gomacabeza: Komentáře

Komentáře 60

Od nejnovějších

BANGER. (2022)
14. 9. 2022
9
Velmi zjednodušeně: taková "drobná" exkurze do toho, co dneska děcka berou... Úplně všechno bráško! Pokud možno dohromady najednou. Nejsem si vůbec jistý, jak tohle může fungovat mezigeneračně nebo jestli se vyloženě jedná o film, který se nejlíp užije generace Z, já jako post boomer (X) jsem se ovšem bavil náramně! Nicméně s mojí mámou bych to vidět fakt nechtěl! Tam už si myslím, že by byl problém i s přenosností jazyka (když odmyslím to, k čemu se dostanu níže), kterým postavy mluví, kdy se jedná o mix "čengliše" (je dost frekventované narazit na repliky, které jsou pouze anglicky a dokonale to vystihuje, jak dnes mluví nejen mladí, ale vlastně kdokoliv, kdo chce jít s dobou). Vzhledem k dosti výrazné postavě Láďy, zazní také dost romských výrazů, ale troufám si tvrdit, že to na srozumitelnosti tolik neubere a i člověk, který se pohybuje v diametrálně odlišné sociální bublině, by to měl z kontextu poskládat. Ještě k tomu jazyku, chci zdůraznit, není to otravné ani trapné, což píšu z pozice člověka, který s tím problém spíše má. Co by ještě vadilo mámě (a věřím, že daleko podstatněji:)), by byla častá explicitnost scén, takové to zvracení, rozbíjení obličejů, obnažování, místy až pornografické záběry, jakoby ovšem podtrhovaly charakter doby, který je definovaný z ohromné části digitálními technologiemi a dennodenním pohybováním se ve virtuální džungli internetu. Jedná se totiž o výběr, který vlastně určuje nejoblíbenější videa s největším počtem lajků, především na sociálních sítích. Tímto prostředím je "Banger" často prostříháván a velmi dobře to umocňuje průnik do oné společenské skupiny. Přiznám se, že bych asi těžko poznával "guerilla" styl natáčení na iPhony, po formální stránce mi to přišlo poměrně profi a jestli bylo záměrem vytvořit díky tomu autentičtější, syrovější, víc pouliční tvar, nejsem si jistý, nakolik toho bylo docíleno právě výběrem kamerování. Co se týče hereckých výkonů, za mě vycházel Mišík hodně naprázdno a závěrečná scéna, ve které dlouze pozoruje výjev, který je divákovi odkrytý až na samotném konci, ho bohužel prozrazuje jako nepříliš talentovaného herce, celkově je jeho projev drasticky nevýrazný. Jiný případ je Marsell Bendig v roli Láďy, tam je to daleko přesvědčivější, prodává ten komický ráz postavy naprosto samozřejmě a přirozeně. Další role už jsou vyloženě hodně okrajové a hodnotit takové herectví Jana Révaie opravdu nechci, protože se tam jen mihnul. Sympatický je rozhodně výběr naprosto neznámých tváří (předpokládám, že neherců), je to výrazně občerstvující zážitek v dnešní době neustálého omílání a protěžování stále stejného okruhu umělců... Líbí se mi dramatický oblouk vlastního vyprávění, jakkoliv nepříliš originálního a sám jsem si vzpomněl na své povzdechnutí při bilancování obsahu, který nabízí Netflix, HBO max apod., jestli už opravdu nejde točit o něčem jiném, než o drogách, sexu a rock´n´rollu, nicméně dobře napsaný scénář rozhoduje a příběh "nehotového" kluka, který musí projít nejen vztahovým peklem, aby mohl konečně udělat ten slavný "banger", mě rozhodně přesvědčil, že i 100x použitý narativ může výborně fungovat i po 101.
Krvavá nevěsta (2019)
9. 8. 2020
8.5
Film pracuje s postupným odkrýváním informací, ovšem sekvence, ve kterých se tak děje, jsou inscenovány toporně a uměle, postavy odříkávají naučené repliky bez špetky důvěryhodnosti a autenticty. Alegorie na nedotknutelnost bohatých a mocných, je leckdy dovedena do přepjatého extrému, viz scény odkrývající infantilitu postav, když jsou konfrontovány s rolemi dospělých, jež jim očividně nepřísluší. Tehdy se naplno rozehrává černá, komediální rovina příběhu, nicméně satirická podstata jí spíše škodí a ubírá na působivosti. Odlehčení střídají krvavé momenty, ve kterých se často noříme do žánrových klišé, ale zároveň nabízí zajímavé, symbolické výklady, kdy např. penetrování hlavní hrdinky hřebíky lze vykládat jak psychologicky (freudiánsky), tak nábožensky (odkaz na ukřižování Ježíše Krista, popř. obecně utrpení jako životní princip a lidský úděl). Ke konci film trochu ztrácí tempo a hlavně nápady, jak děj vyprávět dál, aniž by nezabředl do předvídatelné, narativní struktury, ale naštěstí to netrvá příliš dlouho. V samotném závěru pak dojde na celkem zábavnou hru s diváckými očekáváními a úplné finále nabídne tak vynikající vtip, že jsem se otřásal smíchem ještě dlouho poté.
Oko ve zdi (2009)
19. 9. 2019
1
Dialogy jsou opravdu děsivé, ale bohužel přinášejí jiný druh zážitku, než se zřejmě původně plánovalo. Zde platí to, co již bylo řečeno, zní to kostrbatě a neživotně jako byste sledovali „běžnou“seriálovou produkci našich západních sousedů. Postavám zkrátka neuvěříte, že by mohli někdy, někde skutečně existovat. Jsou to jen uměle vytvořené bytosti, které trpně odříkávají věci, jak jim velí dokonale zmršený scénář. Většinou, když otevřou pusu je to katastrofičtější zážitek, než lecjaký Emmerichův 2012. Pár příkladů za všechny. Příchod starce domů číslo jedna. Večeře u seniorského páru, manžel vyzvídá, co dělala žena celý den, zatímco jí polévku. Ta mu, nepříliš hrdě, ukazuje rukáv od svetru. „Ale vždyť to jsem již viděl včera“, namítá on. „Včera to byl pravý rukáv, tohle je levý!“, argumentuje ženuška. Chlapík začíná být nepříčetný a dostává se do amoku. „Vzal sis dneska prášky???“ Sál se prolamuje smíchy. Z nechtěně vtipného. Autor naznačuje něco v tom smyslu, že to není tradiční Hitchcock a k tomu, aby vznikla hrůza není nutně často zapotřebí ptáků či jiných vnějších prostředků. Přesto ono „napětí ve vztahu“ se jaksi nedostavuje nebo nás naprosto míjí.
