Profilový obrázek

Volpe

Tomáš

Recenze 101

Od nejnovějších
  1. Skřivánci na niti
    Skřivánci na niti (1969)
    7
    V mnoha ohledech jsou Skřivánci na niti následovníkem Ostře sledovaných vlaků, a to zdaleka nejen kvůli obsazení Neckáře do hlavní role. Kdyby za nimi nestálo duo stejných tvůrců Hrabal/Menzel, nebál bych se říct, že jde o kopii. Ať už jde o poetizaci každodennosti v nesvobodné době, specifickou mluvu, prolínání tragických témat s groteskností (pro mě v některých momentech až znevažujícím způsobem), napůl komického, napůl ďábelského záporáka nebo o samotnou hlavní postavu outsidera a snílka, kterému se nedaří naplnit svou lásku k milované dívce a jenž se zcela náhodně stává odbojářem, resp. disidentem. Oba filmy v souhrnu působí jako identická dvojčata, která v zásadě odlišuje pouze politický kontext, a v případě Skřivánků na niti o něco kladnější (zároveň však hořčí) závěr.
  2. Pohádky po babičce
    Pohádky po babičce (2026)
    7
    Nápaditý loutkový snímek složený ze třech pohádkových příběhů, které rámuje překvapivě náročné téma odchodu milované osoby a vyrovnání se s její ztrátou. Navzdory tomu dokáží Pohádky po babičce zaujmout stejně malé diváky, jako ty dospělé. Lví podíl za to nese především vizuální stránka filmu, která je opravdu podmanivá a zvládne i to nejpřísnější srovnání. Jednotlivé příběhy sice mohou na první dojem působit nahodile, jako by se tvůrci (potažmo sám Goldflam) snažili vařit z vody, při zpětném pohledu si však zaslouží pochvalu za svou promyšlenost.

    Kde bych viděl nedostatek je konstantně pomalé až meditativní tempo filmu, které se nijak výrazně nemění ani v pasážích, u nichž to jako divák přímo očekáváte. To sice na jednu stranu vzhledem k tématu dává smysl, na tu druhou však klade trochu větší nároky na pozornost, což je zejména u dětského filmu na pováženou. V souhrnu za mě Pohádky po babičce sice nepřekonaly podobně laděné Myši patří do nebe - které se rovněž věnují motivům ztráty a smrti - i tak jde ale o zdařilé a poutavé dílko, které dokáže dětem vysvětlit náročné téma srozumitelným způsobem.
  3. Rychlé šípy
    Rychlé šípy (2025)
    7
    Po novém zpracování příběhů O pejskovi a kočičce jsou Rychlé šípy druhým příjemným překvapením letošního podzimu. Klasický komiks se konečně dočkal adaptace do podoby, která mu sedí nejlépe – ta animovaná. Někomu možná nebude vyhovovat jednoduchý a přímočarý příběh, to však zkrátka k dětské tvorbě patří, stejně jako závěrečné morální poučení. Co dodat – synovec s neteří se bavili, a já s nimi.
  5. Stvůry
    Stvůry (2025)
    7
    V souhrnu jsou Stvůry pro mě vcelku povedeným žánrovým překvapením. Samozřejmě nejde o žádné Millennium, ale to snad ani nikdo nečekal. Potěšila mě perfektní vizuální stránka filmu (kdo by řekl, že jde Ústí nasnímat takhle stylově), hudební doprovod, soudržný děj i herecké výkony v čele s Kristýnou Ryškou a Kryštofem Hádkem. Naopak mě trochu zklamala občasná mechaničnost vyprávění a generický záporák.

    Bod, na kterém se dojem většiny diváků asi bude lámat, je očekávání. Stvůry rozhodně nejsou typické severské krimi, byť je inspirace zjevná. Nesnaží se nabízet žádný výrazný významový přesah. Po většinu času jde o atmosférickou procedurální detektivku, ve které osobní a psychologické linky hrají spíše podružnou roli. To s sebou nese důsledek, že pro někoho budou postavy málo rozpracované až nezajímavé. Osobně jsem s tímto osekáním na funkční minimum během sledování neměl nijak velký problém a dostatečně mi to vynahradilo nečekaně silné závěrečné rozuzlení vztahu ústřední kriminalistické dvojice.

