Recenze filmu Zóna zájmu

Komentáře a recenze 52

Chrustyn

45 693 bodů •3. 4. 2024

6

Hodně velká zóna nezájmu všech zúčastněných. Neobvyklý pohled na zvěrstva koncentračních táborů, tentokrát z druhé strany zdi ... doslova. Po stránce audia jeden z nejsilnějších zážitků co jsem u filmu zažil a ve výsledku ta největší deviza, která mě udržela. Všechny ty ruchy z dálky jsou opravdu mrazivé a o to více zamrzí, že příběhově film prakticky nikam nesměřuje a i přes kratší stopáž přijde nuda z neustálého sledování nic nedělání všech zúčastněných. Ojedinělý zážitek ale Zóna zájmu určitě je.

lamps

15 419 bodů •16. 2. 2024

10

Z plakátu, řídkého propagačního materiálu a dostupných ohlasů o formálních dominantách by jeden řekl, že ho Zóna zájmu už nemůže tolik překvapit. Od prvních sekund jsem byl fascinovanej tím, jak moc to není pravda. Už bílé titulky hlásající název na černém pozadí, které se dobré dvě minuty rozplývají stejně, jako se lidská těla spalují v popel, jsou brutálně silné. A skvěle předjímají ty na papíře jednoduché dominanty kolem kontrastujícího prostoru a povýšení zvukové stránky na vlastní dějovou linii, která v nás až symbolicky probouzí tu nejhorší představivost. Jednoduché kompozice a kamerové švenky snímají jemnou interakci mezi těmito dvěma prostředími/liniemi, kdy krásně nastrojená zahrada vertikálně přetéká v ponuré záblesky pekla, z něhož stoupá dým, ozvěny střelby a mučivých výkřiků. Glazer tuhle hranu obrušuje až surreálnými okamžiky, jež minimálně ve dvou scénách imitují hororovou inscenaci (náhlé probliknutí spalovny v pozhasínané chodbě a maminčin noční pokoj v záři ohně z lidských těl). Nikdy ale nejde o vytržení z naprosto realistického kontextu (až na dvě výjimky, o tom trochu níže). Už pečlivě načančaná zahrada, jíž se Hossova manželka tak zaujatě chlubí, svědčí prostě o precizní organizovanosti těch lidí, kterou aplikují i na nepředstavitelně rozsáhlou genocidu. Paradoxně tady, v chladných kancelářích a u telefonního aparátu, na nás nejvíc dolehne, jak olbřímí akcí byl holocaust na pouhou organizaci a kam až sahá jeho strašidelnost – nejen objemem smrti, ale též odtažitým pracovním přístupem těch na správné (sorry, špatné) straně pušky. Snad v žádném filmu jsem dosud nezaznamenal tak moc realistické chování postav; od témat ženských rozhovorů, s ledovým klidem protkaných zdánlivými triviálnostmi, jež z pohledu zde zamlčované historie působí tak děsivě („ty závěsy se mi moc líbily; do těch šatů prostě zhubne“), až po neposedné harašení synka. Ty zrůdy se chovají tak normálně, až jste v napětí, jestli a kdy se konečně projeví. Otočí hlavu směrem za výstřelem nebo to nějak verbálně okomentují. Doufáte, že minimálně Hedwiga prostě potlačila zbytky empatie a schovává se za fasádu nutnou ke spokojenosti v honosném obydlí. Jenže ne, žádná fasáda tam není, koukáme na vysvlečené, naprosto lhostejné a odporné figury. Zóna zájmu mě nepřestala překvapovat a fascinovat (z pro mě zkrátka nesetřesitelného interpretačního hlediska) už jen tím, jak dokázala tuhle hrůznou fádnost stupňovat natolik... přirozeně. Jde to proti běžnému diváckému komfortu třeba i v tom, jak místy falešně předznamenává nějaké dění (postava vejde do místnosti v záběru zdůrazňujícím telefon v popředí, ale aparát nakonec nesehraje žádnou roli). Momentálně i tak prostě nedokážu racionálně přijmout člověka, který nechá odpad s tím, že se nudil. Vždyť je to významově snad nejhutnější a nejdůležitější film o holocaustu, který dělá dokonalý protipól k Schindlerovu seznamu – ten nám brutálně působivě vnutil správné morální východisko (to jediné možné a nezpochybnitelné). Zóna zájmu připomíná absolutně chladnokrevné opomenutí zla, z čehož je nám až nevolno (kdo si stěžuje na absenci emočního napojení na postavy.. tak já nevím, trošku víc nad tím přemýšlejte, tak moc nepochopit to snad nejde), přičemž si vypomáhá dvěma skvostnými symbolickými sekvencemi. Snová se dovolává přehlíženého a zamlčovaného hrdinství, které bylo pro jeho aktéry noční můrou, ta závěrečná hovoří ani ne o nezbytném oprašování tragické události, jako spíš o děsivém výsledku a udržovaném odkazu precizně organizované „práce“ – a je to skoro čtverácky formou takového Jacquese Tatito... jenže v obráceném a kompletně hororovém významu. Možná se toho tentokrát zastávám moc útočně, ale to proto, že tenhle film si podle mě prostě zaslouží porozumění jako málokterý. Zatím tak na 95 %, zbytek si nechám napříště.