Mikulášovy patálie (2009)
19. 9. 2019
8
Konec konců jde přece o příběh pro děti, kde se s nadsázkou a kurážnějším odstupem, až rezignací k technickému zachycování exaktní reality, počítá. Co se týče nežádoucí učesanosti oproti knižní předloze, neshledávám film ani rozcuchaný, ani příliš laskavý a líbezný, aby vás to obtěžovalo a bylo to protivné. Jinými slovy, obavy ze svěrákovského „čistého“ humoru (tak čistého, že to v nás vzbuzuje otázku na přemýšlení) a poetiky jsou neopodstatněné. Nikdo tam navíc nezvrací, krvácí tak maximálně nepozorovaně co měsíc matička, i když její synek až do samého závěru žije v napětí z hrozby v jejím břichu. Žánrové rozparcelování vkusné, rodinné komedie je dané, proto mě tato fakta opravdu nezaráží. Nicméně o akční momenty není nouze, i když se formálně nevyjadřují tak explicitně syrově jako třeba v případě jiného „dětského“ filmu o Harry Potterovi. To ovšem neznamená, že míň zábavně nebo dokonce nudně. Předpokládám, možná pošetile, že i přes výrazovou jinakost a absenci opravdu hnusných a děsivých monster z pekla a všudypřítomné temné a depresivní atmosféry by Mikulášovy patálie měly být nejen pro dětského diváka přínosné, atraktivní a nikoliv ztrátou času
Fish Tank (2009)
19. 9. 2019
1
Kdybych měl vystihnout film jedním slovem, měl bych často problém a nevystačil bych si kolikrát ani se dvěma, v tomto případě ho nemám, je to jednoduché, to slovo je „nezáživný.“ Celý FT mě od začátku do konce nedokázal získat, nadchnout ani zaujmout, v podstatě se dá říct, že jsem se celých 123 minut nehorázně nudil a nepřál jsem si nic jiného, než aby „to“ skončilo. V prvním případě musím zmínit absenci čehokoliv, co by byť jen vzdáleně připomínalo děj. Jeho naprostý nedostatek pro mě znamenal ten největší kámen úrazu. Nejsem však člověk, který by nesmyslně bazíroval na akcí nadupané jízdě, stejně tak (možná daleko častěji) se dokážu nadchnout pro lyrický způsob vyprávění. V takovém případě ovšem musím být lapen atmosférou, obrazem, nápady. Nic z toho jsem zde nenašel. Fakt jsem se snažil.
Imaginarium dr. Parnasse (2009)
19. 9. 2019
8
Terry Gilliam, expert a fanda všech pozemských i nadpozemských podivností, přívrženec vyděděného a na okraji zájmu. Ten, který se zaměřil na vytváření pohádkových světů s nápadně reálnými prvky (Kletba bratří Grimmů), zemí, kde pochopitelně straší a když to nejsou vlkodlaci, jsou to lidé (Strach a hnus v Las Vegas), kteří se rozhodli stát se zvěří, aby tak potlačili bolest a utrpení člověka. Z těchto znepokojivých krajin se občas leckdo snaží vydělit, zachránit a to nejlépe bláhovým (?) únikem do imaginárních prostorů vlastní fantazie. V jeho posledním filmu jsem opět u Terryho doma, neopouštíme již dávno zabydlené, nikoliv však probádané, v takové míře, abychom byli znechuceni a chtěli jej obviňovat z vykrádání sebe sama. A to přesto, že těch styčných ploch je v Parnassovi dosti. Tak jako v „Krajině přílivu“ se tu pracuje s ideou Alenky a světa za zrcadlem. Prostřednictvím (ne)vědomí nesmrtelného vykladače písma má každý vyprahlý odvážlivec příležitost zajet si expresem do vlastní hlavy a podívat se na věci z jiných úhlů. Zažít nevšední dobrodružství své vlastní probuzené a přefouknuté představivosti. To všechno bez užití jakýchkoliv syntetik, stoprocentně čisté! Skvělá myšlenka, jen ji umět prodat, ale jak když jste divný, out, na okraji, když jste „Král rybář“, vyšinutý, třeba jen tím, že jste zůstal uvízlý trčet v jiné době a nejde se hnout. Z té letargie vás občas vyburcuje fakt, že vaše skvostná, kypící dcerunka už nedokáže předstírat dvanáct a o své se hlásí ďábel, se kterým neustále prohráváte. A to, i když to tak někdy nevypadá.
Katka (2010)
19. 9. 2019
8
Přesto, že film je dostatečně tristní, než aby perfektně nezafungoval jako ta nejlepší prevence nejen u rizikové skupiny (v rámci protidrogové osvěty se plánují školní projekce nejen pro střední, ale snad i pro základní školy) stále mu však chybí onen vystříhaný sebezpyt, kdy se otevřeně mluví o tom, co se dá díky takovým experimentům zažít (jedna strana mince) a co si droga (H) za to vezme. Chvíle, kdy Katka zřetelně vyslovuje ono důležité memento: „Lidi, nezabíjejte se“. Ano, nějakou dobu to byla neskutečná jízda, herák mi za to už tisíckrát nakopal zadek. Pro spoustu mladých je to frajeřína, módní záležitost nastřelit se a já jsem tady, abych vás provedla vaším x- tým nástřelem, kdy se pro vás věci dost možná budou vyvíjet stejným směrem jako pro mě, kdy tu stojím u ND a hodlám to pár nadrženým chlapům, kterým nevadí, že vypadám jako ta největší špína, udělat v taxíku, abych si mohla koupit a pak znovu pořád dokola bez ukončení. A to jsem nechtěla být „stereotypní…“
Čtvrtý druh (2009)
19. 9. 2019
4
Škoda jen, že i přes ten pokus navodit bezprostřední, autentickou atmosféru film ani zdaleka nedosahuje intenzity daného žánru. Těch důvodů je hned několik, od toho zásadního, čímž je nedostatečná invence režiséra obklopeného levnou pracovní silou (např. střih působí jako u hudebního MTV kanálu) až po málo promyšlený scénář či herce (výjimkou je jen Elias Koteas v roli kolegy, známý třeba z Cronenbergova jak jinak, než skandálního Crash). Přitom by k dobrému filmu stačilo, aby se Čtvrtý druh nevydával za něco, čím není (a pokud ano, tak aby to uměl). Takto se zaměstnáváme úplně zbytečně nepřesvědčivostí scénáře, nejde přistoupit na abnormální brutalitu ufonů, na podivně jednající figury (policista hlídkující před domem podezřelé), na sitkomovou povrchnost dětí Tylerové a podobně.
