3.7.2021, 15:00

Režisér Vojtěch Jasný byl posedlý filmem. „Práci chápal jako poslání, za které má tvůrce nést osobní odpovědnost,“ říká profesor filmové vědy Jiří Voráč

Režisér Vojtěch Jasný byl posedlý filmem. „Práci chápal jako poslání, za které má tvůrce nést osobní odpovědnost,“ říká profesor filmové vědy Jiří Voráč 18 obrázků v galerii
Režisér Vojtěch Jasný | Foto: Film Servis Festival Karlovy Vary
Vojtěch Jasný patří k ikonickým režisérům československé nové vlny, který i přes problémy emigrace neustrnul a věnoval se svému celoživotnímu poslání točit filmy a dokumenty. O autorovi nezapomenutelných děl jako Až přijde kocour (1963) nebo Všichni dobří rodáci (1968) byla nedávno vydána kniha od profesora filmové vědy Jiřího Voráče. V titulu s názvem "Vojtěch Jasný. Filmový básník v exilu" se zaměřuje na méně známou, exilovou životní etapu slavného režiséra, který zemřel v listopadu roku 2019. S Jiřím Voráčem přinášíme interview pojednávající nejen o osobnosti, filmech a přátelství s Vojtěchem Jasným.
Jiří Voráč a Vojtěch Jasný během zahájení retrospektivy Vojtěcha Jasného v kině Art. Brno, 18. 10. 2010. | Foto: Archiv Vojtěcha Jasného

Vzpomenete si, kdy jste se poprvé seznámil se jménem a prací Vojtěcha Jasného?
Někdy v osmdesátých letech, když jsem při studiích rozum bral. To jméno bylo tehdy sice zakázané, ovšem legenda šedesátých let žila v povědomí díky domácím knihovnách a dobovým časopisům a zprávy z exilu procházely i železnou oponou. Jméno Jasného jsem znal stejně jako například Škvoreckého nebo Kunderu, ovšem zatímco literatura byla relativně dostupným kontrabandem a tudíž jsme ji mohli číst v samizdatových nebo exilových vydáních, s filmy to bylo složitější, nanejvýš se šířily na černých videokazetách a ve velmi omezeném měřítku, protože potřebná technika byla drahá a nedostatková. Takže jsem znal jméno, ale neznal jsem filmy. Jako první jsem pak zhlédl Všechny dobré rodáky na jedné z těch domácích videoprojekcí, které se vyznačovaly vesměs hroznou technickou kvalitou kopie, ale neodolatelnou konspirativní atmosférou. Na opravdovém plátně z opravdové filmové kopie jsem Rodáky poprvé viděl koncem roku 1988 v Bratislavě na tamním Fóru mladého filmu, šlo o první veřejné promítání filmu poté, co byl v říjnu 1969 zakázán. Jasného exilové filmy jsem viděl až po Listopadu, nejdříve na filmovém festivalu v Karlových Varech v létě 1990.

Co vás na jeho díle zaujalo?
Všichni dobří rodáci to bylo zjevení, které mě fascinovalo svou komplexní formou poetické kroniky, barvitým způsobem vyprávění, múzickým stylem, melancholickou atmosférou, étosem krásy a pravdy. Film jsem viděl od té doby nesčetněkrát a pořád při něm cítím ten dotek prvotního okouzlení. Po pravdě řečeno, když jsem poté zhlédl ve Varech Jasného exilové filmy – tehdy se tam hrály německé Klaunovy názory a kanadská Velká země malých, tak jsem poněkud ochladl, Klaun mi připadal příliš literární, Velká země příliš konvenční.

