Film Barbie je příliš dobrý pro tento svět. Část publika z něj však může být zklamaná

Všechny by mělo varovat, že scénář napsal manželský pár Noah Baumbach a Greta Gerwig, kteří se dosud věnovali téměř výhradně nezávislým uměleckým psychologickým dramatům. Ano, hodně jejich společných i samostatných filmů (oba i režírují) má v sobě také něco komického, ale obvykle je to humor tragický a existenciální.

Tito lidé vás prostě nechtějí jen rozesmát, ale donutit, abyste se cítili i tak trochu špatně. Jejich filmy stojí pár nebo maximálně desítky milionů, ovšem tentokrát jich dostali 145, takže se budete cítit mnohonásobně hůř. Snímek je zjevně víc dílem 39leté Grety Gerwig, která coby atraktivní vysoká blondýna klidně mohla ztvárnit hlavní roli, ale nakonec ji pro jistotu svěřila o něco slavnější 33leté Margot Robbie, již si většina lidí pamatuje hlavně z Vlka z Wall Street, životopisného Já, Tonya o rivalitě dvou krasobruslařek nebo z několika komiksových adaptací, kde hraje antihrdinku Harley Quinn.

O čem asi tak může být 114minutový snímek? To se nám všechny trailery snažily úporně tajit. Ukazovaly jen úchvatnou výpravu, hýřivé barvy a hudební čísla s tanečky. Ano, budeme se nacházet v umělém světě, kde se (skoro) všichni jmenují Barbie a Ken, žijí v plastových domečcích a jezdí plastovými autíčky. Ale co dál? Jedna z ukázek obsahuje i prolog o tom, že odnepaměti, co byly na světě holčičky, existovaly i panenky, ale vždy šlo o mimina.

Až mimozemské božstvo Mattel nám nadělilo hračku v podobě víceméně dospělé dlouhonohé ženy, která může být čímkoli – lékařkou, pilotkou či prezidentkou. Barbie se stává obdobou černého obelisku z 2001: Vesmírné odysey, jenž nastartuje lidskou evoluci, zde emancipaci žen. Prolog načtený Helen Mirren, ženským ekvivalentem Morgana Freemana, dává najevo, že snímek bude hodně „meta“.

V jistém ohledu až příliš doslovně ctí reklamní rétoriku firmy Mattel, jež vyrábí hračky a říká, že Barbie je vzorem diverzity a celý její sortiment tvoří jakousi feministickou utopii. Přesněji se jedná o moderní matriarchát, v němž mají muži (Kenové a jeden chudák Allen) druhořadé postavení, o ničem nerozhodují, nevěnují se kreativní činnosti a jsou tu jen proto, aby zástupy Barbie měly mít koho po boku, přičemž romantika i sex jsou prakticky vyloučené.

Jenomže film celou tuto vizi předvádí natolik důsledně, až se stává parodií na to, co o sobě tvrdí velké korporáty. Sledujeme názorný rozbor tzv. komodifikace, kdy se pokrokové ideje o ženské emancipaci stávají zbožím. Chcete být něčím? Kupte si plastovou napodobeninu reality! Neměňte se vnitřně, ale nechte se transformovat zvnějšku tím, co si pořídíte. Nedokonalost sebe i světa lze ukonejšit masově produkovaným zbožím, u něhož neustále toužíme po nových modelech.

Film je rovněž obrazově tak dokonalý, že to působí, jako by silnějším reflektorem nasvětloval umělost a hyperrealističnost hollywoodských filmů. Továrna plná hvězd snažících se zastavit stárnutí plastickými operacemi a jinými kosmetickými zákroky i postprodukčními úpravami obrazu je svým způsobem také Barbielandem. Lidé i věci jsou zde krásnější, výraznější a méně „hrbolaté“ než ve skutečnosti, která už ani neexistuje, jen napodobeniny a simulace. Welcome to the Matrix – na což jasně upozorní i jedna narážka.

Snímek není ani tak plynulým vyprávěním s výraznou zápletkou, ale spíše vysvětlováním pravidel fikčního světa. Barbieland je alternativní realitou či paralelní dimenzí, která ovlivňuje skutečný svět lidí „venku“ (tím je míněna Kalifornie). Skuteční lidé mimo Barbieland mohou za výjimečných okolností projektovat své emoce do Barbie panenek a ty se mohou „pokazit“. Stejně tak ale události v Barbie světě mají vliv na produkci výrobků a tržní chování lidí ve vnějším světě.

Většina utopií je ze své podstaty statická a právě absence vývoje vede k postupné nespokojenosti. Známe to už z prvního LEGO příběhu. „Nespokojenost v kultuře“ pociťuje i ústřední Stereotypní Barbie, jak zní její oficiální jméno a úloha. Není lékařkou, kosmonautkou ani popelářkou, jen splněním stereotypní představy „pouze hezká Barbie“. Perfektní je, že Margot Robbie není kolem dvaceti, ale třiceti, aby působila na takovou bezstarostnou naivku už lehce staře a víc než hloupě. Tato Barbie je přitom stále přesvědčená, že ona i její kamarádky jsou ve své pestrosti dobrými vzory pro holčičky v reálném světě. Sama věří firemní ideologii, že Barbieland je ideálním světem, v němž vládnou ženy.