Alenka v říši divů (2010)
19. 9. 2019
8
Na otázku jaký tedy nový Burton je, by skvěle mohla odpovědět parafráze citace z Rodriguezova Od soumraku do úsvitu: „Co je v Mexiku? Mexičani….“ Tim dal vzniknout dílu, které rozhodně jeho veleváženou a odbornou i laickou veřejností uznávanou značku nepoškodí. Společně s experty z týmu vizuálních efektů dal vzniknout další typicky Burtonovské (rozuměj strašidelně kouzelné, morbidní, bizardní a temné) krajině, která může mást barvami a svádět ke špatnému pochopení. Očekával jsem vrchol jeho tvorby a na ten si buď ještě počkáme nebo už to proběhlo (Střihoruký Edward?). Všeobecně stejně jako v případě Mirany není ani Burton jednoznačný, lehce uchopitelný a zařaditelný do nějaké pohodlné škatulky. Dokonale nenásilně se vymezil vůči nahraditelným masám a vytvořil tak nezapomenutelný rukopis… Stejně jako Willy Wonka, který naprosto samozřejmě věděl, že k našlehání správné šlehačky je zapotřebí bič, to ví přece každé malé dítě!
Pevné pouto (2009)
18. 9. 2019
8
Žánrově se tento film nejvíce blíží optimističtějšímu melodramatu, vůbec ne avizované komedii (i když Susan Sarandon v roli babičky působí celkem vtipně a úspěšně celou tu tíhu odlehčuje). Thriller ve smyslu vytváření napětí ano (cesta kukuřičným polem, kde se chystá soused pan Harvey - Stanley Tucci, oddělat nebohou, která si od něj do poslední chvíle udržuje doslova fyzickou vzdálenost, ale on je dobrý herec…plus scéna vloupání se do jeho domu sestrou Lindsey). Horor jedině ve smyslu civilní hrůzy ze ztráty, která ani nemá jméno, jak je hrozná. Protože když někomu zemře partner, stává se z něj vdovec, když někomu zemřou rodiče, je z něj sirotek, ale jak se říká těm, kteří přijdou o dítě? A chcete-li poselství, které film sebou nese, tak vězte, že: „všechno co potřebujeme je láska.“ A jenom v případě, že se dokážeme povznést nad sarkastické, rádoby drsňácké pózy a přestaneme se šklebit, že je to klišé, jen tehdy z posledního filmu P.J. můžeme mít dobrý pocit. Pak si můžeme uvědomit skutečnou hloubku takového vzkazu.
Další rok (2010)
18. 9. 2019
4
"Další rok" není vyloženě nudný nebo snad hloupý, ty dvě hodiny se dají v kině v pohodě "usedět" a přímo otravovat byste se nemuseli. Nicméně nevím, nakolik je pravděpodobné, že ve vás uvízne, bude komediálně bavit, či dramaticky drásat. A to i přesto, že postavy jsou rozepsány uvěřitelně, psychologicky to také není vycucané z prstu, ale je za tím skutečná zkušenost. Navíc velmi dobré herecké výkony vše jen umocňují. Je zde hned několik hodně zajímavých obrazových ztvárnění a nápadů, jakási vyšší zachycení v čase a to počínaje golfovým turnajem přes navazující grilovačku, kde si jde najít svoje. Toto plus nekonečné "ubrebentěné" řeči o nepojízdném nebo vykrádaném autě, neustále se hroutící, nepojízdní a podnapilí chudáci, uvědoměle pak o ekologických stopách nebo cestě kolem světa, do toho v zimě jeden nemastný, neslaný pohřeb. Je to na vás, ostatně jako vždy...
Přežít svůj život (2010)
18. 9. 2019
8
Švankmajer ve svém novém filmu míchá vlivy amerických surrealistických režisérů pracujících s tématem prolínání snu (fikce) a reality. Jako nejvtíravější příměr se nabízí jeden případ za všechny, známý a všeobecně uctívaný mystifikátor David Lynch se svým Mulholland Drive. Motiv záměny identity je však přímočařejší a jaksi divácky přístupnější na rozdíl od složitějších konstrukcí tohoto zaoceánského kolegy. Nemělo by tak příliš hrozit, že by se sledující v ději ztrácel. Lynch si s námi hraje, servíruje lehce stravitelné příběhy, aby všechno postupně rušil a my to, co jsme si dosud mysleli museli zavrhnout a přehodnotit. Dnešní Švankmajer oproti tomu volí „spotřebitelsky“ vstřícnější a celkově smířlivější dialog.
Dobré srdce (2009)
18. 9. 2019
10
Islandský režisér Dagur Kári (1973) mluví v souvislosti se svým počinem o koláži dvou zdánlivě neslučitelných žánrů. Sitkomu a uměleckého, nezávislého filmu. Pojmenoval to přesně. Chtěl jsem skloubit ty zábavné figury z poněkud neestetického prostředí a zasadit je do malebné krajiny artových snímků, které ale ovšem mohou někdy nudit. Tahle kombinace dle mého soudu funguje bezvadně. Navíc je naprosto přirozeně namíchaná, takže odnikud nečouhají paradoxy a kontrasty tak ležérně splývají. Navíc si dává záležet na tom, aby nebyl doslovný, dokáže ve správnou chvíli utnout rozehranou pasáž, abychom si mohli domýšlet a neocitli se nedobrovolně na jednotce intenzivní péče obsluhováni přístroji zvenčí bez vlastní námahy.
Melancholie (2011)
18. 9. 2019
10
Zajímavé co jsou v tomhle filmu muži? Tady si už nejspíš nevystačíte se šablonami, které jste si vytvořili, abyste lépe porozuměli mechanismům lidí. Pokud jste si tedy zasadili Triera jako misogyna nechávajícího trpět ženy, protože si to zaslouží, tak v tomto případě musíte vzorec lehce poupravit, protože zde ženy trpí kvůli tomu, že toho jejich protějšky nejsou schopné. Pro nedostatek citu třebas. Vezměte si takového Johna (K. Sutherland) v roli manžela Claire. V krizové a nadměrně stresové situaci jen mlží a když dojde na nejhorší, k žádné přímé podpoře rodiny nedochází a uchyluje se ke zbabělému úniku. V tomhle panoptiku narážíme jen na samé zatraceníhodné egocentriky, prospěcháře, neambiciózní pošetilce a hlupáky.Hodně důležitou roli ve filmu hraje hudba, zejména tedy ta od Richarda Wagnera. Trier zmiňuje svůj záměr použít to největší umění, které kdy bylo zkomponováno a na základě jakýchsi akademických rozborů pak vkládá předehru k opeře "Tristan a Isolda." Výsledek? Funguje to! Dokonce výborně! Prostřednictvím spojení uhrančivých scén (například prolog) dochází k neobvykle silnému, katarznímu dojmu. A právě slovo "uhrančivý" vystihuje tento film nejlépe.