Jiří Voráč a Vojtěch Jasný na vernisáži fotografií Vojtěcha Jasného. Brno, Moravská galerie, 21. 10. 2010. | Foto: Archiv Vojtěcha Jasného

Kdy jste se s panem Jasným poprvé sešel? A co vás zaujalo na něm samotném?
Bylo to v létě 1990 na onom zmíněném festivalu v Karlových Varech, kde se konala velká exilová retrospektiva. Dělal jsem s ním sólový rozhovor pro Moravské noviny, které jsem jako listopadový výdobytek svobody koncem roku 1989 spoluzaložil a řídil. Ta retrospektiva mě inspirovala k sepsání knihy Český film v exilu, jejíž součástí byla samozřejmě i kapitola věnovaná Vojtěchu Jasnému. Při té práci jsme se opakovaně setkávali, až se z toho vyvinul jak soustavný pracovní vztah, tak osobní přátelství. Vojtěch byl velmi otevřený, velkoryse poskytl svůj osobní archiv a dal mi plnou důvěru při jeho využití, a přitom respektoval mou kritickou metodu. Jako člověk byl velmi přátelský a otevřený, důvěřivý, ale i svéhlavý, idealistický, ale i pragmatický. A především byl plný energie a tvůrčích plánů a hlavu měl v oblacích – jistě proto jej tak přitahovaly létající postavy, které se objevují v jeho scénářích a kresbách, a jistě proto řada jeho projektů zůstala jen na papíře, protože nebyla ukotvena v reálném světě produkční a ekonomické logiky.

Jiří Voráč v pracovně Vojtěcha Jasného. New York, listopad 2003. | Foto: Vojtěch Jasný, Archiv Vojtěcha Jasného

Vzpomenul byste na nějaké výjimečné setkání s Vojtěchem Jasným?
Setkávali jsme se poměrně často a při různých soukromých i veřejných příležitostech – u něj doma v Bystrém i v New Yorku, u mě na chalupě, na festivalech a jeho retrospektivách nebo třeba v nemocnici, když ochořel. V tomto ohledu bylo snad každé setkání nějak zvláštní. Jako jednu z nejzářivějších situací si vybavuji festival Arts&Film v Telči, kde jsem nějakou dobu dělal doprovodný program a v jeho rámci jsem přivedl jako hlavního hosta právě Vojtěcha, který je díky tamnímu natáčení filmu Až přijde kocour s Telčí nesmazatelně spjat.

Festival ve znamení Kocoura – pocta Vojtěchu Jasnému, Telč, Arts&Film festival, slavnostní zakončení na zámku. 14. 6. 2007. | Foto: Archiv Vojtěcha Jasného

Vojtěch se stal ikonou festivalu, je po něm pojmenována tamní hlavní cena, stal se čestným občanem města a dostalo se mu dalších poct, nelíčeného zájmu a vděku místních lidí i představitelů města a kraje. Na jeho počest se při uvítacím ročníku celé náměstí odělo do kočičího kostýmu. Vojtěch si v té pozornosti doslova lebedil štěstím. Nicméně vůbec největším telčským potěšením se nám stal náš osobní rituál – pozdní oběd se smaženým kaprem z místních rybníků a bramborovým salátem, který nám speciálně připravili ve vyhlášené místní restauraci. Mimochodem, Vojtěch byl milovníkem klasické české kuchyně a kapra vedle husy měl za své největší pochoutky.

Pro mě osobně bylo asi největším zážitkem setkání, na němž byl Vojtěch přítomen jen zprostředkovaně, totiž když jsem měsíc bydlel v jeho newyorském bytě a bádal v jeho domácím archivu, zatímco Vojtěch pobýval v Evropě. Byla to velmi intenzivní zkušenost, badatelsky i lidsky jedinečná, která mně myslím zvýšila práh vnímavosti a porozumění k jeho dílu a která byla rozhodujícím činitelem pro vývoj projektu – to jest pro vybudování Archivu Vojtěcha Jasného a sepsání monografie.

Vojtěch Jasný ve své pracovně. New York, listopad 2003. | Foto: Jiří Voráč, Archiv Vojtěcha Jasného

Vojtěch Jasný měl již v mládí za sebou celou řadu životních ran a zkoušek – otce mu zabili v koncentračním táboře, zemřelo mu dítě a poté i žena, maminka. Druhá žena, kterou si vzal, měla postiženého syna. Bavil jste se o tom někdy? Došel právě skrze tyto zkušenosti k pokoře? Případně k takové oddanosti pro film, tvorbu a pracovitost?
Tyto zkušenosti měly pro něj zásadní formativní význam – lidský i umělecký, takže ano, samozřejmě jsme o tom mluvili i při našich rozhovorech a také v širších souvislostech jeho vztahu ke kořenům, domovu, dětství, rodině, zdrojům inspirace a obraznosti. Vojtěch své osobní zkušenosti a prožitky často tematizoval i ve svém díle. V koncentráčnickém dramatu Přežil jsem svou smrt (1960) vzdal hrdinskou poctu svému otci a antinacistickému odboji. V první povídce Touhy se zrcadlí tragický osud jeho první ženy a jejich syna, poslední povídka je zase věnována mamince. Naopak v poetisticky rozverné féerii Až přijde kocour lze spatřovat radostné okouzlení z nového vztahu s jeho druhou ženou Květou. A pozdní Návrat ztraceného ráje tyto motivy shrnuje ve formě autobiografické bilance jako příběh Poutníka - světoběžníka, který hledá své kořeny mezi New Yorkem a moravským venkovem a dospívá k představě harmonické jednoty světa. Myslím, že se tím navazuje na otázku z první povídky Touhy, která nese název O chlapci, který hledal konec světa: chlapec běží na vrchol kopce a zkoumá, kde končí nebe, kde končí svět: Nikde nekončí, odvětí mu staříček.

V tuzemském prostředí se zřejmě nejméně ví o německé etapě tvorby Vojtěcha Jasného. Jak byste ji charakterizoval a které filmy vypíchl?
Je to období velmi činorodé, během čtrnácti let natočil neuvěřitelných třicet filmů, už jen ten počet svědčí o širokém profesionálním rejstříku a schopnosti adaptovat se na nové kulturní a produkční podmínky. Jde o značně různorodý soubor děl – hraných filmů, inscenací a dokumentů – vzniklých většinou pro televizi, což znamená, že těžiště jeho tvorby se přesunulo od kinematografického filmu k televizním formátům, od autorské tvorby k zakázkové režii a od náročnějších projektů k levnější a rychlejší televizní výrobě. Souběžně rozvíjel řadu autorských či spoluautorských projektů, které ale zůstaly v literární fázi a nedošly realizace. K tomu spoluzaložil a jako umělecký šéf vedl Filmové studio Salzburg, vyučoval filmovou režii a scenáristiku na vysokých školách ve Vídni, Salzburgu a Mnichově a režíroval divadelní inscenace na předních scénách ve Vídni, Helsinkách a Bergenu. Na druhou stranu je třeba říci, že uspokojivé umělecké seberealizace dosáhl jen částečně, chtěl dělat autorské filmy pro kino, jak byl zvyklý z domova, a televizní zakázky, jakkoli šlo vesměs o hodnotné projekty pro kulturní programy německé či rakouské televize veřejné služby, chápal mnohdy jen jako nutný zdroj obživy a také jako praxi, která jej udržovala v kondici. Říkával, že je to jako s houslistou, ten také musí denně cvičit, takže televizní rutinu vnímal jako trénink na větší úkoly. Rozpor mezi uměleckými představami a produkčními možnostmi jej nakonec vedl k odchodu do USA, kde se řízením osudu nakonec věnoval především učení na filmových školách.

Z tohoto německého, respektive evropského období bych vyzdvihl jeden z jeho prvních exilových filmů, Maják, který natočil podle předlohy dalšího z exulantů, Ladislava Mňačka. Jde o televizní produkci, ale s produkčními a estetickými parametry kinematografického filmu, který se točil v Izraeli u Rudého moře. Je to existenciální drama vězně, který si odpykává trest jako hlídač majáku na izolovaném ostrově: vyhraněný příběh s jedním hercem a krysou, kterou vyplavilo moře, minimalistický styl a sugestivní kamera dalšího exulanta, Igora Luthera, to všechno dalo vzniknout silnému dílu, které jako alegorie o vyhnanství a osamělosti reflektovalo také exilovou zkušenost tvůrců. A jako příklad dalších podob jeho tvorby musím zmínit poeticko-esejistický dokument Stromy, ptáci a lidé. Proměny I, který představuje jeho nejosobnější a nejsvobodnější exilové dílo: natáčel jej prakticky ve vlastní produkci a jako osobní až deníkovou zprávu ve formě bezeslovné asociativní koláže přírodních a lidských motivů. Je to podobný princip, jaký použil u svého posledního předexilového filmu Česká rapsodie.

Vojtěch Jasný ve své pracovně. New York, listopad 2003. | Foto: Jiří Voráč, Archiv Vojtěcha Jasného

Jaký byl Vojtěch Jasný jako profesor na newyorské kolumbijské univerzitě?
Na Columbii jsem jej už nezastihl, ale navštívil jsem jeho newyorské hodiny na Filmové akademii a na Škole vizuálních umění, kde učil režii a scenáristiku. Byl ve svém živlu, zjevně ho bavil živý kontakt se studenty, cítil se být nikoli pouhým učitelem, ale mentorem, který má předávat své zkušenosti a vychovávat novou generaci a pomáhat jí v rozvoji. Chtěl tím vrátit, čeho se jemu samému dostalo, když začínal a jeho učitelem-mentorem se na FAMU stal Karel Plicka. Při výuce vycházel právě z osobní zkušenosti, pouštěl své filmy, zejména Až přijde kocour a Všichni dobří rodáci, a na nich ukazoval svou uměleckou metodu. Rád přitom mluvil o lidech a lidských vztazích, možná víc než o řemesle a technice, což jistě souviselo s jeho myšlenkou lidských filmů – filmů koncipovaných jako poselství lidskosti a založených na souladu filmové a životní skutečnosti. Na první pohled vypadal jeho výklad jako vzpomínková improvizace, ale současně usiloval o jistou systematizaci, jak dokládají jeho písemné přípravy zejména z prvních let učení a dlouhodobý úmysl sepsat knihu filmových lekcí, což se nakonec podařilo péčí editora Jana Lukeše v knize s příznačným názvem Život a film, která obsahuje dvanáct lekcí tematicky zaměřených na scénář, režii, práci s barvou a zvukem, hraní či produkci. Ta závěrečná, klíčová se jmenuje „O podílu lidskosti na kvalitě děl světové kinematografie“.

Kdybych se vás zeptal na odkaz Jasného pro diváky a film 21. století, co byste za něj označil?
Jeho příběh je příběhem posedlosti filmem, a to filmem jako uměním, za něž nese tvůrce osobní odpovědnost. Byl z generace autorských osobností, která svou práci chápala jako poslání. Nevím, lze-li to brát jako odkaz pro celé století, ale určitě je to inspirativní osobní příběh o cestě k ideálu pravdy a krásy, k němuž se upřímně hlásil.

Všichni dobří rodáci | Foto: AČFK

Jaký film byste jako první pustil těm, kteří tvorbu Vojtěcha Jasného dosud neznají? A proč?
Všechny dobré rodáky, je to jeho opus magnum, který už nepřekonal. Toto dílo ukázalo nejen sílu původního ukotvení jeho inspirace, ale také klíčovou roli jeho spolupracovníků, zejména kameramana Jaroslava Kučery a výtvarnice Ester Krumbachové.

Ve své knize o Jasného exilové životní etapě jsem se ale snažil ukázat, že není autorem jednoho díla a jednoho stylu. A doložil bych to na příkladu jeho těsně polistopadového dokumentu Proč Havel?, který natočil v kanadské produkci s Milošem Formanem jako vůbec první film o Václavu Havlovi v prezidentské roli. Je to neobyčejně poutavý a cenný dokument, který bezprostředně zachycuje nejen havlovský paradox přerodu z disidenta v prezidenta, ale také karnevalového ducha doby s její euforií a prvními rozpory. Ten dokument ve své době narazil na odlišné představy hradních poradců a byl uveden až s několikaletým zpožděním a s vystřiženou scénou. Tyto okolnosti způsobily, že film zůstal stranou pozornosti a dodnes nebyl doceněn, po mém soudu neprávem.

