mojmir.sedlacek

Komentáře 499

Od nejnovějších
  1. Ragtime
    Ragtime (1981)
    8
    Forman se složité a ryze americké látky chopil se ctí a ačkoli se výsledek nemůže rovnat s Přeletem nad kukaččím hnízdem či Amadeem z hlediska ucelené, systematické realizace tvůrčích záměrů, stále jde o atraktivně natočené dílo, v jehož společnosti dvě a půl hodiny stopáže utečou velmi příjemně a poutavě. Kéž by všechny problematičtější a nepřehlednější produkce slavných režisérů dopadaly právě takhle…
  2. Duna: Část druhá
    Duna: Část druhá (2024)
    8
    Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit.

    Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame.
  3. Válka policajtů
    Válka policajtů (2024)
    6
    Samotný film je ve výsledku velmi roztříštěný, motivicky i stylisticky nekoherentní. Například v překotně stříhaném úvodu slyšíme až kýčovitě přehnané množství klasické hudby, později se však s touto zálibou už vůbec nepracuje. Nelze se zbavit dojmu, že vidíme několik stylově různých filmů s touž hlavní postavou, které se dočkaly masivního sestříhání a slepení dohromady. Ukvapenost leckterých zvratů a posunů v příběhu může vést až ke ztrátě divácké pozornosti, přesto se tvůrčímu týmu daří nabízet dostatek poutavých momentů k tomu, aby film nepřestával bavit. Spíše než soudržný a pečlivě prokreslený příběh však Válka policajtů poskytuje depresivní vhled do skličující atmosféry panující u našich východních bratří v 90. letech.
  4. Zimní prázdniny
    Zimní prázdniny (2023)
    8
    Škoda českého povánočního distribučního data, jelikož tohle je ta pravá adventní pohodovka, která dovede vytvořit hřejivou atmosféru – přitom však ale upřímně a nebanálně. Už od úvodních titulků se zdá, jako bychom se přenesli do 70. let, a to nejen retro patinou a dobovými kostýmy, ale i kamerovými či střihovými ozvláštněními, které upomínají na tehdejší filmařské konvence. A hlavně čistým a úsporným vyprávěním, jež efektivně, bez kudrlinek či moderních digresí scénu za scénou poctivě představuje postavy, buduje jejich vztahy a přirozeně směřuje ke katarzním momentům. Alexander Payne se scenáristou Davidem Hemingsonem dokázali umíchat extrémně koukatelnou, přitom však nevlezlou kombinaci dramatu a komedie, z níž občas vystrčí růžky i společenské přesahy týkající se rozdílných privilegií jednotlivých společenských vrstev či naopak všemi postavami podobně prožívanou osamělostí. Je radost trávit více než dvě hodiny s komplexními postavami, jež mají své klady i nedostatky, všechny jsou však sžírané vlastními traumaty. Ty se může dařit umenšit díky sdílení s druhými, a tak skvělí Paul Giamatti, Dominic Sessa a Da'Vine Joy Randolph aspoň na ploše několika dnů vytvářejí pomyslnou rodinu, jež jejich postavám tak schází. Krásný, promyšlený a procítěný snímek má potenciál k tomu, abychom si jej právě hlavně během adventu chtěli pravidelně připomínat.
  5. Případ Goldman
    Případ Goldman (2023)
    7
    Režisér Cédric Kahn připodobnil přelíčení s Goldmanem k procesu s O. J. Simpsonem. Zatímco však soud se slavným sportovcem a hercem umožňoval náhled do reálií USA v 90. letech, skutečný i filmový Případ Goldman je podobnou sondou do Francie let sedmdesátých. Zároveň jde o zdařilý soudní procedurál, nabízející všem fanouškům konverzačních dramat dostatek podnětné zábavy.
  6. Jeden život
    Jeden život (2023)
    7
    Jakou daň je třeba zaplatit za činění dobrých skutků? Z Jednoho života snadno mohlo být zcela rutinní historické drama a většina předválečných pasáží jím také je. Linka s osmdesátiletým Wintonem, který je navzdory svému hrdinství sžírán pochybami, však posouvá snímek do jednoznačného nadprůměru a nabízí nepříjemné podněty k zamyšlení.
