Ad Astra (2019)

James Gray dovršil, podtrhl a vynesl do nebeských výšin to, co tak působivě načal už ve Ztraceném městě Z. Osudový vztah otce a syna a dokonale starosvětský, uvědomělý vývoj hlavní postavy zabalený v nejvíce strhující vesmírné kulise od dob.... Interstellaru? Hmmm, ne, Vesmírné odysey. Každý záběr je skvostný, sekvence z Měsíce a závěrečná pouť skrze hmotnou prázdnotu a morální naplnění jsou přímo hypnotické. Každé gesto soustředěně hrajícího Brada Pitta má své podstatné a neoddiskutovatelné postavení, stejně jako každý tón jemné podbarvující muziky. Zbožňuji Graye za to, jak kašle na mainstream a buduje si takhle epicky rozměrnou story kolem jediné postavy, jejíž daleká cesta z povrchu zemského tak promyšleně symbolizuje pouť do vlastní minulosti, vyrovnávání se s vlastním odkazem a statečné vytyčení směru pro nový životní kurz, osvobozený od osudného stínu svého otce. Audiovizuálně bombastická poezie o vesmíru, která ctí odkaz Vesmírné odysey zdaleka nejlépe a nejkrásněji ze všech nástupců. A s osobním jádrem, které mě nehorázně dojalo a oslovilo. Ukončil bych to detailem na vymodlené podání ruky a poslední minutku nechal na divákovi. Jinak nádhera.