Ad Astra (2019)

Každý fanoušek žánru sci-fi si jistojistě vybaví námět snímku '2001: Vesmírná odysea' (1968). Vizuálně dokonalý filozofický spektákl vyzdvihující širšímu vědomí otázku nekonečna. Nyní tu máme něco podobného. 'Ad Astra' sice svým vizuálním stylem už neoslní, ale myšlenka je daná a kupodivu ne každý divák se nad tím pozastaví. Žijeme v době, kdy je na vzestupu robotizace a s tím i spojená tzv. umělá inteligence, se kterou se potkáváme takřka snad už všude. Tato technická odvětí zkrátka dokáže samostatně existovat bez zásahu člověka. A právě v tom je jádro problému. Má existence živého tvora vůbec nějaký smysl? Z jakého důvodu jsme? A co naše existence vlastně znamená pro nekonečný vesmír? Tyto a spousta dalších otázek je hlavní devizou, na které se tento příběh snaží najít odpovědi. Srovnání s klasickou Vesmírnou odyseou je zcela na místě. V obojích případech se jedná o sci-fi, u kterého se setsakramentsky musí přemýšlet, aby vůbec došlo k pochopení dané problematiky. Tohle není žádná popcornová zábava, to je prostě filozofie. Tempo vyprávění je tedy záměrně pomalé a je to ku prospěchu věci, právě z důvodu postupného diváckého zachytávání daných myšlenek. A protože se napříč spektry polemizuje o životě, není od věci, že se připomíná i otázka zásadní. Jsme ve vesmíru sami? Snímek není katastrofický ani idylický. Je realistický. Do středu hlubokého tajemství při hledání zapomenutého i uzurpovaného lidstva je dějově uvržen syn s otcem v osamění někde ve vesmíru. A byl to dobrý tah na branku. Co lépe by vystihovalo dané myšlenky v kontrastu mládí se stářím. A je také dobře, že se nezopakovaly dechberoucí vesmírné záběry na kosmické plavidlo za hudby symfonie, dle zmíněné Vesmírné odysey. Zlé jazyky by měly hořkost v puse z domněnky, že by se jednalo o obyčejnou vykrádačku.

James Gray dovršil, podtrhl a vynesl do nebeských výšin to, co tak působivě načal už ve Ztraceném městě Z. Osudový vztah otce a syna a dokonale starosvětský, uvědomělý vývoj hlavní postavy zabalený v nejvíce strhující vesmírné kulise od dob.... Interstellaru? Hmmm, ne, Vesmírné odysey. Každý záběr je skvostný, sekvence z Měsíce a závěrečná pouť skrze hmotnou prázdnotu a morální naplnění jsou přímo hypnotické. Každé gesto soustředěně hrajícího Brada Pitta má své podstatné a neoddiskutovatelné postavení, stejně jako každý tón jemné podbarvující muziky. Zbožňuji Graye za to, jak kašle na mainstream a buduje si takhle epicky rozměrnou story kolem jediné postavy, jejíž daleká cesta z povrchu zemského tak promyšleně symbolizuje pouť do vlastní minulosti, vyrovnávání se s vlastním odkazem a statečné vytyčení směru pro nový životní kurz, osvobozený od osudného stínu svého otce. Audiovizuálně bombastická poezie o vesmíru, která ctí odkaz Vesmírné odysey zdaleka nejlépe a nejkrásněji ze všech nástupců. A s osobním jádrem, které mě nehorázně dojalo a oslovilo. Ukončil bych to detailem na vymodlené podání ruky a poslední minutku nechal na divákovi. Jinak nádhera.

Nikam nevyvíjející se vztah otce a syna, milence a milenky. To vše ve vzdáleném vesmíru, který je ovládaný lidmi a zájmy zcela zmatečně. Piráti na měsíci, opice ve vesmírné lodi, náznaky akčního filmu bez vysvětlení a zbytek vnitřní rozhovor. Těšil jsem se moc, ale nepochopil jsem to, kdo co a proč. I kdyby Pitt neletěl k Neptunu, udělali by ti druzí to samé. Nepochopil jsem ani vloupání se do lodi na Marsu a plavání ve vodních nádržích na Marsu. Už vůbec ne vztah otce a syna, kde nebyla žádná premisa, ani katarze. Jednotlivé obrazy, odtrženě od všeho, fungují.