    Pokud přijde pokračování – film je adaptací prvního dílu knižní trilogie – docela rád se na něj podívám.
  6. Dokonalá sousedka
    Dokonalá sousedka (2025)
    7
    Další z řady true crime dokumentů sestavených výhradně z existujících video materiálů, jejichž popularitu před pěti lety nastartoval film Americká vražda: Rodina od vedle. Oproti svému vzoru je Dokonalá sousedka ve svém konceptu o něco dotaženější a jasnější v tom, co chce sdělit.

    Nehledě na to, jak se závěry ve filmu shoduji (pozn. prakticky ve všech bodech), mi ale u tohohle formátu pořád vadí patrnost toho, že jde o účelně vytvořenou koláž s předem stanovenými cíli a významy. To je za mě přístup bližší hranému filmu, přístup, jemuž se klasičtěji střižené dokumenty dokáží lépe vyhýbat, a v neposlední řadě přístup, který spíš než k diskuzi a změně vede k další vyhraněnosti.
  7. Hlava rodiny
    Hlava rodiny (1991)
    7
    Povedená feel-good rodinná zábava, svižně odsýpající bez hluchých míst, s kvalitním hereckým ansámblem a ideálním poměrem mezi patosem a groteskou.
    Někdy si budu muset doplnit i původního Nevěstina otce z 50. let.
  8. Tajemství krve
    Tajemství krve (1953)
    6
    Tajemství krve je vcelku klasicky střižený biografický snímek, který na jednu stranu nevzbudí nijak velké nadšení, na druhou však ani neurazí. Film plyne hladce a dokáže udržet pozornost až do samotného konce. Vizuální zpracování není příliš výrazné, ale na svou dobu jde o vcelku povedený standard. Stejně tak hereckým výkonům nelze nic moc vytýkat.

    Co mě však nepotěšilo, je dramaturgická výstavba, která připomíná spíše epizodu seriálu Byl jednou jeden vynálezce než celovečerní film o významném českém vědci. Totéž platí i pro poněkud ploché vykreslení hlavních i vedlejších postav. Ocenil jsem alespoň, že s ohledem na dobu vzniku se zde objevuje jen minimum tendenčních vsuvek (např. psychické potíže kvůli špatnému sociálnímu stavu – no, nevím).

    Více než na samotný film mě v závěru napadla otázka, proč se tuzemští tvůrci – ať už televizní, nebo filmoví – dodnes podobným příběhům vyhýbají. Jan Janský je jen jedním z řady opomíjených českých vědců (své by o tom mohl vyprávět třeba takový Gregor Mendel). Ocenil bych novější zpracování, které by nabídlo komplexnější pohled na tyto osobnosti. Rozhodně více než další výpravné drama o temné době v ČSSR.
  9. Jan Roháč z Dubé
    Jan Roháč z Dubé (1947)
    3
    Měl jsem možnost vidět Jana Roháče z Dubé pouze ve zkrácené verzi z 60. let, ze které také vycházejí následující poznámky. Na filmu se silně odráží poválečná nálada v Československu, především jeho antiněmecké a antimaďarské ladění. Z tohoto naladění plyne i důraz na panslovanské myšlenky nebo profilace samotných husitů, kdy se z původně náboženského hnutí stává hnutí čistě sociální. Ani vědomí této dobové podmíněnosti mi však sledování příliš neusnadnilo. Obdobná témata lze vidět i v jiných soudobých filmech, a přesto z nich nevychází taková ideologická fraška jako v tomto případě.

    Pominu ironii, že první český barevný film – výrazně antiněmecký – byl natočen na německý Agfacolor. Způsob, jakým je zde předkládán děj – hlavní postava s atributy světce, kostýmní klišé nebo zjednodušující kategorizace skupin na „dobré, zlé a váhající“ – si v lecčems nezadá s nejtupějšími socialisticko-realistickými agitkami z 50. let. Konkuruje tomu jen druhá polovina filmu, kdy se vyprávění rozpadne nejdříve do nesourodého sledu epizod a posléze do nepřehledné, nahodilé bojové vřavy. Dojem už pak příliš nezachrání ani jinak obstojná výprava, jejíž dozvuky lze podle mě najít ještě v 70. letech.

    Rád si někdy nechám změnit názor původní verzí, nicméně u té zhlédnuté se mi pozitiva hledají jen velmi těžko.
  10. Dr. Jekyll a pan Hyde
    Dr. Jekyll a pan Hyde (1941)
    6
    Klasický horor ze začátku 40. let, který se může chlubit působivou výpravou i hvězdným obsazením v čele s charismatickým i správně děsivým Spencerem Tracym a perfektní Ingrid Bergman, jež dokázala z poměrně omezeného prostoru vykřesat maximum možného. Jinak jsem měl z filmu převážně pocit nevyužitého potenciálu. Občas se sice objeví zajímavý nápad – potěšila mě například decentní podoba Hydea nebo nápadité halucinační scény – celkově se ale snímek pohybuje spíše po žánrovém povrchu a psychologické či sociální motivy nechává jen načrtnuté a nevyužité.
  11. OKTOPUS
    OKTOPUS (2023)
    5
    Nenáročná žánrovka, spoléhající se především na poutavě načrtnuté případy a sympatickou ústřední dvojici, která dokáže téměř přebít jinak nemalé zklamání z nedostatečně rozvinutých vedlejších postav, strohé výpravy a kolísavé kvality epizod. Pokud hledáte něco, u čeho vypnout, Oktopus poslouží vcelku dobře. Nic víc od něj ale nečekejte.
  12. Za zvuků hudby
    Za zvuků hudby (1965)
    9
    Příjemně plynoucí feel-good muzikál s poutavými písněmi, výbornou Julie Andrews a především perfektně nasnímaným obrazem ve formátu 70mm Todd-AO. Jedinou (pro mě nepodstatnou) slabinou může být, že s Rakouskem má snímek společného jen pramálo.
    • Příjemné konstantní tempo filmu
    • Výborné herecké výkony v hlavních i vedlejších rolích
    • Překvapivě propracované postavy s jemnými nuancemi
    • Bezchybné využití širokoúhlého formátu
    • Zkreslená hollywoodská představa o rakouské kultuře a historii
  13. Tři dny Kondora
    Tři dny Kondora (1975)
    7
    Na mnoha úrovních podnětný špionážní thriller, který reflektuje jak dobová témata (aféra Watergate, ropný šok ze začátku 70. let), tak rozebírá nadčasové motivy, jako je paranoia a ztráta důvěry v instituce, střet morálkou vedeného jednotlivce s cynickým systémem či kritika konzumního života, kapitalismu a korporátní logiky. Nadšenci se navíc mohou kochat exteriéry i interiéry čerstvě dokončeného Světového obchodního centra. Jediné co mi podstatně kazí celkový dojem je příšerná romance dvou hlavních postav. Funkčně možná dávalo smysl ji tam vložit, působí ale tak vykalkulovaně, uměle a zbytečně sexisticky, že to pro mě nedokázali zachránit ani taková herecká esa jako Robert Redford a Faye Dunaway (byť se opravdu snažili).
  14. Úžasný Boccaccio
    Úžasný Boccaccio (2015)
    5
    Neurazí ani nenadchne. Pár dobře vypointovaných vtipů a herecké výkony drží nad vodou jinak nezáživnou adaptaci. Nejvíce mi z filmu utkvělo v paměti, jak je morem zasažená Itálie překvapivě čistá.
  15. Městečko prokletých
    Městečko prokletých (1960)
    5
    Vcelku slušně zpracovaný komorní sci-fi horor o skupince podivných dětí, které se za záhadných okolností jednoho dne narodí do poklidného městečka a nenávratně změní životy všech jeho obyvatel. Stejně jako u amerického remaku jsem ale měl pocit, že film příliš klouže po žánrovém povrchu a nedokáže naplno využít svůj potenciál.
  16. Fantastická čtyřka
    Fantastická čtyřka (2015)
    3
    Temná atmosféra, intimnější ladění a občasný výskyt originálního nápadu naznačují, že na začátku tu byla minimálně zajímavá a osobitá vize. Během produkce se však něco šeredně pokazilo...
  17. Bláznivá střela
    Bláznivá střela (2025)
    6
    I když jsem vyrostl na Žhavých výstřelech, původní Bláznivou střelu jsem předtím nikdy neviděl. O to větším potěšením bylo zjištění, že to ani není potřeba. Oproti trendu parodií typu Scary Movie – kde místo alespoň vzdáleně funkčního příběhu stojí vše jen na citování scén z jiných filmů a na hrubých, násilně tlačených fórech – sází nová Bláznivá střela na tuctovou, ale funkční zápletku, na kterou hustě vrství rozmanitou paletu gagů. To celé poté spojuje několik dobře vygradovaných sekvencí a plejáda charakterů v čele s Liamem Neesonem, kteří s vážnou tváří sypou jednu absurdní hlášku za druhou. Výsledkem je na jednu stranu jednoduchý a přehledný, na druhou však pestrý celek, schopný téměř jistě párkrát trefit vkus každého diváka.

    Našli by se tu samozřejmě i chyby. Řekl bych například, že nová Bláznivá střela ve své „poetice“ odkazuje spíš na předchozí než na současné filmy a je tím pádem víc crazy komedií než parodií – narážek na aktuální tvorbu jsem si všiml jen poskrovnu, nejvýraznější bylo pravděpodobně P.L.O.T. Device. To může být podstatný nedostatek, zvlášť pokud jako divák očekáváte pro parodie typickou aktuálnost a podvratnost. I přesto se však filmu daří nepřímo poukázat na to, v čem dříve parodie skrývaly svou sílu a proč dnes žánr upadá. Snad se Bláznivé střele podaří alespoň na chvíli zažehnout nový trend.
  18. Hodina zmizení
    Hodina zmizení (2025)
    8
    Zach Cregger spoléhá v Hodině zmizení hlavně na hrátky s formou a poutavou atmosféru – rozhodně více než na propracovanost příběhu, postav nebo témat, které se po větším zamyšlení začnou rychle drolit. Dělá to však s takovou lehkostí a zároveň intenzitou, že na jeho pravidla bez potíží přistoupíte během prvních pár minut a ochotně se necháte provést mysteriózním hororem, osobním dramatem, komedií a kriminálním thrillerem až k akčnímu černohumornému finále.
  19. Fantastická čtyřka
    Fantastická čtyřka (2005)
    4
    Fantastická čtyřka je jednoduchý oddechový film na pomezí dětské pohádky a pubertální zábavy. Občas pobaví, občas irituje, většinu času je však prostě jen hloupý. K dobru lze tvůrcům přičíst alespoň to, že ze směru, kterým se rozhodli vydat, nijak neuhýbají a drží ho konzistentně po celou stopáž – což v téhle kategorii filmů pořád není samozřejmostí (ehm, Armageddon).
  20. Clarksonova farma
    Clarksonova farma (2021)
    8
    Fanoušci Top Gearu a The Grand Tour ocení Clarksonův nezaměnitelný humor, farmáře pro změnu potěší humorně nadsazené zobrazení jejich každodenních starostí. Jediný menší nedostatek, který mě napadá, je paradoxně rozhodnutí postavit celou show čistě na osobě Jeremyho Clarksona – přestože má kolem sebe spoustu dalších postav, se kterými musí interagovat, nejsou tak výrazné jako v předchozích pořadech, což vede k lehké nevyváženosti celé show.
  21. Superman
    Superman (2025)
    8
    Poté, co se studia u komiksových filmů začala předhánět, kdo vytvoří komplikovanější zápletku, překombinovanější svět a dotkne se vznešenějšího tématu, jsem o tenhle žánr definitivně ztratil zájem. Upoutávky na nového Supermana ve mně ale probudily zvědavost, protože naznačovaly trochu jiný směr než ten, do kterého žánr zabředl. A to se mi naštěstí potvrdilo.

    Po dlouhé době nejsem nucený učit se biografii dalšího superhrdiny ani složitá pravidla nového vesmíru. Gunn se u Supermana rozhodl, že místo zbytečného vysvětlování promyšlenosti fantasy světa pobaví diváky jeho nadsazeností a dá větší důraz na uvěřitelné postavy, ke kterým si lze vytvořit vztah – nebo se s jejich starostmi dokonce ztotožnit. Výsledkem je (alespoň pro mě) jedna z nejoriginálnějších a nejzábavnějších komiksovek posledních dvou dekád.

    Superman je stejně přepálený a velkolepý jako překvapivě osobní a civilní. V jednu chvíli dokáže řešit monstra v centru velkoměsta a kapesní vesmíry, aby se v další zaobíral denními problémy a zlobivými domácími mazlíčky. Nechybí mu vtip a hravost při zachraňování lidí, psů a veverek, a ani odvaha experimentovat s estetikou i žánrem. A co je možná nejdůležitější – dává jasně najevo, že navzdory aktuální vyčerpanosti má komiksový žánr pořád dost nápadů a energie, aby mohl znovu překvapovat.

    Jinak řečeno, rozhodně stojí za to dát téhle akční, campově laděné, feel-good komedii šanci. A pokud máte slabost pro roztomilé, nezvladatelné a uštěkané psíky, troufnu si odhadnout, že z kina neodejdete znechucení.
  22. Hrabě Monte Christo
    Hrabě Monte Christo (2025)
    8
    Povedená adaptace klasického románu s kvalitními hereckými výkony i výpravou. Tvůrci předlohu v žádném případě nemrzačí, naopak k ní přistupují s respektem a pokud se rozhodnou k úpravám, dělají je účelně a citlivě. Je pravda, že občas se dostaví klopýtnutí v epických nebo davových scénách, ale to bych přisuzoval spíš limitům televizního formátu ( a rozpočtu) než neumětelství tvůrců. Naopak tam, kde minisérie exceluje, jsou dialogy mezi postavami, které jsou vedené přízemně a nechávají vyjít na povrch sílu předlohy. Rozhodně stojí za doporučení. Osobně jsem si nejvíc užil epizody šest a sedm.
  24. Sněhurka
    Sněhurka (2025)
    4
    Není důvod si cokoliv nalhávat – dobré to není. Oproti Malé mořské víle, kterou jsem si až překvapivě užil, se Sněhurka zřetelně rozpadá pod rukama. Zpočátku to vypadalo, že hlavním problémem bude provázanost s původním filmem – nakonec z toho plyne jen část potíží. Následně jsem pookřál nadějí, že se tvůrci vydají vlastní cestou. Ta však rychle pohasla, když se ukázalo, že nové pasáže nedrží pohromadě a špatně mezi sebou komunikují. I když některé momenty fungují velmi dobře, utápějí se v návalu těch méně povedených.

    Hudba je jednoznačně nejsilnější stránkou filmu a zachraňuje jinak nefunkční celek. Rachel Zegler jako Sněhurka podává obstojný herecký výkon a zpívá fantasticky, ale režie jí není velkou oporou a často ji nechává tápat. Naopak Gal Gadot role Zlé královny vůbec nesedla. Přestože je vidět, že si ji užívala, je tenhle typ postavy zkrátka mimo její herecký repertoár. Triky jsou slušné a nijak mě nerušili ani digitální trpaslíci, zato odkazy na původní disneyovku – zejména v podobě hrůzných kostýmů – s tím vším příliš neladí.

    V souhrnu to působí dojmem, jako by štáb netočil podle scénáře, ale podle notýsku s nápady. Něco se povedlo, většina však bohužel ne.