  7. Argylle: Tajný agent
    Argylle: Tajný agent (2024)
    6
    Úvodní „fikční“ desetiminutovka je plná až příliš viditelných green screenů a cheesy hlášek, nad jejichž otřepaností se nelze než pousmát. S přibývající stopáží se ukazuje, že záměrná přepjatost se netýká jen scén s Henrym Cavillem, nýbrž celého filmu – i když v podstatně menší míře. Navzdory očividně limitujícímu ratingu PG-13 (vybuchující hlavy velmi chybí) se Vaughn opět snažil celkem vyřádit, ačkoli na své poměry poněkud krotce. Nechybí brainwashing, hrátky s technologiemi, cestování, důmyslně choreografovaná akce či pomrkávání na špionské zápletky.

    Vaughn zůstává Vaughnem, což je sympatické, nelze se však zbavit dojmu, že Argylle působí jako druhý nálev jeho trademarků. Dvě vizuálně působivé bitky se objeví až před koncem a příliš rychle za sebou, do té doby se však musíme spokojit se záměrně zaměnitelnou ušmudlaností Sama Rockwella a usedlostí Bryce Dallas Howard. Vytýkat lze skutečně leccos, na druhou stranu se ale pořád jedná o jeden z nejzábavnějších způsobů, jak momentálně strávit dvě a čtvrt hodiny v kině.
  8. Mamacruz
    Mamacruz (2023)
    7
    Ze Španělska do českých kin přichází sympatická emancipační dramedie, překvapující neokoukaným tématem sexuality seniorů, avšak nijak neurážející (ani nezarážející) většinového diváka. Ten totiž dostane zcela funkční mix feel-good poselství a humoru, na nějž se jde bez problémů napojit.
  9. Tání
    Tání (2023)
    7
    Precizně vystavěné artové drama o tom, jak nečekaně a nenápadně se mohou vztahové záležitosti vyhrotit – a v křehkém období dospívání dvojnásob. Je dobře, že si belgický snímek našel cestu z festivalů i do běžných kin, jelikož rozhodně stojí za vidění.
  10. Pan Blake k vašim službám
    Pan Blake k vašim službám (2023)
    5
    Znuděné charisma Johna Malkoviche a morousovitá kočka s vypětím sil vytahují tuto ryze průměrnou a zapomenutelnou záležitost k pátému bodu, jedná se však jen o po všech stránkách uondanou oslavu filmového konzervatismu hodící se leda k línému sobotnímu odpoledni u televize.
  11. Chudáčci
    Chudáčci (2023)
    8
    Film za filmem postupuje Lanthimos směrem k mainstreamu, činí tak ale naštěstí jen velmi pomalými a obezřetnými krůčky. Chudáčci jsou jeho rozhodně nejpřístupnější a nejdiváčtější film, i když tomu první čtvrthodina nenasvědčuje. Po bizarním úvodu se však rozjede poměrně čitelný a předvídatelný coming of age příběh, který pracuje s tématem ženské emancipace v převážně mužském světě bezesporu svěžím, zábavným a vrcholně filmařským způsobem. 
    Emma Stone jako muži obletovaná, zneužívaná i sexualizovaná Bella zde předvádí výkon na hranici fyzických možností a v superlativech lze hovořit i o kameře Robbieho Ryana, často využívající rybího oka k významotvorné deformaci obrazu. Dospívání Belly a její procházení životními obdobími se nevyhne občasnému přešlapování na místě, závěrečnému aktu trochu spadne tempo a zmíněná přístupnost se odráží i na doslovnosti, s níž jsou chytré myšlenky podány. To jsou však jen relativně drobné problémy u skvělého a černohumorně zábavného snímku, jemuž se velmi působivě daří vybalancovat lákavé atrakce s artovými přesahy.