Kůže, kterou nosím (2011)
18. 9. 2019
4
Dívat se na nového Almodóvara je trochu jako opájet se dokonalostí, čistou a prázdnou dokonalostí. O Björk se v jisté etapě (kolem alba Volta) tvrdilo, že dosáhla jakéhosi uměleckého vrcholu a ustrnula na mrtvém bodě, že je to už jen snobárna a okázalost, zkrátka v krizi. V jejím případě mi to nepřijde tak trefné jako ve spojitosti s Kůží, kterou nosím, ale není to trapné nebo blbé, jen je to příliš sterilní. Z prostoru, ve kterém je nám určeno pohybovat se, jsou odstraněny všechny skutečně ostré anebo bolest působící předměty a postavy, které mají trpět jsou tolik vzdálené, když se podřezávají, že nic necítíme a to dokonce ani v okamžiku, kdy známe jejich motivy.
Drive (2011)
17. 9. 2019
1
Drive jsem nepochopil, mohl bych napsat a znamenalo by to prakticky totéž, jako když poznamenám, že mám obavy z toho, jak důkladně jsem ho naopak prohlédl. Je to jeden z těch případů, který má tak dotažený a vymakaný marketing, že stačí málo a znovu naletíte. Ten film je docela prostý, jednoduše čitelný, jede to obezřetně a pomalu, aby vám náhodou něco neuniklo a možná volí tuto taktiku, aby se nabudilo zdání čehosi hypnotického (rozuměj uměleckého). To jsou ty momenty, kdy se to vleklé tempo zastaví tak, že veškerá dynamika je na nule a vám to trochu vnucuje psychedelickou optiku. Dánský režisér Nicolas Winding Refn, autor filmů jako je Barbar, Bronson nebo Dealer, který se pod projektem podepsal, žádný skandinávský otisk nezanechává, vyrobil dokonalý hollywoodský produkt. Pokud jste fanouškem a konzumentem tohoto kulturního typu, budete nejspíš spokojeni. Jestli čekáte něco „víc“, co by přesáhlo toto vymezení, dostaví se nejspíš zklamání a je dost možné, že to prostě po dvaceti minutách vzdáte a zaměříte se na něco zajímavějšího.
Alois Nebel (2011)
17. 9. 2019
7
Ohromný nástup. Noir jako prase, po všech stránkách. Když posloucháte Nebel od Priessnitz a sledujete pozorně film, musí to k vám přijít. Podstata, divoká (nezkrotitelná) a krásně chladná podstata Jeseníků. Osobně ten kraj znám, můžu dosvědčit, že se tahle práce povedla nadmíru dobře. Temná a uhrančivá atmosféra (ano, v souvislosti s tímto dílem se to slovo zřejmě skloňovat nepřestane) nás neopouští, zůstává s námi na každém kroku. Hlídá a podtrhuje ji strážce nejpovolanější, totiž Nebel (pozpátku „Leben“ – život a mlha, ze které vystupují a v níž zanikají věci, lidé, vzpomínky, které se na ně váží anebo mlha, ve které občas bloudíme a nevíme kudy se vydat).Z předloh tří komiksů autorů Jaroslava Rudiše a Jaromíra Švejdíka Bílý potok, Hlavní nádraží a Zlaté hory se do filmu dostává jen jakési torzo, motivy postav se jen naznačují, často chybí základní informace k pochopení toho, co se na plátně odehrává. Člověk je z toho lehce zmatený a neví na čem je.
Rodina je základ státu (2011)
17. 9. 2019
4
Autor takových „hitů pro trochu jiného diváka“ jako jsou například „Pravidla lži“, „Muži v říji“ či „Největší z Čechů“ Robert Sedláček natočil poněkud rozpačitou temnou komedii „Rodina je základ státu.“ Děj pojednává o tom, nakolik je těžké rozlišit „svini v nás“, protože tu máme jednoho naprosto nevinně působícího civilistu, bankovního úředníka, který podepisoval věci nějak se tvářící, s trochu jinou podstatou. Zapletl se do velkého případu tunelování a rozhodl se nechat ty výslechy stranou a zaměřit se na svou rodinu - základ státu. Tempo filmu je velice rozvážné, protagonisté jsou hypnotičtí, svoje repliky odříkávají jako ve snu a navozují tím dosti stísněnou atmosféru. Ta dynamika rozjeté společnosti je pryč, začíná něco nového, zlé časy... Bohužel mám s filmem trochu problém, nedokázal mě upoutat ani na okamžik, v podstatě se dá říct, že spíš nudil a nevzbuzoval žádnou naději na stržení jiným, lepším směrem. Je to takové komorní drama o jedné „lepší“ rodince, máme v ní konfrontaci „Pepíků“ s Moravany, je tady jakýsi sociální střet vyloženě zazobaných s „pouze“ dobře postavenými. Ale co nám to přináší, to opravdu netušíme. Nemá to žádný společenský nebo umělecký přesah, je to prostě jen zručně řemeslnicky odvyprávěné komorní drama, kterému by slušel takový ten nedělní prime time na veřejnoprávní televizi. Ano – zní to jako televizní inscenace a to je opravdu málo, obzvlášť když uvážíme, kdo je Sedláček a jaký ten chlap má potenciál.
Poupata (2011)
17. 9. 2019
4
Mně se jinak ten scénář docela líbí, přijde mi tedy celkem pochopitelné, že za něj v roce 2008 autor obdržel ocenění, jsem ale zklamaný z toho jak naprázdno všechen ten zajímavý potenciál vyšel. Jedna z věcí, která mě doslova štve je, jak se autoři bojí riskovat a svůj „původní rukopis“ nahradí vlastním pojetím Slámy, Zelenky nebo Hřebejka. Někoho, o kom si myslí, že je dobrý, kdo je baví, kdo v nich utkvěl tak, že si možná ani neuvědomují, jak zásadní vliv na nich zanechal a že díky tomu nejsou schopni opustit tento hotový svět a zaměřit se na ten svůj. Jenže všechno jiné, než vlastní je špatné, ať se to tváří sebelíp. Typickou ukázkou neoriginality je například konfrontace české a asijské kultury, povahy. „Prohrávač“ Jarda (Vladimír Javorský) vysvětluje svému smutnému sousedovi Longovi, jak je důležité ztratit vlastní identitu a přizpůsobit se zemi, kterou si vybereme za své působiště. Přijde mi, že zrovna v tomto momentě se očekává právě ta naše předpokládaná prostřednost, že se zase budeme smát těm jadrným a velkohubým, tolikrát slyšeným hláškám v jedné jediné ověřené dikci. Funguje to? Použijeme to! O pár okýnek dál je nám pak nabídnuta scéna, která má výše popsanou sekvenci vypointovat. Na základě vlastní nenahraditelné zkušenosti se Long konečně stává kýženým Čechem. Zakleje si při drobné autonehodě na počasí a je vymalováno. Aspoň na chvilku tak možná zapomene na svůj sen o oceáně.