Ad Astra je divácky opravdu o něco těžším kouskem. Je proto celkem pochopitelné, že se pohybuje s hodnocením dost nízko (oproti třeba Rambovi, který přes svou jednoduchost jde trochu více na ruku). Až po přílet na Mars se přitom umně podbízí zajímavými scénami ve vesmíru a vykreslováním světa, který v budoucnosti funguje. Díky tomu dokáže vložit do děje vnitřní monology postavy, vizuálně působivé přestřelky na Měsíci, nebo scénu s opicemi. Možná by to mohlo působit trochu jako sázka na nejistotu nebo fakt, že tvůrci vlastně neví, co chtějí točit. Ale mně to všechno do sebe krásně zapadalo a minimálně 60%-70% snímku je naprosto dokonalých. Potom však přijde prapodivný přesun do poslední rakety a neuspokojivý závěr, kde se úplně nepodařilo ukočírovat hlavní myšlenku. Ta skepse, která pramení z víry, že ve vesmíru je/není nějaký další život je ale skvělá. Navíc je docela pěkně vykreslen psychologický profil jak Roye (Brad Pitt), tak jeho otce (Tommy Lee Jones) - ten možná žije, a možná ne. Každopádně dává pochopit motivacím a je dobře napsaný. Škoda, že se to nepovedlo v závěru ukočírovat více.

Komornější side-kick Interstellaru s podobnou formální opulencí, hudebním aranžmá i filozofičnem, avšak umělecky a scénáristicky méně ambiciózní, bez kulervoucího finále, i pomyslně highlightových scén. Vesmírná vztahovka otce a syna a příběh o správných životních volbách a rozhodnutích, které se vyjmečně neodehrávají na planetě Zemi. Brad Pitt opět fantastický.

Obrazová a intelektuálně filosofická exhibice, která se těžce hodnotí. Přenádherně to vypadá (Hoyte van Hoytema na Oscara) a zní, ale to je koneckonců v podstatě všechno. První hodinu jsem byl doslova opájený dusnou atmosférou, ale s postupně přibývajícím odhalováním nekonečné vesmírné (a lidské) prázdnoty jsem začínal mít znepokojivé pocity, že tahle výprava vlastně nikam nevede. A ona někam nakonec vede… ke zcela emočně prázdnému finále, které se muselo na papíře nepochybně vyjímat, avšak s filmovou podobou ztratilo jakýkoliv expresivní dopad. Moc závidím těm, co si v Pittově vesmírné odyssee dokázali najít zalíbení a užít si ji, vskutku ano. Sám jsem byl překvapen, jak moc mě to minulo, ale je tomu bohužel tak. Přál bych si být na druhé straně barikády, ale mně vážně nepřišlo, že bych byl svědkem něčeho výjimečného... něčeho, na co si Ad Astra dozajista hraje. 6/10

… nemohu se zbavit pocitu , že film jen něco kopíruje …. jakobych to již viděl v Interstellaru , Gravitaci , Maržanovi a nebo třeba ve Vesmírné odysee … vyloženě propadák to není , ale hit také ne …. jde jen o rozbor jedné lidské duše , jeho vztah k otci a přitom , jakoby mimochodem zachrání planetu ...