  12. Bastard
    Bastard (2023)
    8
    Sveřepý a zakaboněný Mads Mikkelsen se chce stát králem bramborových lidí, to se však nelíbí arogantnímu a až karikaturně slizkému šlechtici ze sousedství. Románově rozmáchlý, v jádru však melodramaticky komorní příběh o hranicích lidské vůle úspěšně balancuje na hranici mainstreamové líbivosti, nesklouzává však k laciné podbízivosti.
  13. To se mi snad zdá
    To se mi snad zdá (2023)
    7
    Ani několik týdnů po projekci si nejsem jistý, jak se k ambiciózní hororové novince od A24 vlastně postavit. Jde totiž o kompetentně zpracovanou kombinaci faktorů, které v jejich tvorbě už pár let vídáme a které obvykle zábavně a neotřele posouvají možnosti hororového žánru o kus dál. Zde se však nejde zbavit dojmu určité vyčpělosti, vyprázdněnosti a spoléhání se na údernost samotného námětu. Ten přitom skutečně poutavý je a pouhé řemeslně zdatně zpracování jeho očekávaného vývoje vydá na několik desítek minut příjemně diskomfortní zábavy.

    Postupem času ale přestanou řeči o Jungovi a Mandelově efektu, přirovnávání Cageovy postavy k Freddymu Kruegerovi či satira na moderní influencerské startupy stačit a divák by chtěl něco silnějšího, hlubšího; což ale nepřijde. Výsledkem působí trochu nedotaženě a příliš spokojeně se sebou samým podobně jako třeba novější epizody Černého zrcadla. I tak jde o vtahující podívanou, jež dokáže udržet pozornost a napětí – jen je škoda, že do sebe jednotlivé dílky skládačky nakonec tak úplně nezapadnou.
  14. S tebou nikdy
    S tebou nikdy (2023)
    6
    Sympatická kampaň stojící na charismatu a vzájemné chemii mezi Sydney Sweeney a Glenem Powellem mě trochu namlsala, a tak jsem naivně čekal, že i výsledný film bude o něco originálnější a odbržděnější. Ale až na několik hraničních frků není. V jádru jde o zcela předvídatelnou, rutinně napsanou i realizovanou romantickou komedii, jejíž hlavní výhodou je její průměrnost. Díky tomu uspokojí jak publikum středního věku, možná trochu otrávené, že poctivých romcomů teď v kinech moc nebývá, tak i mladší generaci. Tu totiž může zaujmout přece jen aktivnější a psychologicky komplexnější hrdinka, než jaké jsme před dvěma či třemi dekádami v romantikách vídali.
    Potěšit může i feel good atmosféra plynoucí hlavně z toho, že tu vlastně nikdo není vyloženě zlý a hnusný na své okolí. V duchu (dokonce explicitně citované) Shakespearovy hry Mnoho povyku pro nic totiž problémy dnes už trochu přežitě stojí na záměnách a nedorozuměních a hlavně na tom, že ústřední pár si hodinu stopáže odmítá vyjasnit něco, co se mělo říct v prvních pěti minutách. O průšvih tedy nejde, ale o dílo, které by posouvalo žánr romantické komedie někam dál, rozhodně také ne. Z pásma neurážejícího průměru to nevytrhne ani surfařský Erling Haaland, resuscitace zapadlého hitu Natashy Bedingfield a dokonce ani zcela nevyprovokovaný rimming.
  15. Noční koupání
    Noční koupání (2024)
    4
    Rodinné drama v hororovém hávu dokáže v některých momentech potěšit nejen fanoušky žánru, v součtu však nabízí jen sotva průměrnou podívanou a nenaplněný potenciál. Žádný hluboký ponor nelze čekat, film se pouze brodí kalnou mělčinou.
  16. Maestro
    Maestro (2023)
    6
    Černobílý, vysoce stylizovaný úvod nejen baví, ale i dokáže představit postavy a jejich základní problémy. S přibývající stopáží je však osobní projekt Bradleyho Coopera stále rutinnější a línější, až nakonec vyšumí úplně. Leonard Bernstein by si zasloužil trochu odvážnější pomník.