avenis

15 306 bodů •18. 2. 2024

6

Otřesné v tom pravém slova smyslu. Pohled na Osvětim z jiné strany, očima rodiny vrchního likvidátora lidí. Totální odlidštění, otupení, lhostejnost. Dokonce i k pláči vlastního dítěte. Měla bych ocenit uměleckost a hloubku, ale na mě to moc dojem neudělalo. Ano, ten přistup je novátorský, to dramatično tu je a vzniká postupně, tajemně, jako kdybychom je šmírovali skrytou kamerou... ale prostě se mi to nelíbí.

filmfanouch6

15 281 bodů •8. 2. 2024

10

Poslední film Jonathana Glazera s názvem Pod kůží se může kromě Scarlett Johansson pochlubit také nejen přítomnosti Kryštofem Hádkem, ale také tím, že jde o film, který diváky rozdělil na všeobecně na dva výrazné tábory. Od jeho uvedení utekla poté utekla přesně dekáda. Přesně takovou dobu poté trvala Glazerovi jeho realizace jeho nejnovějšího filmu. Už od nepaměti chtěl Glazer realizovat film o holokaustu a zlu v koncentračních táborech, trvalo muž ovšem dlouho nežli přišel na nápad, jak zdánlivě mnohokrát a ze všech možných úhlů zpracované téma zpracovat jistým způsobem svěže. Oporou mu mohla být nejen volná inspirace předlohou Martina Amise, ale také poctivé rešerše, které mu snadno pomohly v tom věrohodně zpracovat to, jak se asi muselo žít Rudolfu Hössovi a jeho rodině v jejich domečku s velmi specifickou lokalitou - nacházel se totiž přímo vedle táboru Osvětim. Existence koncentračních táborů za 2. světové války a v nich masové vraždění židů jsou dodnes citlivým tématem, které skutečně prozkoumalo již mnoho filmů, Schindlerův seznam, Život je krásný Roberta Benigniho nebo Saulův syn. Glazer ovšem skutečně k celé tématice přistupuje svěže. Celý film je výhradně vyprávěn z pohledu rodiny Hössových, která zdánlivě žije svůj prostý život. Tatínek jezdí do práce, maminka se stará o domácnost, působí zdánlivě jako taková ideální rodinka, kdy se rázem jako největší překážka snad může jevit jenom nějaké to pracovní povýšení a s tím i možné přestěhování z jejich oblíbeného domova. Jenomže všechno to střílení, štěkání psů a houkání vlaku nepřichází náhodně. Höss je totiž velitelem koncentračního tábora v Osvětimi a baráček této rodinky se nachází přímo vedle vstupu do tábora. Jak může být zpočátku dost možná pro nejednoho diváka těžké naladit se na Glazerův odměřený přístup a jeho do jisté míry jistě provokativní přístup spočívající v tom, že sleduje vyloženě lidské zrůdy s amorálními vlastnostmi, kteří dostávají věci od židovských vězňů, čtou dětem pohádku o Jeníčkovi, Mařence a peci, kdy se mezitím za zdmi tábora používá trochu jiná pec, nestydí se procházet svou zahradou a označovat jí za rajskou, kdy průchod půvabnou zahradou doprovázejí křik, výstřely z pistole a štěkot psů. Domácnost, ve které je nejsympatičtější němá tvář psa a na které je i přes zdánlivou rodinnou pohodu od počátku cosi mrazivého a nepříjemného. Glazer se divákům dostane pod kůži i když bude divák vzdorovat sebevíc. Glazer je od pohledu perfekcionistou, který dbá na ideální postavení kamery k zobrazení působivých velkých celků. Sám Glazer se netají tím, že má blízko k ruské kinematografii, za pochodu je v tom cítit trocha toho Andreje Tarkovskijho (především při vzpomínání na Stalkera), do jisté míry i Glazerova oblíbeného Stanleyho Kubricka. Stejně důležitá jako kamera je poté práce se zvukem. Stačí zmínit Osvětim a všem musí být hned jasné, co se za zdmi odehrává. Obsažené zvuky tak snadno napomáhají k divácké fantazii, neviditelnost zla ovšem nijak nestrhává jeho vážnost. Příběh tak zobrazuje hlavní postavy, které pořádají rodinné oslavy, plní klasické domácí práce a snaží se působit jako idylická rodina a sem tam konat tu správnou nacionálněsocialistickou pohostinnost, pořád se to ovšem pořád odehrává v domě, kde se na jeho pozadí nachází koncentrační tábor. Už jenom tenhle kontrast svádí k uznání, že Glazer skutečně ke zdánlivě vyčerpané tématice přistupuje svěže. Natáčení filmu probíhalo mimo jiné tak, že po celém domě bylo rozmístěno několik digitálních kamer, kdy tak film do jisté míry vznikal jako reality show, zároveň se rozhodl vsadit na přirozené osvětlení. Všechno to poté rozhodně přispívá k k tomu, že se postupně film zvládá dostat více a více pod kůži. Realistická replika Hössova domu zvládá být díky přítomnosti svých obyvatel skutečně mrazivá, kdy se v náznacích ukazuje vliv v domácnosti člena NSDAP na jeho děti, nepřesvědčivou snahu členů domácnosti ignorovat zvuky, které se odehrávají za zdmi jejich domova. Jedna sekvence, která se snaží zobrazit krásu květin obsažených v zahradě Hössových za doprovodu autentických zvuků daného prostředí, přesně koresponduje s kontrastem, který nabízí pohled na domácnost rodinu Hössových. Zóna zájmu je v mnoha momentech tím sympatickým reprezentantem čím dál tím méně aktivního pravidla Show, don't tell. Film se rozhodně nesnaží Rudolfa Hösse zobrazit jako pohodového chlapíka s trošku neobvyklým povoláním, stejně tak si nebere servírky s jeho ženou. Sledujeme Hösse, pro kterého se již práce stala denní rutinou, chvílemi to vypadá, že už snad skutečně nemůže mít žaludek (který v katarzi filmu ne/sehrává stěžejní úlohu). Glazer rozhodně nenatočil divácký vděčný projekt, diváka může velmi snadno nechat tápat. V jeho průběhu do sebe ovšem vše dokonale zapadá, Glazer opravdu nabízí odvrácený pohled na nacistické Německo a i díky chytrému epilogu nakonec zvládne probudit i trocha toho sentimentu. I když možná tak trochu přeci jen nechtěně. Je to velmi odvážný film, kterému nejspíš někdo neuškodí vytknout, že k tématu holokaustu přistupuje s možná až lehkostí. Šlo by ovšem o velmi mylný pohled na věc. Glazer v očích mnohých možná až drze přistupuje k tématu, které dodnes vybízí k velké lítosti a sentimentu, chladně. Ona chladnost jde ovšem ruku v ruce s chladností (to je ještě slušná varianta) postav, které tento film sleduje a které jsou v jeho popředí. Jejich nelidskost je v průběhu filmu až děsivá, samotný prostor pro diváckou imaginaci svádí k nepříjemným myšlenkám. Glazerova slabost pro velké celky snadno vybízí k pohledu na perspektivu, ve které se dané části filmu odehrávají. Je to art každým coulem, kdy pro někoho půjde o sprosté slovo. Nejde ovšem rozhodně o artový film, který by byl pouze nabubřelý. Finále filmu není silné pouze díky chytře vymyšlené