Nebezpečná metoda (2011)
17. 9. 2019
8
David Cronenberg přichází s filmem o poznání konvenčnějším, než by se z jeho dosavadního působení na tomto poli dalo očekávat, nevnímám to ovšem jako nedostatek ani náhodou, ať už jsou jeho aktuální příspěvky jakéhokoliv ražení. Cronenberg jiný než šokující, provokující, úchylný, zhýralý (atd...) není v žádném případě Cronenberg nedostatečný, poloviční, nehotový.To co se odehrává hned na začátku se nebojím označit hereckou smrští. Keira je excelentní, její vyšinutý, expresivní výstup nezapomenutelný, maximálně uvěřitelný. Ten dynamický nájezd se ale vzápětí rozmělňuje až do velice rozvážného tempa a příběh najednou plyne v úplně jiném rytmu. Když vstoupí do děje volnomyšlenkářský kolega Otto Gross (Vincent Cassel), v jednu chvilku to vypadá, že je jen pouhou personifikací Jungovi podvědomé touhy vzepřít se bezkrevným zásadám, odvrhnout ten monogamní stereotyp a přetransformovat se v dokonalejší formu. Leitmotiv Cronenbergovi práce – proměna (vzpomeňme např. Videodrome, Mouchu, Nahý oběd, Příliš dokonalou podobu) se propadá do spodních ložisek, odkud jej třeba fárat, už se tak okatě nenabízí, ale neztrácí tím, je jen zajímavý jiným způsobem a ta přitažlivost jistě přijde vhod nejen všem hledačům.
Hugo a jeho velký objev (2011)
17. 9. 2019
8
Martin Scorsese, dnes už v podstatě filmová legenda v příběhu Hugo Cubreta vypráví především o své nezměrné lásce k řemeslu, jemuž se rozhodnul zasvětit svůj život. Nicméně je tu i ten příběh malého, opuštěného chlapce, který nás ovšem neomylně dovede k milníkům kinematografie. Chlapec, který, a teď bych volně citoval, svět vnímá jako stroj v němž lidé jsou jeho součástkami a v momentě, kdy ztrácí svůj cíl (či ho prostě nevnímají) je potřeba zasáhnout do děje a součástku opravit, aby se svět dostal opět do rovnováhy. Nějak takhle.To obsazení jednotlivých postav (mimo popsanou vyjímku) napovídá zkušeného a jistého autora, nemá smysl pět chválu na Bena Kingsleyho, bylo by to jen nošením dříví do lesa. Huga nejde brát jako film pro děti, přinejmenším ne výhradně pro děti, na to je tam příliš mnoho přesahů, které, aniž bych chtěl tuto cílovku podceňovat, nejspíš nepoberou. Mělo by to fungovat bez ohledu na věk, náboženské nebo politické vyznání. Pro mě jedna z mála zajímavých věcí z poslední doby.
Modrý tygr (2012)
17. 9. 2019
2
V Modrém tygru jde především o spor mezi alternativním a konzumním - materialistickým. Jednak jej můžete chápat jako pohádku, druhak jako příběh ze současnosti o věčném souboji rozumu a citu, duše a těla. Ta základní dějová linka se rozpíná mezi dvěma póly, staromilskými rodiči dvou dětí, kteří na sebe při prvním ohledání tak nějak zbyli, když je opustili jejich původní protějšky. Je tady botanická zahrada, opuštěné, chátrající místo s patinou ovšem (!) a je tady taky velkolepý návrh ultra slizkého starosty Rýpa (docela obstojně hrající, velmi špatně nadabovaný Daniel Drewes) na vybudování hypermoderní, komerční zóny, kde budou moci ulítávat všichni super trendy lidi.Doteď ok, problém je v tom, že se mimo jiné (viz níže) moc nepodařilo rozpracovat jednotlivé figury. Tak například holčička by měla být ztělesněním dětské imaginace, ale ve filmu jen tak mátožně „čaruje“ a motá se od jedné bezkrevné představy ke druhé. To vytváří dojem nepřesvědčivosti, neuvěřitelnosti jejího světa. Spíš to opravdu zní jako nádor v hlavě, než něco, v čem by se dalo bezpečně existovat, kam by se dalo utíkat, schovat před okolní nepřízní, nepřátelským nebo nesrozumitelným světem.Potíž je pro mě také, jak se nepodařilo převést vyprávění pro děti, jak jim ho zpřístupnit na úrovni, kterou si zaslouží. To bude nejspíš největší kámen úrazu. Rodiče, jejich ratolesti a dost možná i proklamovaná zvířata tato snaha ve finále asi odradí. A to hlavně proto, že vzniká jakýsi neumětel, ani ryba, ani rak.
Tady to musí být (2011)
17. 9. 2019
10
Je to cesta vlastní záchrany, tenhle týpek byl příliš dlouho na jednom místě, začínalo hrozit nebezpečí, že definitivně ztratí vlastní tvář. Nutno dodat, že se tu tíha a význam nacistických hrůz nikterak neumenšuje i přesto, že zásadní význam tu má ryze soukromé drama. Jako výborně znázorněný hodnotím rozpor mezi tím, čím kdysi Cheyenne býval, jaký symbol znázorňoval a vybledlým obrazem, jakoby hologramem, jehož vzkazu už ani subjekt sám nevěří. Dost se mi líbí citace režiséra Paola Sorrentina: „Jeho předčasný odchod z hudební scény, zapříčiněný velkým traumatem, ho přiměl žít život, na který se nedokáže soustředit.“ Tohle je naprosto přesné! Jasně, mělo by být z pera autorova, ale myslím tím zejména obrovský cit pro rozdělání psychologie postavy. Ta je jednoduše unikátní.
Temné stíny (2012)
17. 9. 2019
8
Co hodnotím jako důležité je fakt, že opět vznikl snímek, který je silně atmosférický, který hýří typicky působivou Burtonovskou estetikou a poetikou vyprávění. Nesmírně důležité je, že se podařilo vytvořit přirozeně žánrovou koláž, která se vzájemně nijak nepopírá, z čehož jsem měl upřímně trochu strach, protože jsem před promítáním shlédl lehce nešťastný trailer, ze kterého vypadalo, že film časem sklouzne k povrchnímu, estrádně - muzikálovému číslu. Nesklouzne. Občas jakoby zaváhá, přinejmenším pro mě, to třeba když rozjede docela dlouhou erotickou (? - otazník proto, že v ní není absolutně žádná vášeň nebo chtíč) raději však technickou scénu dvou ústředních postav, při které totálně zdemolují byt. Celkový kladný dojem trochu kazí pár detailů, např. závěrečnému obrazu třebas nerozumím zbla. Jistě, pořád je to hra s diváckou pozorností a odehraje se tady taková drobná pointa, ale čekal bych, že si na tečce dají víc záležet.