    Jediné, co na nové Sněhurce opravdu zarazí, je internetová hysterie, kterou vyvolala. Pokud tahle průměrná, politicky bezzubá a snadno zapomenutelná pohádka někoho reálně pobuřuje, tak je opravdu někde problém – nikoliv však ve filmu, ale v dotyčného hlavě.
  25. Titan: Neštěstí jménem OceanGate
    Titan: Neštěstí jménem OceanGate (2025)
    7
    Vcelku standardní dokument o událostech, které předcházely jedné katastrofě. Odpovědi na některé otázky mi přišly zbytečně natahované, u jiných informací bych naopak ocenil lepší rozvedení. Jako příběh o ambicích, aroganci, zaslepenosti a hranicích důvěry to ale funguje solidně.
  26. Hollywoodští magnáti
    Hollywoodští magnáti (2022)
    5
    Navzdory neustále se opakujícím záběrům a celkově punkové produkci – herci podle mě museli být placeni v cigaretách, vzhledem k tomu, jak často se tam kouří – jsou Hollywoodští magnáti vcelku povedeným dokudramatem o začátcích amerického filmového průmyslu. Samozřejmě že se zde komplikovaná historie výrazně zjednodušuje a zužuje na několik vybraných osobností, ale jako takový řekněme „úvod do problematiky“ funguje minisérie vcelku obstojně. Kdyby všechny epizody odsýpaly tak jako ta závěrečná, šel bych i s hodnocením výš.
  27. Fénické spiknutí
    Fénické spiknutí (2025)
    7
    Zdánlivě prostý děj vystavěný na jednoduchém schématu zpevňují paralelní zápletky a vyšperkovávají vybroušené dialogy, k jejichž plnému docenění vám jedno zhlédnutí rozhodně stačit nebude.
  28. Lilo & Stitch
    Lilo & Stitch (2025)
    7
    Původní animovanou verzi Lilo & Stitch jsem neznal, takže jsem k filmu mohl přistupovat s čistou hlavou, bez jakýchkoli očekávání (a o to víc být mile překvapen). Jde o příjemnou pohádku pro celou rodinu, vyprávějící příběh o kouzlu i důsledcích rošťáctví a o důležitosti mít rodinu – ať už má jakoukoli podobu.

    Po nečekaně kladném zážitku jsem se rozhodl doplnit si i původní animovanou verzi z roku 2002, abych mohl trochu srovnávat. Zatímco originál je svižnější, barvitější a obecně víc fantaskně laděný, přičemž Stitch je v něm místy opravdu nepříjemná potvora, hraný remake je o něco přízemnější a klade větší důraz na budování vztahů mezi postavami, díky čemuž lépe vynikne pointa a poselství pro ty nejmenší. Obě verze jsou v zásadě stejně hodnotné. Rád ale vidím, že každá z nich přistupuje k látce svým originálním způsobem, takže na sobě neparazitují a lze si je naplno užít i pokud zhlédnete těsně po sobě.

    Suma sumárum: děti se u hrané verze výborně bavily a já jsem díky nim poznal novou, příjemnou pohádku. A až film vyjde online, docela rád si ho zopakuju v originálním znění – Maia Kealoha je talent, který se za mě vyplatí do budoucna sledovat.
  29. Mission: Impossible - Poslední zúčtování
    Mission: Impossible - Poslední zúčtování (2025)
    6
    V zásadě Mission: Impossible - Poslední zúčtování splnilo očekávání. Výtky, které jsem měl v minulosti k předchozím dílům zde přetrvávají. Zápletka je opět příliš absurdní a zbytečně překombinovaná. Na jedno zhlédnutí nemáte moc šanci - nebo v mém případě ani nechcete, protože víte, že je to beztak jedno - pobrat všechny detaily a vytvořit si představu o (alespoň vzdáleně funkční) logice sledovaného světa, vlivem čehož se vám film po půl hodině vykouří z hlavy. Je to chyba, není to chyba? Podle mě jde o základní rys celé série.

    Co je v Posledním zúčtování jinak, jsou změny ve způsobu vyprávění, který ustavil Ghost Protocol a od té doby zůstával vcelku neměnný. Osobně jsem s tím při sledování neměl nijak velký problém, byť mi třeba využití flashbacků přišlo spíš nahodilé než funkční. Zpomalení tempa akorát způsobilo, že všechna absurdita a překombinovanost vyplula na povrch, kvůli čemuž může pro někoho působit Poslední zúčtování hloupěji než předchozí díly. Jde ale jen o klam - je to stále stejně hloupé, jen je to víc vidět.

