Jindra Hermanová

Jindra Hermanová, narozená 13. prosince 1898 v Kolíně jako Marie Kubíčková, byla česká herečka a autorka rozhlasových her. Zemřela 2. března 1969 v Praze ve věku 70 let. Umělecké začátky Její umělecké zájmy ji přivedly jako mladou dívku do Prahy, kde původně studovala operní zpěv na škole pěvkyně Olgy Paršové-Žikešové. Profesi zpěvačky se však nikdy plně nevěnovala a začala účinkovat u venkovských divadelních společností. Jako dvacetiletá debutovala ve filmu, když v roce 1919 ztvárnila roli vyslancovy ženy v melodramatu Píseň lásky. Ve stejném roce se objevila také ve zdařilém snímku o vzniku známé moravské propasti Macocha. Divadelní kariéra V roce 1923 přišla Hermanová do Prahy a během následujících let vystřídala několik divadelních scén. Působila v divadle Komedia, Akropolisu, a v letech 1927-1930 dokonce v Národním divadle. Později hrála v Divadle Vlasty Buriana, Komorním divadle, Moderním divadle, Švandově divadle a Novém divadle Oldřicha Nového. Hermanová byla živelná a svůdná herečka a operetní zpěvačka s okouzlujícím hlasem. Její doménou byly různé komické a svůdnické party krásných dívek a dam v konverzačních komediích a fraškách. Po válce působila zejména na okrajových scénách a záhy přešla na odpočinek. Němá éra filmu Jako herečce Národního divadla se Hermanové naskytly nové možnosti u filmu a v letech 1926-1927 hrála ve čtyřech snímcích němé éry. Patřila mezi ně role posluhovačky Tonči Šnajdrové v Příběhu jednoho dne (1926) režiséra M. J. Krňanského, Týny Kapičkové ve Slavínského žertu Na letním bytě (1926), komtesy Růženy v propadáku Ve spárech upíra (1927) a prostitutky Tonky v Pražského dramatu Batalion (1927). V němém období se stala dobrou představitelkou mladých a často nezkušených slečen. Zlatá éra prvorepublikového filmu Ve třicátých letech ji oslovoval převážně režisér Vladimír Slavínský a pod jeho vedením hrála menší role v několika filmech, často s Věrou Ferbasovou v hlavní roli. Mezi tyto snímky patřily Falešná kočička (1937), Děvčátko z venkova (1937), Venoušek a Stázička (1938) a Slečna matinka (1938). Ze Slavínského produkce nad dobový průměr mírně vyniká veselohra Dědečkem proti své vůli (1939), kde Hermanová ztvárnila postavu přítelkyně hlavního hrdiny. Spolupráce s významnými režiséry Z dalších režisérů, kteří Hermanovou přizvali ke spolupráci, stojí za zmínku Otakar Vávra (Dívka v modrém, 1939), Miroslav Cikán (Dobře situovaný pán, 1939) nebo Martin Frič (Těžký život dobrodruha, 1941). Hermanová většinou hrála postavy dámiček z lepší společnosti, jimž svým vysokým hlasem dodávala rozměr afektovaného charakteru. Takový typ rolí ale zároveň střídala s postavením žen nižšího sociálního postavení, případně maminek, jako například ve filmu Studujeme za školou (1939). Poválečná tvorba Po válce filmových příležitostí ubylo, koncem čtyřicátých let ale začala Hermanová znovu točit častěji. Ve filmech budovatelského ražení hrála nevelké postavy, které už svým označením byly předurčeny k negativnímu vyznění; týká se to například její role majitelky panství ve filmu Zvony z rákosu (1950). Vidět ji můžeme dodnes i ve slavných komediích jako Poslední mohykán (1947), kde ztvárnila cestující vlakem, nebo Hostinec U kamenného stolu (1948). Jindra Hermanová stála před filmovou kamerou naposledy v životopisném snímku Tajemství krve (1953) v roli slečny z cestovní kanceláře. Rozhlasová tvorba a soukromý život Kromě práce v divadle a ve filmu vystupovala Hermanová často také v rozhlase, kde účinkovala v několika hrách. Často byla zaměňována za známější a populárnější zpěvačku Ljubu Hermanovou (1913-1996), která s Jindrou byla nějaký čas v angažmá v Novém divadle. O soukromém životě Jindry Hermanové toho není příliš mnoho známo, víme ale, že byla provdaná jako Jelínková. Přestože její jméno dnes již není tak známé, svým vystoupením v bezmála padesáti filmech nesmazatelně vstoupila do dějin české kinematografie.