Kuma (2012)
17. 9. 2019
8
Na Kumě je pro mě dobrá obzvláště jedna věc a to, jak se odvracíme od zažitých stereotypů nazírání na nejrůznější problémy, které si zvykla většina produkcí zpracovávat úplně jinak. Mluvím o aktuálních společenských tématech, jejichž palčivost se tu odkrývá, resp. jak relativní může být vypořádání se s nimi. Ale není to dané tím, že by kupříkladu Američani (vystupující na plátně se zaručeně odlehčenými a svěžími replikami, mající ten správný světonázor) byli pitomci, může se to dokonce jevit naprosto opačně. Kuma je pro mě niterná, jak niterná dokáže být muslimská tradice a falešná morálka. Abych byl konkrétní. Kuma není tím, čím se zdá být. Líbí se mi ty zvraty v ději, které vás nutí neustále být ve střehu a neustrnout v nějakém otupělém stavu unylé psychologické stati.
Temný rytíř povstal (2012)
17. 9. 2019
9
Závěrečný třetí díl série o Batmanovi (The dark knight rises - Návrat temného rytíře) mě dokázal pevně držet v okovech napětí nepřetržitě, tzn. bezmála 3 hodiny a to není málo, vlastně to vnímám jako jednu z nejdůležitějších deviz. To, jakým způsobem Christopher Nolan (Počátek, předchozí dva díly této komiksové trilogie) pracuje s dynamikou je dechberoucí. Jakým elegantním způsobem rozvíjí a propojuje jednotlivé zápletky, že nepřipustí, abyste, byť jen na chvíli polevili v pozornosti, protože byste se jinak nadobro ztratili.
Andělský podíl (2012)
17. 9. 2019
6
Vybavuji si přinejmenším dva pro mě zásadní okamžiky v tomto filmu, které na mě působily velice intenzivně. Jeden z nich je rekonstrukce jednoho z Robbieho útoků, pokus o vyrovnání se s událostí po letech, kdy pachatel žije ve sladké iluzi (pokud se to tak dá říct, což nejspíš ne), že je vše smazané tím, jak si odseděl trest. Přichází pak drsné procitnutí ze snu. Oběť je těžce zasažená, traumatizovaná, řada věcí a perspektiv se jí touto událostí zhroutila, už „nikdy to nemůže být, jako před tím…“ Dostavuje se katarze, to, o co samotnému autoru nejspíš šlo, tzn. přimět k přehodnocení určitých stanovisek či optického zkreslení jen skrze vlastní osobu. Druhý moment souvisí s tím prvním a v podstatě s celým filmem. To čím je „Andělský podíl“zajímavý je, že umožňuje nahlížet na různé problémy skrz více lidí, kteří jsou v nich zainteresování, umožňuje víc, než jeden úhel pohledu a tím perfektně relativizuje černobílé pojetí světa, ke kterému občas chtě nechtě sklouzáváme
Cosmopolis (2012)
17. 9. 2019
8.5
Nutno dodat, že tohle není žádná manželská konverzačka, či psychologická studie rozkladu jednoho vztahu. Mně osobně baví (ale až teď – důležité a opravdu (!) nechci žádnou další reprízu!) ta nuda, víte? To nekonečné blábolení o ničem, to rádoby vznešené a ušlechtilé zabíjení času, ta manýra a póza, kterou si člověk prostě musí smět dovolit. Je v tom zahrnutý spíš výsměch, než nějaká závažnější obžaloba. Jistě, občas jsou tu momenty, kdy si člověk řekne, že se to přinejmenším částečně jako moralita zamýšlelo (scéna s „dezertním teroristou“ a atentátníkem Andrem Petrescuem – ztvárnil Mathieu Amalric či Benno Levinem – Paul Giamatti. Přesto však bych se nepřikláněl k tomu, že byl autorský záměr brnkat na vážnou strunu, na to je tu zastoupeno příliš absurdních okamžiků. Spíš než to bych to viděl jako jakýsi rozvoj specifického žánru – cosi mezi surrealismem a hyperrealismem – jimž se umělec proslavil. (Kdyby to ovšem nebylo úplně směšné pokoušet se to nějak shrnout do kategorií ;-). Takže když v jedné scéně vystoupí ústřední postava ze svého vozu, máme tak možnost nahlížet jej jako zvíře, které se mění (a reaguje na výkyvy nálad svého majitele, kdyby vůbec mohlo mít nějakého majitele, to auto spíš vlastní jeho) a může nám to připomenout tu plíživou proměnu v Mouše, kdy nezáleží na tom, zda je ta změna k dobrému nebo špatnému, protože k jinému.)
Odpad město smrt (2012)
17. 9. 2019
10
Při prvním shlédnutí nejspíš čeká diváka šok, zásah na komoru – adaptace Fassbinderova (ale spíš Pařízkova) „Odpadu, města, smrti“ zabolí svojí opravdovostí, sžíravostí. Vypráví příběh prostitutky Romi (Gabriela Míčová), která si musela nasadit masku cynismu, aby vůbec přežila mezi těmi vlky. Docela těžce zahořklé vlastní opakovanou zkušeností vyděděnce, který nakonec pokorně přijal svůj úděl „věci, díky níž je ve městě dýchatelněji…“ (Stejně tak ovšem, další rovina - příběh mocného žida(Martin Finger), který se rozhodl po svém vyrovnat s příkořím „nejrozšířenějšího sportu u své rasy - transportu“ potažmo genocidy). V té drtivé tíze vidím zásadní rozdíl mezi tím, jak (ne)dokázal s podobným scénářem pracovat ve své době sám autor, R.W. Fassbinder, zejména tedy v nápadně podobné „Lole“ (1981) a jak se účinkem naopak nemíjí Dušan Pařízek (potažmo filmový režisér Jan Hřebejk. Nepochybně na tom má lví podíl celý herecký ansámbl dnes již zaniklého uměleckého souboru divadla Komedie.
