Jan Procházka (I)

Jan Procházka se narodil 4. února 1929 v Ivančicích a zemřel 20. února 1971 v Praze. Byl český spisovatel, scénárista a politický publicista, jeden z hlavních protagonistů Pražského jara a v 60. letech vedoucí dramaturgické skupiny Filmového studia Barrandov. Počátky kariéry a vstup do filmu Jan Procházka pocházel ze selské rodiny a vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci. Pracoval na zemědělském referátu krajského a později Ústředního výboru Československého svazu mládeže. V roce 1956 napsal svou první knihu a v roce 1959 se stal dramaturgem a scenáristou Filmového studia Barrandov. Zelené obzory měly skutečně velký úspěch, díky nim také Jan Procházka získal místo dramaturga na Barrandově. Doporučil ho spisovatel František Kožík, jenž v něm poznal scenáristický talent. Spolupráce s Karlem Kachyňou Na začátku šedesátých let začíná Procházkova plodná spolupráce s režisérem Karlem Kachyňou, po lyrizujících snímcích Trápení (1961) a Závrať (1962) vzniká v roce 1963 snímek Naděje. Naděje měla za hrdiny alkoholika a prostitutku (ve skvělém podání Rudolfa Hrušínského a Hany Hegerové), lidé z okraje společnosti, pro něž by v socialistickém zřízení vůbec nemělo být místo. Procházka tehdy dokázal napsat a prosadit film o tom, že žádný člověk – ani ten nejopovrhovanější – není na světě zbytečný. Vrcholná díla šedesátých let Postupně šel ještě dál, psal kriticky o konci války – Ať žije republika (1965) a Kočár do Vídně (1966) – i o kolektivizaci, Noc nevěsty (1967). Z jejich dílny vyšly například filmy Ať žije republika (1965), Kočár do Vídně (1966), Noc nevěsty (1967) a Ucho (1970). Film Ať žije republika (Long Live the Republic) z roku 1965 byl vesnickou fresou viděnou očima dětského hrdiny, která kriticky bořila tabu o radostném a ničím nezkaleném konci druhé světové války a osvobození sovětskou armádou. I následující Kachyňovy filmy Kočár do Vídně z roku 1966 a Noc nevěsty z roku 1967 se na ploše sice komornější, ale přesto opět s nebývalou působivostí zabývaly rozkrýváním dosud nedotknutelné, nepříliš lichotivé tváře naší poválečné minulosti. Kočár do Vídně (Carriage to Vienna) z roku 1966 zachycuje vývoj vztahu mezi ovdovělou Kristou, které nacisti popravili manžela, a mladým německým vojákem, který ženu donutil, aby ho se zraněným kamarádem dopravila přes hranice. Podobně jako v Ať žije republika jsou zde společenské poměry v určitém dějinném období prezentovány skrze individuální příběh a výrazně subjektivní hledisko. Noc nevěsty (The Nun's Night) z roku 1967 natočil Karel Kachyňa podle novely Jana Procházky Svatá noc. Vypráví příběh z moravské vesnice konce roku 1950, kam se po sebevraždě bohatého statkáře vrací jeho dcera, bývalá jeptiška. Ucho a politické pronásledování Ucho (The Ear) bylo dokončeno v roce 1969, ale tento film byl zakázán vládnoucí komunistickou stranou (podporovanou okupačními sovětskými silami). Nebyl uveden až do pádu komunistického režimu v roce 1989. Přesto ještě před smrtí se dočkalo premiéry jedno z jeho vrcholných děl - Ucho. Spolu s Karlem Kachyňou, Jiřinou Bohdalovou a Radoslavem Brzobohatým stvořili asi nejlepší dokument zachycující tíživou klaustrofobii éry reálného socialismu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se stal zakázaným autorem. Po sovětské okupaci Československa patřil Jan Procházka mezi první autory, kteří byli prohlášeni za zakázané. V roce 1970 byla proti němu rozpoutána štvavá kampaň (televizní pořad Svědectví Od Seiny), která měla vliv na jeho předčasném úmrtí. Když byl na počátku sedmdesátých let pronásledován a veřejně diskreditován Státní bezpečností byly jeho scénáře k filmům Svatby pana Voka - 1970, Už zase skáču přes kaluže - 1970 a Páni kluci - 1975 uvedeny pod jinými jmény. Další Procházkovy náměty a scénáře realizoval Karel Kachyňa až na počátku devadesátých let: Městem chodí Mikuláš (1992), Kráva (1993). Jan Procházka zemřel krátce po štvavé kampani StB a státních médií na rakovinu tlustého střeva v roce 1971, v pouhých dvaačtyřiceti letech. Jan Procházka je otcem spisovatelek Ivy Procházkové a Lenky Procházkové a dědou spisovatelky Cecílie Jílkové a režisérky Mariy Procházkové.