fanoušků. Jeho opus magnum z roku 2006, které v mnoha aspektech navazuje na ty nejslavnější americké gangsterky, by však pozornosti rozhodně unikat nemělo. Název přímo referuje ke Špinavým ulicím Martina Scorseseho, a byť se z hlediska příběhu nejedná o žádný remake, forma vyprávění skutečně připomíná tvorbu ikonického režiséra. Devětadvacetiletý Byung-doo (In-seong Jo) je provinčním gangsterem, který nevydělává dostatek peněz, aby mohl zajistit svou rodinu. Souhlasí proto s vykonáním riskantního atentátu na vysoce postaveného prokurátora, díky čemuž získává sympatie mocného mafiánského bosse Hwanga (Ho-jin Chun). Současně s tím začíná vypomáhat dávnému spolužákovi, jenž píše scénář ke svému vysněnému snímku o 'skutečných gangsterech', a na třídním srazu se zamiluje do krásné a ctnostné Hyun-joo (Lee Bo-young), kvůli níž se touží finančně osamostatnit a se svou pochybnou profesí skoncovat. Příběh je charakteristický hladkým přecházením mezi dynamickým a poklidným tempem, přičemž k udržení potřebné rovnováhy se užívají až hyperrealistické zvukové efekty a výrazná hudba, která nepolevuje ani při romantických sekvencích. Akční a bojové choreografie dostávají názvu filmu a vyznívají nesmírně špinavým, surovým a realistickým dojmem - vynikající je například dlouhá hromadná bitka v bahně, během níž se divák díky kontaktní kameře a nepřirozeně zesíleným zvukům ocitá přímo uprostřed bolestivé kulisy. Zápletka navíc zahrnuje chytře vkloubený 'film ve filmu', jehož prostřednictvím se poukazuje na obecnou nerealističnost filmových bojových scén, jíž se Špinavé ulice snaží odporovat a vyznívat co možná nejrealističtěji. Důmyslná formální hříčka, která je napínavá a podvratná až do samého konce.

Muž odnikud (2010)

Muž odnikud | Foto: CJ Entertainment

Další jihokorejský příspěvek z dílny režiséra Jeong-beom Leea se vymyká obecné charakteristice gangsterských filmů tím, že protagonista tentokráte není součástí organizovaného zločinu. Tae-sik Cha (Bin Won) je tichým mužem se záhadnou minulostí, jehož jediným společníkem bývá holčička ze sousedního bytu So-mi (Sae-ron Kim). Ta bydlí se svou drogově závislou matkou, která se zaplete do kšeftů nebezpečné mafie. Matka s dcerou jsou uneseny a Tae-sik se vydává do boje se syndikátem, který se mimo jiné zaměřuje na obchod s lidskými orgány. Snímek si tak půjčuje osvědčená schémata Leona, jenž svedl dohromady mlčenlivého zabijáka a nevinnou dívku odvedle, a 96 hodin, kde Liam Neeson obrátil pařížské podsvětí vzhůru nohama při hledání unesené dcery. Jde o skrznaskrz temný thriller, který hloubavěji a s využitím flashbaku vykresluje pouze protagonistu, zatímco gangsteři jsou jen krutými figurami v depresivně vybarveném světě. Vyšetřující policisté jsou pak vždy o krok pozadu a jejich úloha spočívá především v odhalování tajemné minulosti Tae-sika, jenž je dlouho zobrazován jako nepolapitelný stín a několik jeho akcí se odehraje zcela mimo obraz. Ačkoli je občas složitější se v černobílých aktérech orientovat, vyprávění drží pohromadě klíčový motiv vztahu dvou osamělých duší a vše směřuje k působivému akčnímu finále, které se řadí k těm nejintenzivnějším za poslední roky. Muž odnikud není dokonalý, ale představuje další důkaz, že sebevíce ohrané schéma dokáže být v šikovných asijských rukách zajímavé a v lecčems originální.

Nový svět (2013)

Sinsegye | Foto: Next Entertainment World

Kde jinde ukončit tohoto základního průvodce asijskými gangsterkami nežli u snímku, jehož název odkazuje k progresivní reorganizaci či dalšímu přeskupení. Jihokorejské dílo režiséra Park Hoon-junga ovšem není revizionistickým počinem a nijak nestrhává pozornost ani na své relativně západní stylistické uchopení. Zmínit si zaslouží jednoduše proto, že kvalitněji napsané a vygradované gangsterské drama bychom v Hollywoodu v celé minulé dekádě hledali jen těžko. Nový svět místy připomíná ještě atmosféričtější verzi zmiňované Volavky. Lee Ja-Sung (Lee Jung-jae) je policista v utajení, který už osm let pracuje pro rozsáhlý zločinecký syndikát Goldmoon International. Jeho prostředníkem je zásadový a nesmlouvavý poručík Kang (Choi Min-sik), jenž se svým intrikařením sám podobá vševědoucímu mafiánskému bossovi. Ja-Sung netrpělivě vyhlíží soustavně odkládané ukončení nebezpečné mise, která cílí až na ty nejvýše postavené nepřátele, a je pro něj stále těžší oddělovat dvě splývající pracovní pozice. Oproti Volavce nemá snímek tak propracované osobní linie postav a jeho soustředěnější a klidnější vyprávění čerpá napětí z opakovaně vytvářené nejistoty, která strana má po ruce více klíčových informací - jsou to mafiáni, kteří už vědí o přítomnosti 'krysy', nebo tajemný Kang, jenž se pro dosažení cíle neváhá spolčovat se samotnými gangstery? A uprostřed se ocitá Ja-Sung, jenž je sám poměrně nepředvídatelnou figurou. Akčními scénami se nebývale šetří a místo nich nám Park Hoon-jung servíruje snadno srozumitelný, avšak komplexní a napínavý příběh o tenké hranici mezi dobrem a zlem v nemilosrdném světě zločinu a jeho potírání.

Pokud jste v oblasti asijské kinematografie a jejích gangsterských příběhů začátečníkem, pak vám tento krátký seznam snad pomůže s uvedením do základního kontextu. Jste-li naopak znalcem tamní tvorby, pak neváhejte do diskuze vypsat své tipy na skvělé asijské gangsterky, kterých pochopitelně existuje nepřeberné množství. Článek si nekladl za úkol přijít s žádnou TOP 10 a zmíněné snímky představují úzký výběr z širokého spektra žánrových děl, kterým se můžete probrat ZDE.

Ankety
Myslíte, že Woody Allen sexuálně zneužil svou dceru?
Ano
Ne
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist