Duna je filmovou událostí pro dnešní generaci. Jak si ale vedou minulé adaptace kultovního románu a která nese tučnou českou stopu?

Duna je filmovou událostí pro dnešní generaci. Jak si ale vedou minulé adaptace kultovního románu a která nese tučnou českou stopu? 13 obrázků v galerii
Duna (1984) | Foto: Universal Pictures
Premiéra jednoho z nejočekávanějších a produkčně nejobjemnějších filmů posledních let je za dveřmi. Adaptace románu Franka Herberta od kanadského režiséra Denise Villeneuvea ohromí moderním audiovizuálem a novou autorskou vizí, ovšem současně bude stát na ramenou dvěma předchůdcům, kteří „nezfilmovatelnou“ a obsáhlou knižní předlohu adaptovali po svém. Pojďme si je nyní připomenout.

Román Duna napsal spisovatel Frank Herbert roku 1965 a sklidil ohromující úspěch. Příběh vyvoleného spasitele Paula Atreida, jenž vede revoluci na pouštní planetě Arrakis, rozšířil sám o pět knižních pokračování, ovšem převedení jeho komplexního díla na filmové pásy bylo pro filmaře vždy tvrdým oříškem. Roku 1974 se této výzvy chopil chilský avantgardní režisér Alejandro Jodorowsky, jenž měl s Dunou velké plány. Hudební podkres měly obstarat kapely Pink Floyd a Magma a dohledem nad produkčním designem pověřil H. R. Gigera, který se proslavil hlavně svou prací na Vetřelci Ridleyho Scotta. Pojetí ve stylu psychedelické rockové scény pak evokovalo i plánované herecké obsazení, v němž nechyběli například Mick Jagger a David Carradine, Udo Kier, Orson Welles a také malíř Salvador Dalí, jenž se toužil stát nejlépe placeným hercem historie a za roli Císaře si poručil sto tisíc dolarů za každou minutu ve filmu - režisér s tím souhlasil, ale jeho výstup redukoval na tři až pět minut.

Jodorowsky se ovšem utrhl ze řetězu, jeho scénář by prý vydal na čtrnáctihodinový snímek a rozpočet natolik nabobtnal, že po dvou a půl letech vývoje došlo k zastavení produkce. Roku 1982 tedy zakoupil práva na Dunu italský producent Dino De Laurentiis a jako režiséra najal Davida Lynche, jenž se proslavil Mazací hlavou a Sloním mužem. Lynchova Duna měla být sci-fi spektáklem za 40 milionů dolarů a dospělejší odpovědí na populární série ve stylu Star Wars. Herbertova předloha skýtá složitý politický či ekologický kontext a Lynch, známý jako tvůrce experimentálních a nepoddajných děl, jí měl dodat interpretačně odvážný rámec.

Duna (1984) | Foto: Universal Pictures

S kvalitním hereckým obsazením, které zahrnovalo Patricka Stewarta, Jürgena Prochnowa, Maxe von Sydowa a Kylea MacLachlana v roli Paula, s výbornou hudbou od Toto a Briana Ena a s převážně vydařenými efekty bylo zaděláno na filmovou událost, ovšem výsledek publikum a fanoušky Herbertova díla spíše roztrpčil. Snímek pozměňuje některé souvislosti, vypouští důležité motivy a zápornou postavu Barona Harkonnena (Kenneth McMillan) vykresluje jako odpudivého šílence, který se takřka vůbec nepodobá racionálnímu intrikáři z knihy. Ačkoli nejde o žádné fiasko, některé výjevy jsou působivé a akční sekvence prozrazují vysoký rozpočet, celkově film připomíná osmdesátá léta spíše v jejich neopakovatelném brakovém balení a nese ozvěny takových kultovních perel jako Flash Gordon. A občas je také křečovitý ve vyprávění, což platí hned pro první scénu, v níž hlava princezny Irulan (Virginia Madsen) na hvězdami posetém pozadí uvádí sledující do složitého děje.