  17. Lítá v tom
    Lítá v tom (2023)
    6
    Lítá v tom se navzdory trailerové kampani vyhýbá lacinému sexismu, okatému product placementu a dalším nešvarům žánrové konkurence a předkládá moderně vypadající romantiku, která se sice do přehnaně odvážných úkroků nepouští, ve vytyčených limitech však nabízí obstojnou zábavu.
  18. Sestry z kouřové sauny
    Sestry z kouřové sauny (2023)
    8
    Jemný, nenápadný dokument nabízí až terapeutické zpovědi různých žen, o nichž skoro nic nevíme, a tak nezbývá, než v zakouřeném prostředí sauny nesoudit a poslouchat jejich životní příběhy. Výsledná mozaika vypovídá mnohé o estonské výchově a rodinném prostředí, ovšem leccos lze vztáhnout i na českou společnost. Jde o náročný, tíživý, ale zároveň očistný a katarzní zážitek.
  19. Rodinná rošáda
    Rodinná rošáda (2023)
    4
    Netoxická a neproblematická, ale také neslaná, nemastná, nezábavná, nezáživná. Taková je Rodinná rošáda, která ohraný příběh o probuzení v cizím těle zpracovává jako nudnou moralitu o síle rodiny a již nezachrání ani (na poměry filmu) kompetentní herci a neurážející řemeslo.
  20. Perinbaba a dva světy
    Perinbaba a dva světy (2023)
    3
    Dlouho odkládané a rovněž dlouho chystané pokračování Perinbaby se hned ve dvou jazykových verzích (české a slovenské) dostává do tuzemských kin. Jako k poslednímu dílu letos zesnulého Juraje Jakubiska bychom se o pohádce s podtitulem Dva světy měli bavit uctivě a soucitně, výsledek je však podobně nesoudný jako oba Jakubiskovy snímky z 21. století, tedy Post Coitum a Bathory.
  21. DogMan
    DogMan (2023)
    6
    Lákavě sestříhaný trailer připomněl, že Luc Besson má navzdory tápání posledních dvou dekád řemeslo stále v malíku. A to potvrzuje i výsledný film, který navzdory trochu natahované, bezmála dvouhodinové stopáže dokáže udržet pozornost a divácká očekávání. Jednotlivé scény dokáže Besson vystavět stylově, občas i vyloženě nápaditě, výsledek se však rozpadá pod tíhou zjevně příliš velikášských ambicí. Tahle jokerovská variace se totiž nevyhýbá náboženským a crossdressing motivům, aluzím na Kmotra či Sám doma, cituje Shakespeara a přihazuje odsouzení nefunkčního sociálního systému. Nakusuje toho až příliš, nápady ale ledabyle opouští a nedotahuje do konce. Využívá k tomu spousty patosu i stereotypních postav (v čele s dvojicí tak učebnicových rednecků, že by se od nich celý americký středozápad mohl učit). Caleb Landry Jones je jako krysař, tedy pejskař, nepřekvapivě uhrančivý, ale Bessonova tvůrčí nabubřelost zjevně zase jednou převládla nad ochotou odvyprávět sevřený a smysluplný příběh. Navzdory výše napsanému jde o docela příjemnou žánrovou podívanou, ale Bessonovy velikášské ambice bohužel vyloženě bijí do očí.
  22. Jak mít sex
    Jak mít sex (2023)
    8
    Debutující Molly Manning Walker velmi dobře odpozorovala nejistotu prvních sexuálních krůčků a zkušenosti citlivě přenesla na plátno. Výsledkem je nenápadný, prchavý snímek, který se vyhýbá moralizování či vzletným závěrům, ale zádumčivě poukazuje na křehkost sebeobrazu i mezilidských vztahů.
  23. Chlapec a volavka
    Chlapec a volavka (2023)
    7
    Mijazaki možná naposled a o to více pro své nejvěrnější. Složité, motivicky i vizuálně místy zahlcující dílo uvědoměle pracuje s trademarky japonského mistra, nepůsobí však jako druhý nálev – spíše nabízí další dvouhodinovku v magickém světě, který fascinuje i v momentech, kdy není snadné mu porozumět.
