Timothée Chalamet
Herec
Snímek distribuovaný společností A24 napsal a zrežíroval Josh Safdie na základě vlastní pingpongové vášně a také autobiografické knihy The Money Player o šampionovi stolního tenisu Martym Reismanovi. „Na obálce byl takový podivně vyhlížející chlápek,“ vzpomínal v rozhovoru po projekci Safdie, jenž byl donedávna členem silného tvůrčího tandemu s bratrem Bennym. „Ukázal jsem to Timmymu, protože jsme spolu mluvili úplně na začátku celého toho projektu. Řekl jsem mu: ‚Chci natočit film z tohohle prostředí. Podívej se, jak ten hráč vypadá.‘ A on na to: ‚Do háje, ten vypadá jako já.‘“
Tehdy dvaadvacetiletý Chalamet Safdieho poprvé potkal na večírku v době, kdy se jejich kariéry teprve rozjížděly. Josh s bratrem posléze natočili dramata Dobrý časy a především Drahokam, který je moderní newyorskou klasikou o trablech nepoučitelného gamblera (Adam Sandler) na frenetické cestě do zatracení. Úspěšné duo se nyní v dobrém rozešlo a každý z bratrů uvádí svůj vlastní snímek – Benny právě s napětím sleduje mizerné první krůčky jeho MMA dramatu Mlátička americkými kiny. Josh si zvolil o poznání nenápadnější sportovní disciplínu Forresta Gumpa, k níž ho to přes židovské předky táhlo už odmalička.
Věděl o legendárních „excentrických židovských imigrantech z Lower East Side“, kteří po šabatové večeři hrávali u kuchyňského stolu jeho prarodičů. „Otevřelo mi to oči vůči téhle fascinující subkultuře outsiderů, kteří se všichni sešli v New Yorku a neustále hráli o peníze,“ říká o sportu, který „pro ně znamenal všechno, ale ostatním byl ukradený.“ Chalamet skočil po příležitosti přenést se do roku 1952, kam Safdie zasadil příběh fiktivního Martyho – nikoli Reismana, nýbrž Mausera. Aby se uživil, prodává boty, ale je odhodlaný dokázat, že se může stát světovým šampionem ve sportu, který většina lidí v jeho okolí považuje za vtip.
Hrdina má slabost pro velkohubé fráze a bezhlavě a neúnavně jde za svým cílem. Shromažďuje peníze, aby mohl odletět do Japonska a porazit svého velkého rivala Kota Enda (skutečný pingpongový šampion Koto Kawaguchi), přičemž film bobtná do velkolepé dobové epiky s více než stovkou důležitých postav. Diego Andaluz z Discussing Film ho popisuje jako „vyšinutý průsečík Chyť mě, když to dokážeš a Drahokamu“ a jiní po premiéře mluví o „manické odysee, podobnou měrou vzrušující i vyčerpávající,“ nebo o výpravném „hledání smyslu života po druhé světové válce.“
To odpovídá Safdieho záměrům, s nimiž přistupoval k této 70milionové a 150minutové produkci, dosud nejdražší a nejambicióznější v dějinách nezávislé A24. „Mým cílem bylo udělat to tak velké, jak jen to půjde,“ tvrdí režisér. „Chtěl jsem uctít sen Martyho Mausera, aby se z toho stal největší sport na světě. Líbí se mi představa alternativní historie, v níž se tenhle sport skutečně stal stejně populárním jako tenis — a musel jsem k tomu tak přistupovat, protože jsem to natáčel z Martyho pohledu.“ Tedy z perspektivy postavy s přesahujícím historickým významem: „Jsem Hitlerova nejhorší noční můra,“ pronese prý hrdina v jednu chvíli. Jeho cesta spletitým stromovím vedlejších figur má parametry tísnivého thrilleru a zjevně toho mnohé vypoví také o současné Americe. Kritik David Ehrlich, obří fanda aktuální a politicky angažované Jedné bitvy za druhou, ostatně v reakci na Marty Supreme jen stručně vydechl: „Nemohu uvěřit, že hned za sebou dostáváme dva tak dobré americké filmy.“
Rozhodujícím elementem přitom má být devětadvacetiletý Chalamet, jenž podnikl pořádně metodickou přípravu. Pingpongové lekce začal brát roku 2018, kdy už definitivně prorazil díky LGBTQ+ romanci Dej mi své jméno. Přes pandemii si do obýváku pořídil stůl a v tréninku pokračoval i v práci, které má nad hlavu. „Vždy, když jsem na něčem pracoval, jsem měl tohle tajemství: měl jsem svůj pingpongový stůl v Londýně, když jsem natáčel Wonku. Na Duně 2 jsem měl stůl v Budapešti, v Jordánsku. Měl jsem stůl v Abú Dhabí. Měl jsem stůl na filmovém festivalu v Cannes s Francouzskou depeší. Poté jsem si pronajal Airbnb ve městě poblíž Saint-Tropez s výhledem na moře a tam jsem bral lekce.“
Podobně se odevzdal také loňské biografii Boba Dylana, kvůli které se naučil perfektně hrát na kytaru a imitovat hlas držitele Nobelovy ceny. Obdržel svou druhou oscarovou nominaci a už se hovoří o tom, že příští jaro si zlatého plešouna konečně potěžká. Na dovednostní přípravu ostatně Akademie také slyší a Chalamet měl štěstí na další „protekční projekt,“ na němž mohl pracovat celé roky. „Co se týče ducha, tohle jsem nejvíc já, jaké jsem kdy musel ve své roli ztvárnit,“ potvrdil. „Tohle jsem byl já, než jsem měl kariéru. Někteří lidé mají to štěstí, že do úspěchu tak trochu narazí, nebo že mohou být pasivní při naplňování svých životních cílů. U mě to tak nebylo. Pro mě to znamenalo odpracovat si těch deset tisíc hodin, odejít z vysoké školy, riskovat. Znamenalo to pouštět se do projektů, které byly zpočátku netradiční — tehdy, když mi bylo 20, to byly poměrně radikální volby.“
Herec měl samozřejmě štěstí na talentovaného Safdieho, jenž prý Chalametovu dřinu dokázal skvostně promítnout na plátno. Pingpongové sekvence v dlouhých záběrech jsou dle prvních ohlasů vynikající a také intenzivní. „Není to tak odlišné od boxu – bojují na poměrně malém uzavřeném prostoru, je to souboj myslí,“ domnívá se režisér, jenž vše konzultoval s expertem Diegem Schaafem, pracujícím už na zmíněném Forrestovi. I ten uznal, že Safdie točí úplně jiný druh filmu – a my bychom se měli začít modlit, aby Marty Supreme o Vánocích dopinkal i do tuzemských kin.
Podívejte se na žebříček nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.
Zdroje: The Hollywood Reporter, Movieweb, X