Lynchova Duna se po svém uvedení setkala s nebývalým výpraskem. Kritici se jí ve většině případů vysmáli a tržby se přehouply jen lehce přes třicet milionů dolarů, tudíž šlo o propadák s velkým P. Sám Lynch si navíc stěžoval, že měl při natáčení svázané ruce a nebylo mu dovoleno oživit jeho originální vizi. Vyšly nejméně tři různé verze, přičemž Lynchovo jméno bylo někdy nahrazováno pseudonymem Alan Smithee – jde o smyšlené jméno, které režiséři používají, když se svého filmu zříkají a nechtějí být uvedeni v titulcích. Postupem let sice Duna z roku 1984 získala kultovní status a někteří se ji naučili oceňovat jako žánrový výstřelek jedné specifické filmové etapy, ovšem literární hodnotě a tematickému rozsahu knihy tato verze podle všeobecného mínění neodpovídá.

Duna (1984) | Foto: Universal Pictures

O něco lépe je na tom paradoxně druhá, levnější a méně známá adaptace z roku 2000, která nese výraznou českou stopu. Televizní producent Richard P. Rubinstein se totiž moudře rozhodl, že slavný román se lépe zpracuje ve formátu televizní minisérie. Takto hodlal adaptovat všech šest Herbertových knih, přičemž třídílná Duna z roku 2000 pokrývá příběh té první. Z velké části se natáčelo v barrandovských studiích a v díle můžeme spatřit řadu známých tuzemských tváří. Výrazné role si připsali a v tradičně skvělých kostýmech Theodora Pištěka vystupovali například Miroslav Táborský, Jan Vlasák, Barbora Kodetová nebo Zuzana Geislerová. Největší hereckou hvězdou byl bezesporu oscarový William Hurt, jenž coby fanoušek knihy lačně skočil po roli vévody Leta, hlavní role Paula připadla nepříliš známému Alecu Newmanovi.

Duna (2000) | Foto: SyFy

Dvacetimilionový rozpočet nebyl na televizní série vůbec zanedbatelný a pro společnost Sci-Fi Channel (dnes Syfy) šlo o ambiciózní projekt, na který posléze navázaly minisérie jako Uneseni (pod produkčním dohledem Stevena Spielberga) nebo Battlestar Galactica. A přestože efekty občas nestíhají, měřítko výpravy je opravdu epické a futurismus působí ve všech ohledech přesvědčivěji než v Lynchově verzi. Režisér John Harrison chtěl být věrný předloze a lépe vyzdvihl důležitý emancipační kontext příběhu. Třeba i tím, že vytvořil obsáhlejší linii pro princeznu Irulan (Julie Cox), která v první knize tak výraznou úlohu nesehrála.

Doslovnost a příklon k literárnímu textu sice občas ústí ve statičtější provedení, ale delší stopáž a trpělivost v charakterizaci postav a prostředí dopadají v tomto případě na úrodnou půdu. Herbertova Duna zkrátka není příběh, který bychom ve filmové hantýrce popsali jako pestrobarevný blockbuster, kde akce střídá akci. Je to příběh s nadčasovým sociálním, ekologickým i politickým přesahem, který vyžaduje plné porozumění planetě Arrakis jakožto místu, kde se střetává lidská hamižnost a mocenské spory s neuchopitelnou, strašlivou i spásnou silou přírody. A pokud chce Denis Villeneuve se svou verzí Duny, kterou už dnes čekají večerní předpremiéry, v tomto ohledu uspět, měl by si vzít příklad spíše z ‚české‘ minisérie nežli z Lynchovy prapodivné vize.

Duna (2000) | Foto: SyFy

Kladně přijatá série z roku 2000 se o tři roky později dočkala rovněž televizního pokračování s názvem Děti planety Duna, které adaptovalo druhou a třetí knihu. Také Villeneuve samozřejmě ví, že k pokrytí Herbertova díla je zapotřebí několik hodin filmového materiálu, a úspěch jeho filmu napoví, zda dojde na vytoužené pokračování. Doufejme, že se tak stane – po jedné svérázné a spíše komiksové verzi a po kvalitní, leč trikově pořád omezené televizní sérii by všichni fanoušci knihy jistě uvítali sérii drahých, fantasticky vypadajících a vypravěčsky trpělivých snímků, které plnohodnotně otisknou Herbertův mnohovýznamový svět na filmová plátna.

Ankety
Na který z prosincových blockbusterů se těšíte nejvíce?
West Side Story
Spider-Man: Bez domova
Kingsman: První mise
Matrix Resurrections
Jiný/žádný
Nejnovější články:
Načíst další články