Annihilation (2018)

Na Zemi se objevil neznámý ekosystém a tak biologové mají zase co dělat. Snímek má v sobě jistou ambici a velkolepost ve své mystifikující děsivosti. Jen je potřeba se do toho dostat a vstřebat základní myšlenku. Struktura snímku je zdařilá, stejně jako vývoj, i když místy předvídatelný. Oproti tomu je také hodně sofistikovaný, psychologický, vědecký a převážně filozofický, takže ve své podstatě pro někoho hůře pochopitelný. Představuje se tu typ reflexivní vědecké fikce, která se zamýšlí nad naším postavením ve vesmíru, naší povahou a nebezpečností a také nad surrealistickým dojmem rozpadu lidské identity. Dějstvím provází ryze dámská výprava s cílem tomu všemu přijít na kloub. Tempo je pomalé a bez pořádné akce, takže mnozí diváci se budou jistojistě nudit. O akci to však bohužel vůbec není. Snímek vhodný spíše pro fanoušky sci-fi.

Vždycky jsem měl pro scenáristickou tvorbu Alexe Garlanda slabost a Ex Machina mě utvrdila v tom, že tenhle autor ví, co dělá a dokonce je nejen schopný scenárista, ale i režisér. Annihilation mě ale minulo. Není to o tom, že bych nechápal, co chce autor říct, ale zvolená forma mi nesedla. Areu X, do níž se postavy vydají hledat pravdu, kamera jakoby rozpíjí, aby zvýraznila její snovost. Potud dobře. Ale samotný prostor je poměrně fádní a navzdory solidnímu rozpočtu toho příliš nenabízí. Příběh obsahuje hned několik zajímavých odboček (tíže z nevěry, ztráta času v zóně), ale ani jednu hlouběji neprozkoumává. Jsou tam buď proto, že byly součástí knižní předlohy, nebo chtěl Garland poměrně prostou základní kostru něčím ozvláštnit, ale už nenašel hlubší zapojení. Konec je sice odvážný a rozhodně se široce vyhýbá mainstreamu, ale to nutně z Annihilation ještě nedělá dobrý film. Dvakrát tolik, když je "překvapivá" pointa dopředu odhadnutelná (navíc nemá vlastně pro děj hlubší význam, neboť její nositel není aktivním hybatelem děje). Pokud to srovnám s podobně osobitou Fontánou, která stála víceméně stejné peníze, vychází mi z toho Anihilace jako chudší sci-fi kousek, kde bych určité prvky obdivoval u začínajícího autora, ale na někoho Garlanda formátu je to na můj vkus až příliš vnitřně vyprázdněné a strojené. Z možné sci-fi roku se tak nakonec vyklubal film, z něhož stojí za citaci pouze geniální scéna s "lidským hlasem". To je jednoznačně moment, který si zaslouží své místo v historii sci-fi žánru. Pro mě zklamání srovnatelné s pocity, jaké jsem měl u sci-fi Mute od Duncane Jonese, což je shodou okolností také film, který má na sobě nálepku Netflixu.

Bavilo mě to dlouhou dobu, pohrávání si s hororovou atmosférou. A pak to vysublimovalo jako ta šéfka mise. To jakože chci udělat sci-fi s filozofiií, doprčic, jakou filozofii vymyslet. Kašlu na to, budu se tvářit jako že jde o bytí ve formách, nebo jiné formě, ne zničení, ale proměně. My se jednou proměníme. Přesně tak nějak je pointa filmu – myslete si, co chcete. Koukatelné, ale žádné úderné, alespoň silné, ať nežeru, alespoň smysluplné poselství tam nevidím.

Taková female high society družina se vydá tam, kde zklamali i mariňáci? Co by ne. Pohybují se sice se zbraní jako chlap na štoklích, ale budiž. Pěkné prostředí, téma není špatné, konec to ale zabil.

Váhal jsem jestli film vůbec hodnotit. Počínaje názvem jej lze shrnout jediným slovem - samoúčelnost. Veškeré motivy (prostředí, postavy) jsou pouhé črty, ploché, prosté hloubky. Symbolika a metafory nejsou ani vycizelované, ani rafinované. Ani hlavní hrdinka, přes určitou snahu, není uspokojivě prokreslená. Některé scény, jako například první kontakt s dravcem, jdou samoúčelností na hranu trapnosti. Film je tak plytký a bezobsažný, že bychom celé sdělení bez potíží shrnuli sotva pětiminutovým hudebním klipem.

Vizuálně velmi zajímavé, ale obsahově i herecky slabé. Ergo průběrná produkce

Annihilation nás přivádí k biologické anomálii, která se jako bublina rozpíná nad americkými bažinami. Dovnitř se vydalo mnoho vojenských skupin, aby zjistili o co jde, ale nikdo se nikdy nevrátil zpět. A tak se dovnitř vydává i bioložka Natalie Portman, jejíž muž byl členem jedné z předchozích jednotek.

Co následuje, je jako vždy stejné už od dob Predátora. Postupně kolem ní všichni umřou nebo zmizí a tak na konci sama čelí tomu, co bublinu způsobuje.

Takto předvídatelná zápletka je pravděpodobně největším trnem v oku ostatním divákům, díky nimž nemá tenhle film obecně tak vysoké hodnocení. Přesto jsem díky nečekanému a originálnímu závěru ochotný přimhouřit oko a dovolím si tvrdit, že ani tenhle film není rozhodně vůbec ztráta času.

Jako v ostatních případech, i tenhle Garland je hodně neobvyklou a uspokojující záležitostí.