  24. Jak přežít svého muže
    Jak přežít svého muže (2023)
    2
    V distribučních materiálech se píše, že „film si pokládá otázku, kolik mužů a žen musí člověk v životě potkat, než najde toho pravého/pravou.“ A poměrně nahodile dává i odpověď – dva. Tak teď už to víte a nemusíte se s touhle nikam nesměřující křečovitou zbytečností trápit v kině.
  25. Její tělo
    Její tělo (2023)
    5
    Obstojně natočená biografie, která je rozhodně artovější než většina mainstreamové tvorby a namísto přehledu životopisných dat Andrey Absolonové se snaží předat… co vlastně? Výsledný tvar je navzdory atraktivitě tématu tak odtažitý, že diváka neodměňuje emočně ani myšlenkově a zůstává jen prázdnou skořápkou.
  26. Marvels
    Marvels (2023)
    5
    Is This Cinema? Budeme s Martym zajedno a můžeme v klidu říct, že ne. Marvels jsou jiná marvelovka, než na jaké jsme byli v poslední dekádě zvyklí. Nejde o zásadní událost, kterou byste z hlediska diváckého zážitku či důležitosti pro vývoj filmového multiversa neměli minout; spíše jde ve své jednoduchosti, překotnosti a naivitě až o staromilskou komiksovku – rychle plynoucí oddychovku, se kterou můžete v kině zabít hodinu a půl a nic moc od ní nechcete.

    V tuhle chvíli sám nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Zbytečnost a banálnost hlavní příběhové linky o (překvapivě) záchraně vesmíru i nenápadnější linie o nutnosti nápravy charakterových vad hlavní hrdinky musela být jasná i tvůrcům, a tak děj rozmělnili dvěma sekvencemi za hranou sebeparodie. Jak vážně pak může divák brát film, který nebere vážně ani sám sebe?

    Hrdinné trio je celkem fajn, efekty nejsou tak ošklivé, jak jsme viděli v několika posledních komiksovkách (i když hlavně z dílny DC) a jejich pichlavé, rádoby vtipné dialogy cílovku teenagerů snad i trochu pobaví. Zamrzí hlavně slabá záporačka a přehršel pseudofyzikálních keců, snažících se aspoň naoko zakrýt nesporný fakt, že postavy mohou kdykoli udělat cokoli. Hlavně se ale lituju všechny nebožáky, kteří poctivě sledují všechny marvelovské seriály, aby se pak dočkaly zužitkování postav ve „spektáklech“, jako je tenhle.
  27. Jagna
    Jagna (2023)
    8
    V případě předchozího snímku S láskou Vincent se Welchmanovi opírali o bohatý korpus děl nizozemského malíře, zde však mohli pracovat o něco svobodněji. Kombinace rozmáchlé literární předlohy a známých výtvarných děl spadajících tu do realistické, jindy do impresionistické tradice se však vyplatila a dala vzniknout vizuálně zcela strhujícímu snímku, od něhož nelze odlepit oči. I když si divák časem na tento výtvarný styl zvykne a začne se zaměřovat spíše na příběh, snímek během necelých dvou hodin stopáže nudit nezačne.
  28. Víkendoví rebelové
    Víkendoví rebelové (2023)
    7
    Fanoušci fotbalu se žádných zevrubných analýz od přemýšlivého pozorovatele nedočkají, Jasona totiž zajímá hlavně atmosféra během utkání, která je s jeho poruchou zdánlivě neslučitelná – všudypřítomný hluk, šacování u vchodu, rozlévání piva či křiklavě barevné kopačky fotbalistů, to vše je pro Jasona problém. Chlapcův odpor k halasnému povyku při vstřelených gólech by rovněž potěšil každého člena Fanklubu defenzivního fotbalu. Není však překvapením a ani nijak zaobalovaným tajemstvím, že podstatou celé akce je sblížení specifického chlapce s dobráckým, leč dosud především pracovními povinnostmi zavaleným otcem.
