Arnold Schwarzenegger na Netflixu mlží o užívání steroidů a nevěrách. Ale je milý

Dokument, za nímž stojí režisérka Leslie Chilcot, je prakticky převyprávěním 590stránkové autobiografické knihy Total Recall: Můj neuvěřitelný životní příběh, který Schwarzenegger napsal sám svou typickou jednoduchou a údernou angličtinou v roce 2013. Za oněch deset let toho sice přibylo málo, ale i na sociálních sítích sledujeme stále zklidněnějšího, laskavějšího a moudřejšího Arnolda, který se vyjadřuje k otázce životního prostředí, válce na Ukrajině či obecně k mezilidským vztahům.

Dokument na Netflixu však musí nutně zabrousit do doby, kdy byl ještě dravý a hladový po úspěchu, jak se projevoval až do svých pozdních padesáti let. Onen základ už jsme mnohokrát slyšeli. Malý neduživý chlapec z rakouské vesničky se vypracuje vlastní vůlí a pílí na nejlepšího kulturistu světa a poté, co ho již neláká vyhrávat soutěže, se vrhne na podnikání v realitách a hraní ve filmech, stane se nejúspěšnější akční hvězdou všech dob a poté guvernérem Kalifornie. První díl dokumentu se věnuje jeho dětství a sportovní dráze, druhý herecké kariéře a manželství s moderátorkou Marií Shriver a poslední politice a osobnímu životu v posledních letech, vždy únosnou a dynamicky podanou hodinkou stopáže.

Kdo chce, může si zapnout český dabing, kde přes obraz zní hlas Arnoldova dvorního dabéra Pavla Soukupa, jenž je jen o rok mladší. Hlas je to sametovější, ale vlastně méně hluboký a drsný a téměř úplně mu chybí šibalský tón, který je pro Schwarzeneggera tak typický. Tím nemá být řečeno, že Soukup je v jakémkoli ohledu horší herec, jen zní ušlechtileji, pohodověji a méně zkroušeně. Překvapivě Sylvestera Stallona, jež se tu objeví ve druhé části, nedabuje jako obvykle Pavel Rímský, což je vyloženě škoda.

Právě v originálním znění, které lze jen doporučit, si jde všimnout, že Schwarzenegger je v jistém ohledu dobrý herec a že se velmi výrazně proměňuje jeho styl komunikace. Je pochopitelně nejlepší v sebepropagaci a prodávání sebe sama, ale rozhodně z něj v poslední době vyprchává arogance, nahrazuje ji laskavost a jistá tesknost. Zazní to hned v úvodu, kdy je jasné, že Arnold nejprve bojuje o přízeň svého přísného otce a ke konci dojde k tomu, že chtěl také udělat dojem na starostlivou, ale upjatou matku, a není si jistý, zda to u obou dokázal.

Muž-stroj, který se rozhodl uzavřít všechny své emoce v tvrdé svalové slupce, nikdy nepřemýšlet o sobě, jaký je teď, ale jenom o tom, jaký by mohl být v budoucnu. Ke stáru emoce povolují, najednou se lehce dojímá sám nad sebou a uvědomuje si, jak moc se celý život musel protlačovat. Dokáže reflektovat svého otce jako muže zlomeného prohranou válkou, jenž se sice snažil vyznávat pevný řád, avšak zároveň byl alkoholik a domácí tyran. Čím je nicméně teď on sám?

Ustavičná potřeba soupeření se projevuje i v jeho letité rivalitě se zmiňovaných Stallonem. Absolutním filmařským vrcholem díla se stane montáž, kde jsou vedle sebe a proti sobě jejich snímky v příběhu 80. a 90. let. Žádná slovní analýza ani komparace fotografií by nezvládly to, co pohyblivé obrazy. Najednou vidíme, jak tyto filmy na sebe reagovaly až podivně závislým způsobem, jak se zrcadlily, přebíjely, doplňovaly, převracely, někdy téměř i parodovaly.

Je tu tolik netušených souvislostí daleko za hranicí „dva svalnatí muži střílí z kulometu“, například vztah mezi USA a Ruskem, lidskostí, strojovostí, nadřazeností, outsiderstvím, hledáním vlastní image, tváře i duše, která jako by v oněch filmech zdůrazňujících fyzičnost chybí. Už jen kvůli oné montáži, kdy sama tato technika odkazuje k éře 80. let, stojí za to dílo zhlédnout.