Nejhorší film, který jsem kdy shlédl. 5% je za to, že bylo v kině teplo a tma, takže se dalo v pohodě usnout, což se mi povedlo přes snahu vidět a pochopit cca 5x. Děj naprosto hloupoučký a nevýrazný. Brad Pitt mluví půlku filmu sám se sebou a líčí své psychologické problémy vzniklé tím, že je otec opustil, aby letěl na konec sluneční soustavy pátrat po mimozemské inteligenci. Akce jako průlet meteorickým rojem s kusem odšroubovaným z vesmírné stanice jako štítem a přesné nasměrování na zachycení se po několika kilometrech letu volným prostorem vlastní vesmírné lodi, prostě ani ne Béčkový, ale spíše eFkový film. Při přistání na Marsu zachrání posádku lodi, která se ho následně bez jakýchkoli předsudků pokusí zabít, což samozřejmě skončí jejich smrtí. Prostě někdo splácal nejhorší scény za sci-fi za posledních x let a vrazil je do tohohle odpadu. Polovina sálu odešla po cca 1/4 filmu a další čtvrtina v půlce. Zbytek nás čekal, že se třeba v závěru něco změní k lepšímu - naprosto zbytečně.

Naprostá lahůdka,pro mě jako fanouška sci fi, dvojnásobná.. Vizuelne naprosto dokonale,ať už Pittuv pád že zacatku, přes bojůvku na Marsu,až po Krásné výjevy u Neptun.. Pitt podává, naprosto dokonalý výkon, který mě velmi zaujal.Film klade spousty otázek, které byly zodpovězeny, a každý divák si musí najít tu která mu vyhovuje,Film mě velmi uspokojil

Já jsem osobně strašně velký fanda sci-fi žánru. Filmy jako je třeba Interstellar nebo Marťan patří k mým oblíbeným a Ad Astru bych klidně mezi ně zařadil. Film má docela jednoduchý příběh, který obsahuje minimum akce, ale to mi vůbec nevadilo. Film mě hlavně uchvátil tím, jak byl natočený. Pasáže jako například honička na Měsíci nebo finále u Neptunu byly dokonale natočené. Brad Pitt byl v hlavní roli také úplně skvělý. Za mě skvělý film, který můžu určitě doporučit.

Filmařina je to vlastně dokonalá. Výtvarná řešení interiérů, geometrická, téměř až Kubricovsky přesná řešení mizanscény a postavení kamery, nádherné záběry z vesmíru úžasně vykreslující malost člověka v něm. To vše podbarveno hypnotickou hudbou, která tomu dodává zvláštní, téměř až filozofický opar. A v centru dění psychologická zpověď astronauta, která zároveň slouží jako autorův pohled na smysl lidského života, který si Pittův protagonista postupně uvědomuje. Nejdříve mi lehce vadil fakt, že Gray neřekne nic objevného, je doslovný, a navzdory tomu "filozofickému oparu" to neukrývá žádnou nosnější myšlenku s výjimkou finálního poznání hlavního hrdiny. Jenže Ad Astra není filmem, který chce sdělovat nějaké obrovské myšlenky a zřejmě ani nechce podněcovat diváka k přemýšlení nad bytím (ačkoliv i to se mu podařit může). Je to o jedné postavě, o vyrovnávání se s jeho osobními démony, o hledání sebe samého. Monology hlavního hrdiny mi ale i tak přišly místy zbytečné. Nechci ani náznakem tvrdit, že jakýkoliv film musí sdělovat nějakou myšlenku, v Ad Astra ale je ta snaha, vyvolat v divákovi pocit, že mu něco objevného sděleno bylo, velmi očividná, a ačkoliv ona myšlenka a pointa nejsou nijak objevné, v tomto provedení na tom absolutně nezáleží. V jádru je to pořád "jen" klasický hollywoodský blockbuster ve kterém je Pitt za geroje jak z osmdesátkovýho akčňáku, do kterýho jsou nacpaný akční sekvence (ale naprosto fenomenální, ta honička na Měsíci!). Je to zvláštní směsice, ale jelikož mě to moc bavilo a nechtěl jsem, aby to vesmírné putování skončilo, tak pod 90% nepůjdu. A Pitt zahrál fantasticky.

Pitt je jistě skvělý herec. Prostředí kosmu vypadá hodně realisticky a stejně tak je to s vybavením. Co se týče příběhu, tak ten je nudný a až nesmyslný.