    Jediným skutečným zklamáním byl pro mě závěr, ve kterém Cruise nenašel odvahu (nebo mu to nedovolilo ego?) zakončit poslední díl série stejně epicky jako se to povedlo Craigovi v Není čas zemřít.
  30. Za nepřátelskou linií
    Za nepřátelskou linií (2001)
    5
    Když jsem Za nepřátelskou linií viděl poprvé jako kluk, byla to pro mě akční pecka, u které mi pokaždé udělalo radost, když ji Nova zařadila do večerního programu. O řadu let později akční scény pořád slušně šlapou, i když tedy vyprávění skřípe o něco víc, než jsem si pamatoval. Daleko hůř už se mi ale přehlíží šovinisticky laděná agitační zápletka o "zlobivém" vojákovi, kterému je nutné dodat osobní trauma, aby měl motivaci pokračovat ve službě, o jejímž smyslu původně pochyboval.
  31. Ves v pohraničí
    Ves v pohraničí (1948)
    4
    Ves v pohraničí je ve zkratce film poplatný době svého vzniku. Ke cti mu slouží, že si – na rozdíl od budovatelských snímků, které začaly vznikat o pár let později – udržuje přízemní charakter, výslovně se distancuje od dokumentárního pojetí a (až na pár výjimek) zachycuje vcelku uvěřitelné trable osídlovatelů poválečného pohraničí. Přesto jsem se při sledování nedokázal odpoutat od zjednodušujícího pohledu a celkové tendenční zabarvenosti filmu, která bije do očí po celou dobu stopáže. Nepomáhají tomu ani profily jednotlivých postav – ty jsou napsané velmi šablonovitě a jejich úloha v ději je rozpoznatelná během několika minut po jejich prvním výskytu. Za výrazný konstrukční nedostatek pak považuji random skoky v čase a příběhové mezery, které divákovi znemožňují se do filmu hlouběji ponořit a spíše matou a iritují, než aby měly alespoň nějakou vzdáleně logickou funkci.
  32. Armagedon
    Armagedon (1998)
    3
    Během první části na Zemi fungoval Armageddon ještě jako docela obstojná týmovka. Jakmile se ale děj přesunul do papundeklového vesmíru, marně jsem hledal polohu, při které by mě takhle patetická blbost alespoň na chvíli přestala iritovat.
  33. Adolescent
    Adolescent (2025)
    8
    Zhlédnul jsem Adolescenta během víkendu a musím říct, že na mě opravdu silně zapůsobil. Herecké výkony mě nijak nerušily, naopak se mi líbila určitá odměřenost postav a čekání, u koho se to kdy zlomí. Nápad točit na jeden záběr a přitom nechávat mezi díly velké dějové mezery mě také nadchl a přišlo mi, že se v tomto případě podařilo najít mnohem funkčnější klíč k zachycení bezprostřednosti než u filmu 1917, který jsem si nedávno doplnil a u jehož strojenosti a vyprázdněnosti jsem vyloženě trpěl. Výtku si zaslouží poslední díl, kterým se tvůrci zřejmě snažili komplexněji uzavřít vše předchozí, ale trochu jej překombinovali. V jednotlivých momentech sice pořád funguje obstojně, celek už ale působí příliš uměle.
  34. Mickey 17
    Mickey 17 (2025)
    7
    Celkově vzato je Mickey 17 zábavná satira, která se dotýká řady společenských témat, jež rámuje otázka hodnoty života. I přes delší stopáž film vcelku pohodlně plyne, k čemuž přispívá solidní režie i sympatický herecký ansámbl v čele s Robertem Pattinsonem. Bohužel košatost příběhu způsobuje, že jednotlivé motivy jsou sice solidně načrtnuté, avšak nedaří se je rozpracovat do potřebné hloubky. Mickeymu 17 by více slušel seriálový formát nebo minimálně několik dalších celovečerních pokračování. Ani s jedním se však očividně nepočítalo, a tak po řadě pozitivních dojmů zůstává v závěru nepříjemná pachuť nevyužitého potenciálu.
  35. 1917
    1917 (2019)
    6