Každý díl je uvozený jistou záměrnou repeticí, sloganem o přáních. Z dokumentu vyplývá, že Schwarzenegger není naivní snílek a že snění nesnáší. Je vizionář, co si jasně představuje a stanovuje své cíle. Jen už najednou není kam stoupat. Filmový comeback nebude. Prezidentem Spojených států být nemůže, protože není rodilým Američanem. Velkou část dokumentu vypráví o svých kořenech a o tom, že chtěl z Rakouska utéct. USA pro něj byly ztělesněním svobody a velikosti, poté se sám stal americkým maskotem. S odstupem času však reflektuje to, že není selfmademan.

Tento termín obecně odmítá. Snaží se zdůraznit, že každý potřebuje přátele, kontakty, pomoc a šanci od druhých. Tady Arnold nabourává Arnoldovský mýtus i mýtus amerického kapitalismu. Není úplná ztráta času sledovat tuto proměnu a hlavně kajícnost hříšníka, který se zpovídá, že ublížil své rodině, když zplodil nemanželského syna s hospodyní. Z filmu dokonce vyznívá, ale jen kvůli střihu a vybranému materiálu, že nyní žije všemi opuštěný na svém panství a stará o zvířata.

Problém s celou minisérií spočívá v tom, že to vypadá, jako by Leslie Chilcott vůbec nerežírovala, ale vše měl plně v rukou Schwarzenegger. Není konfrontovaný s ničím nepříjemným, nemusí reagovat na přímé dotazy. I na sestřih výroků jiných lidí mu stačí odpovědět: „Bullshit, kecy.“ A sám má ke kecům svůj osobitý vztah. Otevřeně říká, že v byznysu i v politice se prosadíte tím, když kecáte, vymýšlíte, tvoříte klidně i zavádějící slogany. Jde jen o to se odlišit a upoutat na sebe pozornost. „Šmé“ je to slovo, co se mu tak líbí a které vystihuje i jeho samého.

Leslie Chilcott Schwarzeneggerově charismatu podléhá a věří mu jeho lítost. Nejspíš ji zaujal jako další osobnost věnující se environmentálním tématům, neboť takhle už předtím produkovala Nepříjemnou pravdu s Al Gorem o globálním oteplování a režírovala snímek Watson o spoluzakladateli hnutí Greenpeace Paulu Watsonovi. A Schwazeneggerovi nelze upřít, že v Kalifornii nastartoval zelenou bezuhlíkovou ekonomiku a měl dost trpělivosti jít do dlouhodobých projektů, které dalece přesáhnou jeho volební období. Výjimečné je na něm i to, že na prosazení své agendy hledal široký neideologický konsensus mezi republikány a demokraty.

Svým způsobem se stal nejzářnějším příkladem centrismu ve světové politice (Kalifornie přes všechny problémy patří mezi nejbohatší státy nejen v USA, ale globálně), což s sebou nutně nese i jistou ideovou vyprázdněnost. Ta je patrná zvláště v počátcích jeho politické dráhy, kdy bylo zjevné, že nemá žádný konkrétní program, jenom ambice zkusit něco nového.

Právě protože je podle Chilcott tak záslužnou figurou, nechá ho odvyprávět si i svou verzi skandálu se sexuálním obtěžováním v roce 2003. Dlužno podotknout, že Schwarzenegger se tu zachoval vlastně mnohem otevřeněji než je zvykem dnes, v éře Donalda Trumpa, kdy obvinění začnou absolutně zapírat a otevřeně lhát, byť proti nim mluví důkazy. Schwarzenegger hned při prvním vystoupení řekne, že tvrzení jsou v něčem nafouknutá, ale vzápětí přizná, že se vícekrát choval nevhodně a že se upřímně omlouvá. Na popularitě a volebním výsledku se to neprojevilo negativně. Přesto za touto epizodou zůstává hořká pachuť, kdy mu jako nejprivilegovanějšímu z privilegovaných prošlo něco, co by jiným neprošlo, tehdy ani dnes. Kdyby na něj voliči a voličky nahlíželi jako na tradičního politika a ne muže ze šoubyznysu, kde platí volnější morálka, neměl by šanci.

Nyní už má cenu vyjmenovat jen to, co v sérii chybí a čím si Schwarzenegger upravuje svůj veřejný obraz. Opět slyšíme pohádku, že „jenom 5 % mého výsledku umožnily steroidy“, ačkoli v samotném díle jsou vidět výkyvy z fyzické formy v rámci jednoho roku nebo pár měsíců, které rozhodně nelze počítat jako uvedené číslo, spíš jako 50 %. Rovněž je nesmyslné, aby Schwarzenegger užíval tak malé dávky jako kulturisté v éře před ním a byl o tolik výrazně mohutnější.