Láska v hrobě (2012)
17. 9. 2019
4
Tak jsem se nedočkal. I když i kdyby se naplnilo, že budu v případě filmu „Láska v hrobě“ svědkem toho, co inzeruje, tzn. „bezdéčkové lovestory“ Jany a Jana, co z toho? Je zapotřebí, aby nám někdo objevoval Ameriku, plný křesťanských pohnutek, že tito lidé, kterých se možná trošku štítíme, mají také srdéčko? Na druhou stranu to mohlo posloužit coby nějaký základ funkčního, účinkujícího příběhu, který něco řeší, něco odkrývá, na něco poukazuje. Mohli jste odcházet z kina znepokojení, pobouřeni, nějak zajímavě pohnuti, dokonce třebas náramně napálení na politickou nebo společenskou situaci, zodpovědnost…Fakt si nemyslím, že bych byl krutý a necitlivý, ale vydolovat nad tímto obludným panoptikem byť jen špetku soucitu je nad moje síly. Vlastně mi ti antihrdinové kolikrát přišli jako nějaké nepatřičné věci, ustavičně deliricky blekotající, přepíjející první náznaky nějaké komplikující skutečnosti, kocoviny. Klopýtající, motající se, válející se na vánočních trzích na Staromáku, případně na jakémkoliv libovolném místě. Zvratky natrávené krve, všudypřítomné výkaly tvrdě na kameře s holým zadkem a svěšenými prsy, pro pocit autentična (?). Podezřelá vodka stáčená z barelů do petek, děvka dojímající se nad svojí odvržeností, která kdysi odjela dělat „byznys“ do Holandska, aby se tam vystavovala ve vitrínách, co znamenají svět asi a vrátila se neomylně zpátky a mohla si hojit svoje rány uražené pýchy na prvním blbečkovi, který se jí objevil v cestě.
Spring Breakers (2012)
17. 9. 2019
4
Začátek filmu vypadá hodně slibně, jako nějaký nenucený manifest novodobých hippies, techno generace se zhruba stejnými ideály jako jejich květinový předchůdci. S podobnou vervou a zanícením naboření do drog, o poznání méně pak do jakýchkoliv vznešenějších myšlenek na světový mír nebo všeobjímající lásku. O tu tady nejde a po bližším ohledání se zprvu zdá, že jí protagonisté ani mentálně nejsou schopní. Jejich pojetí nekonečného floridského mejdanu a ražení hesla: „užít si za každou cenu“, bez ostychu vyhnané do extrému až za hranici zákona, je dostatečně výmluvné. Jenže po několika takových obrátkách takřka totožných záběrů a rozjuchaných scén se „spring breakers“ ohledí, divák vůči rádoby provokativním výjevům znecitliví, zevšední mu. Ta největší deviza filmů Harmony Korinea je fuč, umění šokovat a vytrhávat z apatie zažitých klišé jakoby zůstalo pohřbené v jeho raných věcech „Gummu“, „Kids“, či „Ken parku“ (poslední 2 tituly pouze scénář – režii obstaral Larry Clark). Tatam je nehraný, skutečný vztek a frustrace nad marností a bídou americké periferie a hrůzného panoptika toho nejnižšího společenského suterénu. Z toho všeho zbylo jen jakési víceméně smutné torzo polodokumentárního způsobu snímání, upomínkou na starou školu působí některé spojení kontrastů – jenže opět je to o několik tříd níž, co do vtipnosti. Příkladem budiž srovnání neskutečně absurdní a trapné scény z „Gumma“ (termín má označovat „terminální“ fázi syfilis) posilování jednoho z ústřední dvojice antihrdinů s příborníky zafačovanými izolepou na Madonnin šlágr „Like a prayer“ s nevyzpytatelnou, zdegenerovanou a společensky i lidsky odepsanou figurou matky v záloze neváhající mířit zbraní na ten svůj produkt, možná lehce bolestnou připomínku lepšího života.
V nitru Llewyna Davise (2013)
17. 9. 2019
8
V nitru Llewyna Davise je takový míň ambiciózní „Big Lebowski“. Těch styčných bodů je hned několik. Tak předně je to nápadně podobná fabule, která ovšem nepočítá s žádnou kriminální zápletkou, ale naopak vypráví civilní příběh jednoho jakkoliv talentovaného, ale přesto obyčejného chlapíka. Ten dostává tak dlouho přes hubu prostřednictvím permanentního neúspěchu jak partnerského, tak kariérního, až dostane doopravdy…To se stane na začátku a já doufám, že moc nespoileruji, když prozradím jednu zásadní formální součást, kterou se dozvíte až na konci filmu, a totiž že chronologické řazení je lehce zpřeházené, vybočující tak z klasických konvencí vyprávění. To, o čem uvažujeme jako o příběhu zasazeném v přítomnosti, je retrospektivou (to znamená celý film mimo orámování titulní a závěrečnou scénou potyčky). A není to samoúčelný postup. Coenovi si moc dobře uvědomují, čeho takovýmto pojetím dosahují a jakým způsobem jim to poslouží v rámci předání svého vzkazu.
Vlk z Wall Street (2013)
17. 9. 2019
6
Za mě palec dolů;-( Neskutečné utrpení, jako když vás dlouho "nutí" dívat se na něco příšerně ohavného, co právě vylezlo z horoucího pekla a snaží se to otrávit vaše děti, které si, netušíce ničeho zlého, bezstarostně hrají na prosluněné zahradě. Scorsese coby řemeslník odvedl dobrou práci, protože nás obratně přiměl dodívat se na tu hrůzu až do konce, bez ohledu na to, jaké utrpení a odpor vám to přináší. To je ten zásadní rozpor mezi pětihvězdičkovou formou a nulovým obsahem, tam se to pro mě silně mezi sebou tříská...Protože co dělá Scorsese, když nechává například v samotném závěru agenta FBI rozpačitě se rozhlížet ve vagóně podzemky, po očividně nemajetných chudácích? Co dělá šikovně celý film, když do vyprávění nijak nezasahuje a nechává v podstatě dokumentaristicky všemu tomu rozumu zbaveného běsnění volný průběh? On relativizuje a přitakává, že? Jednoznačně mám s tímhle filmem zásadní, ideologický problém.
Cesta ven (2014)
17. 9. 2019
8.5
Silnou devizou tohoto projektu je rozostřování černobílého vnímání romských otázek. Petr Václav (Marian, Paralelní světy) se opravdu vyhýbá jakýmkoliv hodnotícím hlediskům, nezatěžuje svůj snímek (tolik!) svým egem. (Přiznejme si, není úplně snadné zcela opustit sebe sama;). Je zajímavé a přínosné sledovat celou tu kontroverzi, která s tímto etnikem jde ruku v ruce. Václav se nebojí ukazovat, že cikáni skutečně kradou a že tak nečiní nějak náhodně a v zanedbatelném měřítku.Stejně tak režisér otvírá další nepříjemné stereotypy, jako je „zneužívání“ sociálních dávek, ale nutí nás se na to dívat z jiné (jejich) perspektivy. Tak, abychom přinejmenším připustili, že celý problém je opravdu mnohovrstevnatý a vychází především z nešťastně nastaveného sociálního, pracovně právního, či politického systému.
