Recenze: X-Men - První třída

Hned zkraje zažije divák nezvyklé déjà vu. První třídu totiž otevře ta samá scéna, jaká kdysi uvedla první X-Meny – vypjaté „ohnutí vrat“ v koncentračním táboře. Je to zatraceně vychytralá opakovačka. Odkazuje na původní trilogii a současně jasně vytyčuje, že se snímek vydá vlastním směrem, neboť po této takřka identické scéně neskočíme v čase, ale dočkáme se jejího plnohodnotného rozvinutí. A tudíž naplno začíná, ač stejným způsobem, úplně nová kapitola z X-Men universa.

Přestože tvůrci nejednou proklamovali že snímek nemá za cíl navazovat (respektive předcházet) původní trilogii, ale spíše vše restartovat, není to tak úplně pravda. V mnoha okamžicích je První třída zcela jasným podkladem budoucích, divákům trilogie známých událostí. Podobně jako v novém Star Treku jde omlazení fenoménu, takže Charles využívá čtení myšlenek pro balení po barech, Beast je zamindrákový kluk z laborky a Erik časovaná bomba se sklony k zuřivosti. Je tu hodně starých známých, vidíme je ale v novém světle.

Nejzajímavější je na První třídě samotná atmosféra. Snímek má velmi blízko k prvním dvěma dílům Bryana Singera a nevědět, že film režíroval Matthew Vaughn, klidně bych věřil, že se Singer vrátil ke kormidlu. Vaughn (Kick-Ass, Hvězdný prach) režíruje střídmě, nechává v prvé řadě promlouvat příběh a jen čas od času připomene britskou školu nějakým zběsilejším střihem, či vrstvením více obrazů do jednoho záběru. Což teď může znít jako negativum, ale ve skutečnosti tenhle „klidnější“ styl X-Menům nejvíce sedí a vždy tomu tak bylo. Můžeme jen litovat, že kdysi Vaughn vycouval z pozice režiséra třetího dílu, díky čemuž trilogii dokončil rutinér Brett Ratner.

Dějově jde o pěkně učesaný „otvírák“, který připravuje půdu pro další díly a plně představuje klíčové hráče, což činí přehledně a bez zbytečných zádrhelů. Nezanedbatelný podíl na dobrém pocitu z postav má vhodné obsazení. To se nesnaží být až tak „vizuálně věrné“ originálu, jako třeba nový Star Trek, přesto se člověk v jednotlivých mutantech neztratí. Jejich role a schopnosti jsou velmi dobře definovány.

A taky se zaslouží zmínit, že na komiksový film je v První třídě až nezvykle vysoké množství kvalitních a opravdu chytlavých dialogových scén.

Pokud film někde nezvládá, jsou to v zásadě maličkosti. V rámci akce je Vaughn o něco jistější režisér, než byl Singer, na druhou stranu ne pokaždé servíruje akci, která je pro příběh vyloženě nutná (takový vzdušný souboj dvou mutantů je spíše hrou na efekt, nežli nutným podkladem dané scény).

X-Men: První třída je více než důstojným pokračováním (dnes již i filmového) fenoménu, který po matném Posledním vzdoru a nedotaženém Wolverineovi potřeboval chytit druhý dech. Vaughn překvapuje tím, že se nesnaží přijít s něčím novým, či osobitým. Místo toho navazuje na styl, jakým kdysi bodoval Singer. Někomu to může být málo. A pro někoho to bude ta nejideálnější možná cesta. Záleží jen na vás, ke komu se přidáte.

Hodnocení: 85%

P.S. Vděčná potitulková scéna sice tentokrát chybí, to ale bohatě vynahrazuje famózní cameo zhruba v polovině filmu, na kterém si tvůrci vyplýtvali v přístupném filmu jediné povolené „fuck“. Zatraceně dobře využitý moment.