V minulosti lze vystopovat, kolikrát už tuto „pravdu o dopování“ pozměnil. Jeden čas tvrdil, že používal jen vysoce kvalitní injekční Primobolan před soutěží na vyrýsování svalů (ale jinak by celý rok „čistý“), potom že bral nízké dávky tabletového Dianabolu na objem, jindy zase že užíval injekční Deca-Durabolin v objemové fázi, nyní šíří verzi o supernízkých dávkách injekčního testosteronu a třech tabletkách Dianabolu. Tím nepřímo reaguje na to, že v éře před ním, tedy v 50. a 60. letech, panovala tzv. gentlemanská dohoda, že se neberou víc než dvě tablety Dianabolu denně, a symbolicky naznačuje, že šel lehce přes tuto hranici.

Přitom se v dokumentu vyznává, že se o dopingu dozvěděl nejvíc od Franka Zanea, který ho jako jeden z mála supeřů porazil a který stavěl přípravu na Primobolanu a Winstrolu. Lze tedy jen spekulovat, jak Schwarzeneggerovy kúry vypadaly, ale je téměř jisté, že byly vydatnější a kombinoval v nich více látek, než nyní tvrdí. Úplně rovněž pomíjí, že v předsoutěžní přípravě bylo tehdy běžné užívat amfetaminy nebo kokain a samozřejmě thyroidní hormony a diuretika. Bylo by jistě nesmyslné vědět o tom, co všechno užívají jeho soupeři, a nesáhnout po tomtéž.

V popisu soutěžní éry Schwarzenegger rovněž zamlčí dva ostudné body. Sice přizná, že nad svým největším soupeřem Sergiem Olivou vyhrál lehkým podvodem, a dokonce je vidět, že je na svou lstivost dodnes hrdý. Neřekne však, že s ním už nikdy poté nesoutěžil, protože Oliva dostal nesmyslný byrokratický zákaz závodit ve federaci IFBB na soutěži Mr. Olympia, což byl precedent vytvořený jen kvůli němu. Schwarzenegger jakoby bokem přizná, že byl hlavním koněm promotéra a podnikatele Joe Weidera, jemuž "měl vyhrávat všechny soutěže", ale nevysvětlí už, že to doslova znamenalo nemít vážnou konkurenci.

Nebýt této protekce, nevyhrál by soutěž Mr. Olympia sedmkrát, ale spíš jen čtyřikrát nebo pětkrát. (Je nutné přiznat, že několik let skutečně byl nepřemožitelný.) Minimálně ještě jednou by ho porazil Oliva, pak možná Robby Robinson a rozhodně by bez skandální protekce nezvítězil v roce 1980 při svém comebacku. Pozorovatelé o Arnoldovi zpětně tvrdí, že měl sotva na čtvrté nebo na páté místo (zlato mohl mít Mike Mentzer, jenž se ovšem silně znelíbil Weiderovi tím, že propagoval jiné tréninkové postupy). Schwarzenegger se v novém dokumentu nevyjadřuje ani k Lou Ferrignovi (pozdějšímu Neuvěřitelnému Hulkovi), jehož šikanoval v roce 1975 při natáčení filmu Železný Schwarzenegger (Pumping Iron). Žádná lítost, žádná omluva, žádné vysvětlení - i kdyby šlo třeba jen o to, že tuto šikanu hrál pouze na kamery a v reálu byl jejich vztah jiný.

V dokumentu chybí víc informací o nevěrách – minimálně o Bridgette Nielsen, s níž měl poměr krátce před svatbou s Marií Shiver, o různých šarvátkách, kontroverzních výrocích o nacismu, vztahu k Ronaldu Reaganovi či k Miltonu Friedmanovi nebo i Donaldu Trumpovi. Vše je zahlazeno a zapomenuto, protože Arnold už je jinde. (V případě nacismu se dávno rehabilitoval charitativní činností.) Už to není ten nebezpečný germánský nadčlověk Schwarzenegger, ani nelítostný podnikatel, ale náš familiární Arnold, Arnie…

Zestárli jsme s ním, dojímá nás svou křehkostí a tím, jak objevil, že má i duši. A upřímně, jeho energie při vyprávění i schopnost užívat si života jsou nakažlivé.