Zemřela Blažena Holišová. Proslula hláškou: "To je dost, žes nás taky jednou vyvez!"

Pocházela z prostých poměrů, otec byl rolníkem, ona sama se vyučila švadlenou. Pracovala v textilních závodech v Prostějově a Brně, po zvládnutí dělnické přípravky se přihlásila ke studiu herectví na brněnské JAMU, kterou absolvovala v roce 1956. První profesní zkušenosti získávala na brněnských scénách (Divadlo Julia Fučíka, Státní divadlo Brno), roku 1960 natrvalo zakotvila v souboru činohry Národního divadla v Praze.

Před filmovou kamerou začínala rolemi obyčejných, sympatických dívek, ať už je to mladá učitelka v psychologickém dramatu Škola otců, prodavačka a snoubenka titulního hrdiny filmu Život pro Jana Kašpara či ošetřující milosrdná sestra v okupačním dramatu Smrt si říká Engelchen.

V pozdějších letech spolu s Mílou Myslíkovou začaly v českém filmu představovat prototypy rozšafných až rázných manželek a matek, jejichž srdce ale ve skutečnosti hoří láskou a upřímností. Navazovaly tak v tomto směru na tradici, kterou do českého filmu vnesla Antonie Nedošinská. Do této kategorie rolí spadají postavy, které Holišová ztvárnila mj. ve filmech Kdo hledá zlaté dno, Můj brácha má prima bráchu, Brácha za všechny peníze, Půl domu bez ženicha, Slavnosti sněženek či Rozpuštěný a vypuštěný.

Zahrála si ale i jiné role, například titulní postavu filmu Marie, která si dlouho odmítá připustit, že její manželství skončilo krachem, bohatou vdovu Evženii v Menzelově retru Báječní muži s klikou, ředitelku smíchovské Arény v biografickém snímku Julek či snad až příliš dobrosrdečnou vdovu (a nemocniční uklízečku) v hořké komedii Pozor, vizita!