    Zklamání hraničící s naštváním. Přijde mi, že od určité doby využívají filmaři 1. světovou válku jako výzvu k nejrůznějším formálním a stylistickým hrátkám, přičemž zapomínají na to, o čem vlastně chtějí vyprávět. Jakoby jim přišlo, že generické „válka je špatná“ přece všem musí stačit. Film 1917 je ukázkovým příkladem takového přístupu. Mendes a Deakins dostali stomilionový rozpočet, vynaložili značnou energii a na oko je to vidět. Výprava je působivá, akce dobře zpracovaná a herecké výkony velmi solidní. Pod touhle esteticky vypilovanou slupkou se už ale nic dalšího neskrývá. 1917 postrádá jakoukoliv hloubku či přidanou hodnotu. Celé to působí dojmem, jako když někomu koukáte přes rameno, jak hraje RPG hru. Teoreticky by vás to mělo dokázat nasytit, možná občas pocítíte i napětí, ale reálně si z toho nic neodnesete a jen bezduše zabijete čas. Něco takového jde snadno odpustit ledajakému akčnímu filmu, kde jde primárně o zábavu. Ne ale u něčeho, co se snaží tvářit jako velké vizionářské dílo s hlubokým humanistickým poselstvím.
  36. Pyšná princezna
    Pyšná princezna (2024)
    6
    Nejsem zrovna fanoušek původní černobílé pohádky z 50. let a nebudu fanoušek ani jejího animovaného remaku. Nutno však podotknout, že nová Pyšná princezna svou předchůdkyni nikterak nehaní a je její důstojnou nástupkyní. A pokud základní motivací tvůrců bylo přiblížit klasickou českou pohádku dalším generacím dětí, pak nezbývá nic jiného než konstatovat, že se jim tento cíl podařilo beze zbytku naplnit.
  37. Rozpoutané peklo
    Rozpoutané peklo (1997)
    6
    Vcelku obstojně natočená hollywoodská popkornovka se sympatickým hereckým ansámblem a (na svou dobu) povedenými vizuálními efekty. Škoda jen přílišné uspěchanosti v druhé polovině.
  38. Pod povrchem
    Pod povrchem (2000)
    6
    Na svou výrobní cenu vcelku průměrný horor/thriller, který si musí vypomáhat lacinými jumpscary, aby udržel pozornost, a násilně šroubovanými dialogy, aby zbytečně košatý děj alespoň částečně dával smysl. Hodnocení mírně zvedá povedená závěrečná honička.
  39. Zátopek
    Zátopek (2021)
    6
    Všemi chválený Zátopek se u mě bohužel zcela minul účinkem. Scenáristicky zde možná byla ambice odlišit se od konvenčních biografických filmů vytvořením různých pohledů na protagonistu. Výsledek však působí zbytečně košatě, jako by se tvůrci vší silou snažili vtěsnat do filmu co možná nejvíc událostí ze Zátopkova života. Divák se však nakonec nedozví víc než z průměrně dlouhého novinového článku a odchází domů pouze s pachutí nepříliš uspokojivé pointy. Nicméně, když se nepovede scénář, může zážitek zachránit alespoň solidní řemeslná stránka filmu. Bohužel ani ta příliš neuspokojí. Ano, navodit atmosféru olympijských her je v tuzemských podmínkách téměř nadlidský úkol a na scénách ze stadionů si tvůrci očividně dali práci. Jakmile se však příběh přesune jinam, jsme zpět v průměrně provedeném televizním snímku, kde několik států reprezentují povětšinou zašlé tuzemské sportovní a volnočasové areály nebo snadno rozpoznatelná česká krajina. V závěru celkový dojem pro mě nezachraňuje ani duo hlavních herců, byť je třeba zdůraznit, že objektivně podávají solidní výkony a jde pouze o můj ryze osobní problém s nimi.
  40. Vysoká hra patriotů
    Vysoká hra patriotů (1992)
    5
    Nezáživný thriller s šablonovitě napsanými postavami, který od úplného zapomnění zachraňuje jen jedna solidně napínavá sekvence (první pokus o odstranění Ryanových), jedna zajímavě pojatá scéna (likvidace výcvikového tábora) a baryton Jamese Earla Jonese.