Jste někdejším členem Rady České televize. Sledujete aktuální dění kolem Rady? A jaký na něj máte názor.
Ten cirkus bohužel nelze přehlédnout. Když jsem v radě sloužil v letech 2003-2009, myslel jsem si, že na mě vyšlo dost blbé období, ale z dnešního hlediska lze mluvit vlastně o štěstí, neboť jsem v radě postupně potkal osobnosti formátu biskupky Jany Šilerové, spisovatelů Ivana Binara a Milana Uhdeho, rektora Josefa Jařaba nebo Petra Uhla, to byla vysoká liga, byť zůstávala v menšině a mnoho se toho nedosáhlo, měla svou váhu. Tehdy byla situace obrácená: rada šla většinově na ruku tehdejšímu generálnímu řediteli, nynější rada mu jde po krku. V obou případech se ale jedná o totéž - o ohrožení nezávislosti, ba podstaty televize veřejné služby. A také příčina, systémová příčina zůstává stejná: dokud bude volba rady v rukou poslanecké sněmovny a tudíž předmětem politického obchodu, nic se nezmění. Řešení jsou známá: volbu rady přenést na více politických subjektů a tím omezit vliv a diferencovat možnosti (vedle sněmovny by další třetiny měl v kompetenci senát a prezident) nebo ji celou předat do rukou pověřených společenských organizací. Dnešní jednání rady je trapná a nebezpečná hra bez pravidel, a to nemíním jen jistou nešťastnici, která za asistence policie inscenuje na veřejném zasedání rady gangsterku. Toto je ale jen důsledek, důsledek neblahého systému ustavování rady. Je třeba se zaměřit na příčinu a změnit tento systém. Je dost frustrující, že ani po třiceti letech není vybojován zápas o klíčové opory demokracie, jako je senát, Ústavní soud nebo právě mediální rady.

Před lety mi v rozhovoru režisér a producent Tomáš Vorel říkal, že by tuzemskou kinematografii znárodnil a vedl de facto dvě separátní kinematografie vedle sebe – soukromou/komerční a státní/veřejnoprávní. Přijde vám to jako extrémní názor, nebo je na něm něco pravdy?
Tomu návrhu nerozumím, natož abych si jej uměl reálně představit. Nicméně uvedený způsob diferenciace z hlediska státní podpory tu prakticky existuje, jeho základem je Státní fond kinematografie, který podporuje kvalitní filmovou produkci s přidanou kulturní hodnotou, čili s hodnotou veřejné služby. Přiměřeně přitom podporuje nejen uměleckou produkci, ale i tu žánrovou, která je řemeslnou a diváckou základnou národní kinematografie. Je dobře, že se Fondu podařilo dosáhnout nezávislosti a současně společenské a profesní autority. Myslím, že to je funkční a v Evropě ověřený systém.

Anatomie českého odpoledne (2020) | Foto: Krutón

Sledujete aktuální filmovou produkci? Co vás v posledních měsících zaujalo?
Z domácí produkce mně v poslední době dělají největší radost studentské filmy, které se těší i mezinárodní pozornosti a jsou příslibem pro osvěžení naší profesionální kinematografie. Hraná Anatomie českého odpoledne Adama Martince a Nebát se ničeho Jakuba Jiráska nebo animované Rudé boty Anny Paděrové-Podskalské a Jsme si o smrt blíž Báry Anny Stejskalové, to jsou příklady mimořádných talentů – a to jmenuji úrodu jen za poslední rok. V této souvislosti si velmi cením projektu FAMU v kině, kterého se ujal Aerofilms a připravil již dvě pozoruhodná pásma.

Co si myslíte o stavu současné české kinematografie? Proč si myslíte, že současná tuzemská kinematografie nemá ty zahraniční úspěchy jako za minulého režimu?
Pokud „minulý režim“ redukujeme jen na šedesátá léta, pak je ta otázka sice platná, ale lichá, tehdy šlo o dobově podmíněnou konstelaci domácích i mezinárodních faktorů, přičemž česká nová vlna byla součástí světového dění. Ostatně sám pojem „vlna“ označuje útvar formovaný křivkou, takže nutně musela opadnout. Je to podobné jako ve sportu: když jednou vyhrajeme v hokeji olympijské Nagano, nelze předpokládat, že už budeme vyhrávat napořád. Pokud otázka mířila k systémovým záležitostem, pak sdílím názor, že jednou z hlavních bolestí polistopadové kinematografie je oslabená předprodukční a speciálně scenáristická a dramaturgická příprava, což se nutně projevuje na výsledné kvalitě, scénáře nejsou dostatečně propracované a dopracované a i dobré filmy pak budí rozpačité dojmy. Chybí důkladná a kompetentní dramaturgie, která byla prospěšným systémovým výdobytek šedesátých let a sehrála tehdy nepochybně zásadní roli.

Staříci | Foto: CinemArt CZ

Současný stav je, řekl bych, stavem stagnace, ztratila se dynamika a energie, kterou dodával v poslední době aspoň dokumentární film, zatímco hraná kinematografie je dlouhodobě v útlumu, chybí výrazné, přesvědčivé počiny, střední generace, která by měla být základnou, zrovna nemá potřebnou inspiraci a nové originální osobnosti se zatím na profesionální scéně neprosadily. Ty nejzajímavější věci přicházejí většinou odjinud: když se dokumentaristé pustí do hraného filmu, tím mám na mysli Martina Duška a Ondřeje Provazníka a jejich Staříky, nebo v televizi – tím míním Jana Prušinovského Most! a Okresní přebor nebo Ivana Zachariáše a Pustinu.

Vojtěch Jasný. Filmový básník v exilu | Foto: Host

Máte již v plánu nějakou další látku, téma, filmovou osobnost pro případnou knihu?
Ano, musím napsat druhý díl Vojtěcha Jasného, čili pojednat jeho české období, které se do první knihy nakonec nevešlo. Původně jsem zamýšlel jednu knihu, ale nakonec si téma a množství pramenů vyžádalo rozdělení na dvě části. Takže po exilovém období přijde české období. Ta obrácená chronologie má důvod víceméně praktický, exil jsem měl připravený v pokročilejším stavu. Ve výsledku tedy půjde o jednu monografii ve dvou svazcích, které si laskavý čtenář může následně seřadit podle libosti.


Jiří Voráč | Foto: Paměť národa

Jiří Voráč

Profesor filmové vědy, v letech 1993-2020 působil na Masarykově univerzitě, kde založil a dlouhodobě vedl katedru filmové vědy. Zabývá se dějinami české kinematografie a posrpnového exilu a problematikou současného filmového průmyslu. Je autorem knižních monografií Český film v exilu (2004), Ivan Passer: Filmový vypravěč rozmanitostí (2008) a Vojtěch Jasný. Filmový básník v exilu (2020) a režisérem střihového dokumentárního filmu Brněnský Listopad (2019). Působí v expertních funkcích, dříve jako člen Rady České televize a Rady Státního fondu kinematografie, nyní jako expert Státního fondu kinematografie, České televize, Magistrátu hl. m. Prahy nebo slovenského Audiovizuálního fondu. Je členem Umělecké rady FAMU. Na brněnské úrovni se zasloužil o záchranu historického kina Scala a podnítil vznik regionální filmové kanceláře. Roku 2008 obdržel od Nadace Charty 77 Cenu Františka Kriegla. Je zastoupen v publikacích 100 studentských revolucí (1999) a 100 studentských evolucí (2019), v databázi Paměti národa (2020) aj.

Ankety
Chtěli byste vidět Rambův příběh v pojetí Quentina Tarantina?
Ano, určitě by to bylo velmi zajímavé
Ne, verze se Stallonem je vynikající
Možná, ale raději bych, aby zase natočil něco vlastního
Nejnovější články:
Načíst další články
TOPlist