  29. Tonda, Slávka a kouzelné světlo
    Tonda, Slávka a kouzelné světlo (2023)
    8
    Tonda se nachází na pomezí dětství a dospívání a život mu znesnadňuje fakt, že neustále svítí. O vnitřní světlo je však třeba se podělit, což nápaditě zjišťuje s pomocí nové kamarádky Slávky. Tenhle český animák je stejnou měrou hravý a vtipný jako nesamozřejmě poučný pro všechny věkové kategorie. K devátému bodu mu mnoho nechybí.
  30. Baletka
    Baletka (2023)
    5
    Rychle plynoucí, sotva hodinu a půl trvající Baletka si vystačí s přímočarým vyprávěním o pomstě, kde jsou karty od začátku poměrně jasně rozdané a my jen sledujeme, jak moc krvavé a stylové bude jejich zahrání. V tomhle ohledu autor Chung-Hyun Lee nic nepodcenil, jelikož bryskně stříhaná akce se vyznačuje propracovanou choreografií, „wickovským“ využíváním okolního prostředí i řadou nápadů v boji proti výrazné přesile. Vyjma neotřelých kamerových úhlů se však opravdu jedná jen o kompetentní nápodobu Johna Wicka.
  31. Mastičkář
    Mastičkář (2023)
    6
    Pokud jste se v posledních týdnech podívali na desítku nejsledovanějších filmů na Netflixu v Česku, nemohli jste minout titul s geniálně zaměnitelným názvem Forgotten Love. To, co na první pohled vypadá jako další generické melodrama od Netflixu, je však něčím jiným – totiž generickým melodramatem podle polské literární klasiky Mastičkář.
  32. Hranice
    Hranice (2023)
    8
    „Tohle jim jen tak nesmí projít, musíme to vykřičet do světa,“ zaznívají aktivistické hlasy, jež jsou vzápětí umlčeny výsměchem, že něco podobného se přece děje pořád a nikoho u moci to nezajímá. Epilog o polské ochotě pomoci běžencům z Ukrajiny na začátku ruské agrese v únoru loňského roku lze chápat jako povzdech, že zjevně není uprchlík jako uprchlík. Spravedlivé rozhořčení Holland nad stavem světa je ze snímku nepopiratelné, zkušené filmařce se však výsledný tvar, jakkoli rozmáchlý, nevymyká z rukou a prvotní frustraci zdárně zvládá přetavit v humanistické poselství.
  33. Bílé plastové nebe
    Bílé plastové nebe (2023)
    8
    Krásně vypadající sci-fi romance zdatně mixuje prvky známé z mnoha jiných dystopií i road movie, přetváří je však ve svébytný a velmi pohlcující tvar. Příběh o dvojici snažící se obelstít represivní a dehumanizovaný systém končí výrazně jinak, než bývá zvykem, a správně naladěného diváka tak velmi podnětně zabaví.
  34. Sound of Freedom
    Sound of Freedom (2022)
    4
    Agitační thriller o únosech dětí a jejich prodeji do sexuálního otroctví se bere natolik vážně, až místy vyznívá nezáměrně směšně a shazuje tak důležitost celého tématu. Díky zkazkám provázejícím dílo i osoby na něj napojené se jedná o podivný projekt, který je mnohem zajímavější jako popkulturní fenomén nežli skutečný film.
  35. Vymítač ďábla: Znamení víry
    Vymítač ďábla: Znamení víry (2023)
    4
    Stejně jako v případě Halloweenu Green sází na použití ikonických hudebních motivů, a tak opět slyšíme upravenou verzi Tubular Bells od Mikea Oldfielda. Ani praktickými efekty, jež dodnes zdobí originál, se tvůrci příliš nezabývali, a tak se spoléhají na lacině vypadající CGI triky. Hrůzostrašnosti původního filmu se aktuální sequel nepřibližuje ani občasným spoléháním na lekačky, které v rámci příběhu nedávají moc smysl.
  36. Peníze těch tupců
    Peníze těch tupců (2023)
    6
    Nebudu lhát, sorkinovsky ukecané filmy nemívám zrovna rád, a když se navíc jedná o finanční téma, kterému vůbec nerozumím, body nahoru jen tak nepůjdou. Tohle antikapitalistické drama přitom většinu finančních procesů, o nichž postavy většinu času mluví, příliš nevysvětluje – a když už, tak ve druhé polovině vyprávění, kdy jsem se smířil s tím, že to prostě nepochopím. Proto šel ostrovtip spousty dialogů mimo mě a spíše jsem se snažil nasávat celkovou atmosféru – která naštěstí vůbec není špatná.

