Vyměřený čas (2011)
5
Takovou Olivii Wilde by si člověk narazil i v padesáti, ne-li i v pětasedmdesáti! Oh my… Nicméně ústřední téma času je v prvních deseti minutách akcentováno tolikrát a tolika doslovnými frázemi, že film působí, jako by ho psalo desetileté dítě, co dostalo během psaní školní slohovky fakt cool nápad. A to následuje i po zbytek střídmé stopáže, během které postavy vyjadřují myšlenky, shrnují děj či vypráví lore tak doslovně a odtrženě od čehokoliv, až se film dostává na hranici parodie. “Dobré ráno. Na to, že ti je padesát, vypadáš dobře. Pokolikátý už ti je padesát? Potřetí? No nic, musím do fachy, dneska musím dělat přesčas, abych nám nahrabal nějakej čas. Víš jak…dlužíme čas na nájmu i na energiích…to je ta Bidenove drahote. Prostě už nemám čas. ČAS, pičo!” A takto probíhájí veškeré dialogy, které špikují nepodivně triviální, ale podivně vystavěnou zápletku. Takže deset bodů za Olivii Wilde a mínus pět za demenci.