Když se Stereotypní Barbie a její věčně odstrkovaný nápadník Ken dostanou do vnějšího nedokonalého světa, zažijí oba jakési „konceptuální prozření“. Barbie zjistí, že ji dnešní pokrokové teenagerky nesnášejí, zatímco starším ženám způsobuje úzkosti. A že ve vnějším světě překvapivě vůbec nevládnou ženy. I celý průmysl výroby panenek řídí muži, kteří se jen prezentují jako feministé. No a Ken konečně pochopí, co je patriarchát, načte náležitou literaturu a jeho cílem je zavést tento režim i v Barbielandu, protože utlačování mužů bylo dost.

Nyní už máte dostatek indicií, že tento snímek je postmoderní neomarxistickou propagandou, jejímž cílem je… Co vlastně? Dá se předvídat, že spousta lidí, kteří se chtěli pobavit pouhou naivitou a vidět hezké lidi v kýčovitých kostýmech, bude překvapená tím, jak film po odlehčené třetině přepne do velmi otevřené kritiky kapitalismu, zesměšňuje tradiční patriarchát i falešný feminismus využívaný jen pro komerci.

Upřímně, velmi rád bych si přečetl recenzi třeba od české bimbo Barbie Gabriely Jiráčkové či od profesionálních blondýn Dominiky Myslivcové nebo Nikol Moravcové, které byly také na předpremiéře, protože bych chtěl vědět, co si z projekce odnesly. Snímek sice neútočí přímo na vzhled žen, ale zároveň nenachází pochopení pro to, když se někdo snaží vypadat jako Barbie. Jeho misí je, aby se panenka skutečně osvobodila. Nejde mu o žádnou zlatou střední cestu, kdy se vysmějeme patriarchátu, zrušíme matriarchát, zavedeme nějaký nepříliš složitý typ vzájemnosti a bude happy end. Žádný jednoduchý konec totiž nastat nemůže.

Barbie je proti chiméře, že každá žena může být modelkou, vysmívá se však i ublíženosti některých dnešních mužů, kteří se cítí být najednou utlačovaní a chtějí znovuprobudit svou maskulinitu. Zpochybňuje to, že komerční průmysl může vyřešit hluboké společenské rozdíly a nerovnosti jenom tím, že nám nabídne nenapodobitelné vzory.

Takto popsané to může působit, že v Hollywoodu se již zcela zbláznili a produkují radikální feministické pamflety, čímž vyženou z kina většinu mužského i ženského publika. Jenomže snímek je tak inscenačně působivý, tak hravý, tak naprosto mimo kategorie všeho, co kdy za tolik peněz vzniklo, že fascinuje přinejmenším jako dvouhlavé tele.

Nejedná se nicméně o omyl přírody, ale o zcela promyšlenou a do detailu dotaženou uměleckou vizi. Přestože se v ní uplatňují i nezbytné počítačové triky, nejvíc poutá pozornost, že většina objektů a postav v mizanscéně je skutečných a hmotných. Všechny domečky, rekvizity, městečko, pláž a obří davové scény vidíme do hloubky, ve velkých celcích a často v pohyblivých záběrech. Choreografie desítek až stovek těl v muzikálových číslech i bojových scénách musela být pečlivě secvičená, prakticky nikdo nikdy nevypadne z role a nesměje se očividným absurditám.

Není tu ani dnes tak běžné pomrkávání a „jazyk v koutku úst“, neprolamuje se „čtvrtá stěna“ a nemluví se do kamery. Vše před ní se vlastně bere vážně a je jedno, jak realistický status to má mít. Šéfové Mattelu z reality jsou svým způsobem podobně vyšinutí jako Barbie a Kenové v Barbielandu. Ve vnějším světě sice existuje ironie a pohrdání teenagerek, ale také babičky ze snových sekvencí a podivných imaginárních prostor.

Jako kdyby i Kalifornie byla utkaná z různých umělých vláken nostalgie a v korporátních budovách existovaly portály do jiných světů, zhruba do 50. až 60. let minulého století. Zároveň je těžké říct, jaká éra v onom vnějším světě vlastně panuje. Podle některých indicií, například obrazu prezidenta Billa Clintona, to vypadá na 90. léta, celkově je však atmosféra neurčitá.  

Barbie je monstrózní film, naprostá deviace studiového systému. Není jasné, zda nebo proč dali šéfové firmy Mattel svolení, aby nezávislí (a v podstatě protisystémoví) umělci nakládali s jejich komoditami takto. Skoro to vypadá, že ani studio Warner Bros., ani lidé v lokálních distribučních společnostech nevědí, co si o snímku myslet, jak ho propagovat a zda se vůbec hlásit k jeho podvratnému poselství.

Nikdo si asi nechce přiznat, že se film posmívá právě jemu, přestože (nebo protože) za něj platí, ať už jako producent nebo divák či divačka. Nelze si nevšimnout jeho kritičnosti, ale možná se přesouváme do etapy, kdy se všichni tváří, že výsměch je namířený proti někomu jinému. A tím, že se sám zasměju, se vykoupím. Barbie je ztělesněním úsloví „hodit někomu hračky do kanálu“. Neptej se, komu hází hračky do kanálu, hází je tam tobě.