    Sympatickému obsazení pochopitelně vládne Paul Dano v úloze moderního revolucionáře, který ze svého sklepa vede masy k poražení boháčů z Wall Streetu. Je sice jasné, kudy se bude příběh vyvíjet, a tak si pozorný divák může odškrtávat povinné položky scénáře, důraz na spodní vrstvy je však rozhodně příjemný. Sledujeme totiž spoustu ne-bohatých, kteří se snaží vymanit z dluhů prostřednictvím hry, kterou nemohou vyhrát, s čímž film pracuje poměrně citlivě a soucitně. Sílu komunity stvrzuje hojné zapojení memů a koláží z internetových fór, jež rozbíjí repetitivnost dialogů. Film nakonec není tak revoluční, jak by se mu zřejmě líbilo, ale na zvládnutou podívanou z ranku upovídaných, sociálně angažovaných dramat to stačí.
  37. Podivuhodný příběh Henryho Sugara
    Podivuhodný příběh Henryho Sugara (2023)
    7
    Wes Anderson tentokrát vycházel z krátkých a úderných, ačkoli přece jen trochu tajemných a mnohoznačných povídek Roalda Dahla, a toto spojení je rozhodně ku prospěchu věci. Čtveřice kraťasů na Netflixu stojí za vidění už jenom proto, že nápaditostí a hravostí dalece převyšuje většinu původního obsahu této platformy.
  38. Stvořitel
    Stvořitel (2023)
    5
    Nadšené reakce ze zámoří je nutné přisoudit erupcím na Slunci, jelikož Gareth Edwards rozhodně jedno z nejlepších sci-fi všech dob nenatočil. Stvořitel je nakonec v řadě problémů podobný Edwardsově předchozímu Rogue One – rovněž obsahuje ambici prezentovat vrstevnatý svět, jehož trable se nakonec vyřeší v uspěchaném, akčně bombastickém a srdceryvném finále. Nefungovalo to u prvního hvězdněválečného spin-offu a nefunguje to ani nyní.

    Stvořitel je však navíc velmi otravný svými neskrývanými ambicemi. Ve druhé polovině ždíme emoce na plné obrátky a snaží se o transhumanisticky laděné poselství, že umělá inteligence není nepřítel, ale kámoš. Během toho navíc načrtne spoustu témat, po slibném úvodu je však postupně čím dál tím jasnější, že Edwards a jeho tým prostě nejsou schopni vybudovat přesvědčivý svět či aspoň nápaditě přispět k ohraným otázkám o hranicích lidskosti a umělosti strojů. Ale aspoň je tam opravdu hodně výbuchů.
  39. Láska na první pohled
    Láska na první pohled (2023)
    5
    „Tohle není příběh o lásce, ale o osudu či, chcete-li, statistice,“ lže hned v úvodu nová romantická komedie na Netflixu. Film s názvem Láska na první pohled samozřejmě o lásce je, a to dokonce opravdu o lásce na první pohled. Jedná se však i o jednu z prvních vlaštovek pomalu přicházející vánoční sezóny. Obrňte se.
  40. Saw X
    Saw X (2023)
    4
    Neustálou přítomností Kramera se režisér Kevin Greutert snaží brnkat na nostalgickou strunu a nabídnout diváctvu další pohled do duše ikonické postavy. A že o ní rozhodně něco ví, vždyť je se sérií spojený od samého začátku. Všechny díly stříhal s výjimkou šestky a 3D, které rovnou režíroval. Snaha o vytvoření dramatické linky však spíš jen rozmělňuje to, čím se série proslavila nejvýrazněji, tedy zvrhlé pasti. Ty navíc nejsou kdovíjak nápadité či zapamatováníhodné, a tak neospravedlní přehnanou, bezmála dvouhodinovou stopáž.