Před 40 lety natočil Dunu i David Lynch. Byl to propadák, ale dovedl filmaře k velkému úspěchu

Lynche máme dnes zaškatulkovaného jako osobitého auteura, jehož snímky se zcela vymykají zbytku zámořské tvorby. Už jeho celovečerní prvotina Mazací hlava (1977) je horečnou noční můrou a není divu, že vznikala ve výrazně undergroundových podmínkách. Po jejím úspěchu na půlnočních projekcích se však stal z Lynche pojem, což mu umožnilo režírovat poctivé hollywoodské melodrama Sloní muž (1980) a následně se filmař dostal k Duně. S ní však tvrdě narazil.

Kvůli režii Duny Lynch odmítl práci na Hvězdných válkách, měl totiž na stole možnost režírovat Návrat Jediho (1983). Dal však přednost Duně, jejíž předloha na papíře zřejmě vypadala lákavě a hlavně nabízela větší tvůrčí svobodu než tou dobou už Georgem Lucasem zcela nalajnované Hvězdné války. Lynch na Duně poprvé spolupracoval s Kylem MacLachlanem, dostal od producenta Dina De Laurentiise rozpočet 40 milionů dolarů a začal pracovat.

Už tehdy ale bylo jasné, že studiové limity nejsou nic pro něj – dokonce musel podepsat smlouvu obsahující klauzuli, že právo na finální sestřih má studio a nikoli on. S nutností kompromisů neúspěšně bojoval i nadále a dnes se od výsledného díla v podstatě distancuje. Kombinace Lynchova originálního pojetí šla navzdory prvotnímu očekávání zcela proti tomu, co chtěli producenti, a to se projevilo i na diváckém (ne)zájmu. Tržby z kin ve výši 30 milionů dolarů v účetních knihách vyvolaly velkou nespokojenost.

Zřejmě i tento kolosální neúspěch způsobil, že do další adaptace studia dlouho nechtěla dávat velké peníze. Herbertova kniha měla mezi filmaři špatnou pověst i kvůli tomu, že ještě před Lynchovým zpracováním se o adaptaci pokoušel slavný avantgardní filmař Alejandro Jodorowsky, jehož velkolepý projekt však ztroskotal ještě v preprodukční fázi. Po dlouhých letech opatrného našlapování kolem složité látky však Denis Villeneuve ukázal, že Duna není nezfilmovatelným dílem a že za cenu určitých obětí v komplexnosti vykresleného světa lze natočit funkční a atraktivní snímek.

Ale vraťme se ještě k Lynchovi, neboť jeho písečný nezdar skončil překvapivým happy endem. Navzdory kasovnímu neúspěchu v něj totiž producent De Laurentiis neztratil důvěru a dal mu volnou ruku k realizaci scénáře, který mezi hollywoodskými studii už několik let koloval. Lynch zavolal MacLachlanovi a s ním následně zfilmoval svůj specifický příběh rozkládající za pomoci psychoanalytických motivů tradiční americký sen.

De Laurentiis sice Lynchovi povolil právo na finální sestřih, režisér se však musel z předchozího neúspěchu v podstatě vykoupit tím, že přistoupil na poloviční honorář i snížený rozpočet pro celý snímek. Výsledkem za pouhých šest milionů dolarů byl Modrý samet (1986), dnes považovaný za jeden z nejlepších Lynchových filmů. Těžko říct, zdali by filmaře potenciální úspěch Duny motivoval stejně silně k rychlému natočení tak osobního, surrealistického díla. Možná tedy neúspěchu Duny vděčíme za to, že máme Modrý samet – a možná i za to, že se o pár dekád později rozhodl jít Denis Villeneuve výrazně odlišnou (a bezpochyby zdařilou) cestou.

Modrý samet si můžete přehrát na službě HBO Max, Lynchovu Dunu si můžete zapůjčit či koupit přes platformy Rakuten či iTunes. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších kultovních filmů. Na druhou Dunu pak můžete vyrazit v neděli večer i do pražského kina Lucerna, v rámci speciální Kinobox projekce!

Zdroj: Collider