Největší předností Pytlu blech je bez debat tvůrčí ambice snímat téměř vše z jednoho pohledu hrdinky „průvodkyně“ Evy. Většinu toho, co ve snímku spatříme vychází z jejího subjektivního pohledu na prostředí a je komentováno jejím vnitřním monologem. Zároveň jde však i o největší slabinu. Ač natáčeno podobným dokumentárním stylem jako Strop (i se stejným kameramanem), v momentě, kdy se toto aplikuje na pohled jedné postavy po celou stopáž snímku, přestává kamera jednoduše stíhat a způsobuje spíše zmatečnosti a zadrhávající dynamiku. Výpovědní hodnota však zůstává stále silná a možná by neškodilo pustit si Pytel blech jako prolog k Láskám jedné plavovlásky.
Přestože PŘÍZRAKY V BENÁTKÁCH objektivně nedosahují epičnosti a dramatické vytříbenosti předchozích snímků, sázka na skromnější výpravu, menší oddanost předloze a žánrovou hybriditu přinesla (alespoň pro mě) doposud nejhravější a nejzábavnější díl současné poirotovské série.