Recenze: Suchánkův Večírek by chtěl bavit a „něco“ sdělit. Nedaří se mu však ani jedno

Michal Suchánek byl dosud známý především jako herec (Sněženky a machři, Trpaslík) a komik/bavič (Tele Tele, Partička). Od letoška je z něj oficiálně i filmový scenárista a režisér, jenž zadaptoval divadelní hru, již sám napsal před lety.

Příběh začíná tím, že manželský pár chystá doma večírek, na nějž mají dorazit bývalí spolužáci ze střední školy. Setkání se zpočátku nese v duchu lehkého popichování a nostalgického vzpomínání. Pozvolna rozjíždějící se zábavu však zcela obrátí naruby moment, kdy místo dalšího spolužáka zazvoní u dveří podomní prodavač, jenž přinese nečekanou zprávu o úmrtí jednoho z přátel. Účastníci večírku seo týden později společně vydávají autobusem na jeho pohřeb. Během cesty pak dochází k nečekaným situacím, konfliktům a odhalením.

Ze Suchánkova celovečerního debutu vyzařuje, že by moc chtěl být hořkou komedií v duchu velkých domácích žánrových klasik v čele s některými díly české nové vlny 60. let (Hoří, má panenko, Intimní osvětlení apod.). Jsou zde k vidění podobně laděné pokusy o břitký černý humor a snaha na příkladu několika rozdílných jedinců, kteří se po mnoha letech sešli za konkrétním účelem, ilustrovat (a satirizovat) některé více či méně typické rysy tzv. české národní povahy.

Máme tu dlouholetý manželský pár v krizi (Jiří Langmajer, Tatiana Dyková), zneklidňujícího podivína, z něhož se vyklube člen křesťanské sekty (Karel Roden), buranského třídního šaška (Marek Taclík), nepříliš inteligentní stárnoucí sexbombu (Nela Boudová), nevyoutovaného gay popového zpěváka (Marián Čekovský) a nečekaného hosta v podobě distingovaného prodejce vysavačů (Matěj Dadák).

Jádro filmu pak tvoří různé konfrontace daných figur, jejichž cílem mají být ve většině případů (černo)humorné dialogy na rozličná témata – nejčastěji pak osobní problémy jednotlivých postav (únava manželským stylem života, osamělost a neschopnost udržet si partnera, vyrovnávání se s vlastní identitou apod.).

Občas ale dojde i na lehce nekorektní humor v podobě narážek na určitá náboženské vyznání či krátkého rozhovoru Rodena s Taclíkem, jenž by se dal s velkou dávkou nadsázky označit za teologickou debatu na téma počestný život a následná „odměna“ v podobě pobytu v nebi. To a vcelku roztomilé opilecké pokusy o svádění v podání Tatiany Dykové patří mezi velmi skromný počet momentů, které v pozitivním duchu utkví v mysli i několik dní po zhlédnutí filmu.

Výrazně horší je to s vtipy typu running joke spočívající v tom, že jeden z mužů už od školy sype ženám do pití prášky na spaní a pak je znásilňuje. Problematické není ani tak to, že si z něčeho takového (trestného a morálně odporného) filmaři dělají legraci, ale že z toho nakonec vlastně vůbec nic nevyplyne. Dotyčný za to není nijak potrestán či alespoň donucen svého konání litovat. Něco takového bych očekával i v mnohem černější a stylizovanější komedii, natož v této, která se alespoň rámcově snaží vyznívat realisticky.

A podobně do prázdna bohužel vyzní vícero vtipů, motivů a podzápletek –s výjimkou manželské dvojice se žádná z dalších postav nijak významně nevyvine a jejich osobní problémy a aktuální životní situace zůstanou v týchž bodech, v nichž se nacházely na začátku.

Jedním z hlavních problémů filmu je jeho samotná koncepce. Název snímku je v podstatě silně zavádějící (skoro až lživý), protože k žádnému skutečnému večírku v něm vlastně vůbec nedojde - film se dokonce celý odehrává za světla. První polovinu se účastníci školního srazu pouze scházejí, pak nastane zlom v podobě oznámení o spolužákovi „Prasopsovi“ a následně se v ději přesouváme o několik dní později a sledujeme cestu nesourodé partičky autobusem. Že tedy k žádnému mejdanu nakonec nedojde, by samozřejmě mohlo být jednou z point snímku, ale domnívám se, že něco takového Suchánek (ani nikdo jiný) při tvorbě nezamýšlel.

S podivným pojetím, které film dělí na dva ústřední dějové akty, souvisí i neodbytný pocit, že Suchánkův debut naprosto selhává z hlediska tempa. Přestože má pouhých 90 minut, subjektivně trvá minimálně o hodinu déle. Jednotlivé scénky jsou poskládané za sebe bez jakékoliv znatelnější invence či rytmu, takže se film i při skromné stopáži dost často nesnesitelně vleče. A nudí.

Jedná se tak o příkladně nezvládnutý převod z jedné specifické umělecké formy do druhé. Závažným problémem určitě není skromný počet lokací a kulis (dům se zahradou, autobus), ale celková statičnost a minimální filmovost. Kdybyste film pouze poslouchali (jako rozhlasovou hru), přišli byste jen o velmi malý počet vjemů počítajících s obrazovou stránkou. Prakticky asi dva - posmrtně ztuhlou polohu jednoho z hrdinů a příchod v kostýmu kouzelníka.

Výsledkem je bezzubá podívaná, která by chtěla být zábavná a snad i něco podnětného sdělit. Nedaří se jí však pořádně ani jedno.

Michala Suchánka mám docela rád, a proto mě mrzí, že se mu jeho první film nepovedl. Původní divadelní hru neznám, takže ji se snímkem nemohu porovnat, když ale na tiskové konferenci Suchánek řekl, že dané představení trvá zhruba dvě a půl hodiny, řekl jsem si, že s jejím zhlédnutím asi moc pospíchat nebudu.

Sám autor pak snímek označil jako „chytrý film na hraně tuposti“. Z mého pohledu je to ale spíše opačně: jde o hloupý film s občasnými záblesky inteligence. Tím se Večírek řadí do nekončící linie různou měrou divácky úspěšných domácích filmových děl z poslední doby, které za atraktivním obsazením a hrstkou ucházejících momentů neskrývají prakticky nic chvályhodného (viz Pepa, Přes prsty, Bábovky, Bourák, Matky aj.).

Hodnocení: 30 %