Zabijáci (2014)
17. 9. 2019
10
Film pracuje se dvěma rovinami vyprávění. Syžet je organizovaný střídáním přítomnosti a minulosti. Ta se vrací o dvacet let dříve a je vyjevována delšími retrospektivami. Díky ní se postupně rozplétá předivo vztahů a souvislostí, což ovšem není to nejpodstatnější. Fabule je na detektivní žánr poměrně jednoduchá, divák má možnost soustředit se na působivou vizualitu a ponurou atmosféru snímku. Když bychom se zastavili u žánrového východiska, narazíme na několik neobvyklostí, které nepracují se zažitými principy a postupy. Ze všeho nejvíc na sebe asi upozorňuje porušení pravidla zatajování pachatele. Podobně jako u seriálu Columbo je nám vrah, respektive zločinecká „tlupa“, představena hned zkraje. Přicházíme tím sice o „benefit“ možnosti většího zapojení, troufám si však tvrdit, že celkovému napětí to v žádném případě neubírá. Přinejmenším zůstává stále ve hře odhalování skrytých motivací, charakterů.
Malá z rybárny (2015)
17. 9. 2019
5
Celé vyprávění startuje velmi zdařilou a působivou hudební scénou z podmořského světa, která jako by měla ambice přetlumočit jej do jediné skladby a skutečně to tak může fungovat. Osobně vnímám tento vstup jako svým způsobem transcendentní přesah, který má výrazný potenciál suverénně a bez zbytečných slov tvořit rámcovou, základní situaci.Bez „zbytečných“ slov a rozvádění ovšem probíhá i samotný příběh, někdy ke škodě věci, protože díky tomu vyznívá dílo místy nedotaženě, pouze naznačeně. Je to sice od autorů milý přístup, pokud tím chtěli dát prostor fantazii diváka či jestli ho prostě jen nechtěli urážet doslovností a polopatičností. Jenže ono to opravdu někdy nefunguje. Nejde o to, že by byla dějová linie nesrozumitelná, na to je až příliš prozaická a tedy vhodná i pro dětské publikum. Právě tady vnímám zásadní deficit. Po jisté době se totiž dostavuje nuda. Schází nadstavba, která by zabavila.
Amerika (2015)
17. 9. 2019
8
Film toho chce říct spoustu a mám pocit, že se mu to i daří. Chce v jedné rovině vyprávět o zanikajícím trampingu, režisér, herec, autor scénáře a střihač v jedné osobě, představitel postavy Honzy, Jan Foukal, hovoří, že dnes možná neexistuje tolik poptávka po úniku, protože není od čeho utíkat a lidé jsou zahlcení nepřeberným množstvím možností, kterak strávit svůj volnočas, popřípadě jaký zvolit životní styl. To je samozřejmě věc názoru a je na každém, aby si na podobné otázky odpověděl, popřípadě se s nimi ztotožnil. Pro mě osobně je to věc do jisté míry diskutabilní, celé téma vnímám spíše jako nostalgickou potřebu se vracet zpátky do přírody, snad archetypální touhu po kořenech, ze kterých vycházíme. Právě díky tomu a zkušenostem bych raději nepodporoval pohled, že je tramping na ústupu či nějakým způsobem vymírá a že je nutné pro něj truchlit, či jej nahlížet jako ztracený ráj.
Nespoutaný Django (2012)
17. 9. 2019
7
"Django unchained" je bomba, napadne asi napoprvé. Tarantino je ve formě jako v pětadevadesátém. Chladné vystřízlivění nepřichází, nicméně něco se děje. Po druhém shlédnutí si vychutnávám drobné detaily, ale taky zásadní obrat ve zvuku a obraze, protože jsem v dobrém kině. Zároveň ale se vkrádají plíživě pochyby- je ještě dost dobré po letech to, s čím v devadesátých letech přišel, nevyčpělo už to lehce? Na co narážím jsou zejména sadistické scény, v níž někdo despoticky deprimuje, deptá, drtí postavu v opozici, bez ohledu, zda si to zaslouží nebo ne – většinou si to nezaslouží, respektive zastrašovatel si to zaslouží spíš. Je to jistě bravurní práce se stavbou napětí, stejně tak je v dobrém slova smyslu „cool“ sofistikovaně podaná agrese a násilí, ostatně je to jeden zezákladních trademarků - estetizace těchto prvků, ale přesto občas zazní jakási rozpačitost: „je to fakt pořád tak zábavné, když to přesně kopíruje již osvědčené?“ V tomhle ohledu je poslední počin „tarantinovský“ jako už dlouho žádný z jeho filmů. Na jednu stranu je pořád horor a palčivě brutální, razantní „exekuce“, které tu probíhají, stejně tak se vám ale nemohou nelíbit, protože probíhají v pečlivě vymyšlených, připravených kompozicích tak, že vypadají skoro jako samostatná umělecká díla. Těch okamžiků je mnoho, třeba rozstříkaná krev na bílých lučních květech prostě vypadá efektně a jednoduše dobře. Celý ten koncept má vycházet z klasických parodických filmů na westerny, tzv. „spaghetti westernů“ (u nás nejznámější asi série nejrůznějších „taliánských srand“ s Terrencem Hillem a Budem Spencerem). Nebylo by vůbec na místě se na tento projekt dívat jako na parodii parodií, spíš další „tarantinovku“, břitkou jako šavle, vtipnou na úrovni situační komiky, ale převažuje humor verbální, takový, jaký důvěrně od tohoto tvůrce známe.
Jack staví dům (2018)
17. 9. 2019
2
Aktuálně si bohužel režisér zachovává chladný, skoro až chirurgický odstup, s postavami nemáme žádné pouto, takže je nám celkem jedno, že se jim dějí všechny ty strašné věci. Dokonce i když dojde na děti, nestane se nic, žádný šok se nedostavuje. Celé mi to přijde jako poměrně dobře čitelné pokračování provokace, kterou začal na tiskovce k Melancholii, kde vedl ony nešťastné, bagatelizující řeči o Hitlerovi. Zdá se, že si nejnovějším počinem jen podtrhuje svoji pozici misantropa (misogyna), ve filmu zaznívá, že si v umění kompenzujeme své (temné) tendence, za které bychom jinak nepochybně skončili v kriminálu. I kdyby to všechno byl jenom svérázný vtip a promyšlený exces, pořád zůstává v platnosti, že myšlenkově film vyznívá naprázdno, žádný účinek se nedostavuje, nikdo se nesměje.
Borgman (2013)
17. 9. 2019
10
Existuje několik výkladů, jak lze film chápat. A je to dokonce i záměr režiséra vytvořit snímek variabilní ve svých překladech. Podobně pracuje například americký režisér David Lynch a ve svojí nedořečené skladbě a surreálnosti ho v mnohém Warmendamův aktuální počin připomíná! V prvním plánu tu máme příběh takřka hororový a fantaskní. Borgman a jeho kumpáni jsou nadpřirozené bytosti, ať už si pod tím představíme mimozemšťany či démony. Když jsem zmiňoval zrelativizování obecných termínů jako je domov, pak to má logickou souvislost s tím, že podobným daným schématům chápání pojmů v lidském světě, se musí nutně entita jiného druhu vymykat a vzpírat.