interpretaci svádějící k snadno rozlousknutému soudu, ale především díky správně mrazivému hudebnímu motivu Micy Levi. Zmíněnou do sebe výtečně padnoucí skládačku dotváří i scény s nočním osvětlením, hrátky s vizuálem (kontrast cigarety s kouřem jdoucím z továrny, konfrontace člověka stojícího zády s táborem před ním....) a především ono mrazivé zobrazování zmíněné nelidskosti, ryzího banálního zla. Zóna zájmu tak v jisté perspektivě sleduje bohy, které nezajímají podřadní červi. Christian Friedel zvládá přesvědčivě fungovat v poloze milujícího otce i manžela, především ovšem v poloze lidské hyeny, kterou byl Höss především. Stejně tak se tu může Sandra Hüller po Anatomii pádu představit v krapet odlišné poloze a předvést, že se skutečně jedná o jednu z nejšikovnějších evropských hereček současna. Právě její Hedvika je dost možná ještě více opovrženíhodnou postavou nežli její manžel. Nejen díky očividné sadistické povaze, ale především díky pasáži, kdy své matce představuje svůj domov a věrohodně zvládne působit jako někdo, kdo prostě představuje typický domov, který se nenachází na půdě mnoha mrtvých židů. Stejně tak svou sílu má i dohra s linkou, která se točí kolem matky, do jisté míry se v ní dá nalézt jistá formulace toho, co to vlastně znamená otevřít oči - o konfrontaci s realitou. Zóna zájmu skutečně do jisté míry nemá klasickou dějovou strukturu, protože jde jenom o sondu do části existence rodiny Hösse. Ze stejného důvodu nejde filmu vyčítat, že nemá žádnou gradaci a uspokojivé vyvrcholení. Naopak se dá říci, že Glazer v závěru nadělí tu ideální špičku ledovce. Zóna zájmu přesto byla nevyhnutelně stvořena k tomu, aby rozdělovala diváky. Samotná tématika je pořád citlivá, Glazerův přístup možná až příliš kontroverzní, přesto se vlastně nedá divit, že je právě Zóna zájmu vítězem Velké ceny na Filmovém festivalu v Cannes a došla si pro nominace na Oscara za zvuk, adaptovaný scénář, nejlepší režii, nejlepší mezinárodní film i nejlepší film. Konkurence sice byla v loňském roce silná, Zóna zájmu přesto patří mezi nejvýraznější filmové zářezy minulého roku. Dekáda příprav se Glazerovi rozhodně vyplatila, výsledkem je nejen svěží film v rámci své tématiky, ale také mrazivá sonda, která nepotřebuje všechno ukazovat a sázet na diváckou hloupost. Právě Glazerův risk a víra ve své diváky přináší ve finále ten nejzajímavější a přeci jen nejlepší výsledek....

hroubek

14 858 bodů •23. 2. 2024

6

Dost jsem se těšil, a nakonec to pro mě bylo velké zklamání. Nějak mi film nesedl, a popravdě mě to hodně mrzí, protože vím, že jsem viděl kvalitně natočený film, jenž má spoustu filmařských kvalit a hodnot. Režisér Jonathan Glazer vypraví svůj film způsobem, který je zajímavý, jiný, a staví na obyčejnosti, rutinně a stereotypu běžného života jedné rodiny. Jediný rozdíl je to, že hlavní hrdina vede koncentrační tábor. A zrovna v tomto bodě jsem doufal, že se Glazer malinko odváže a ukáže nám pracovní život pana Hösse, jak to všechno probíhá z jeho pohledu, jak dokáže nenuceně fungovat atd. A tohle jsem dostal, tak napůl. Velká část příběhu se točí okolo paní Hössové, která se stará o teplo domova a užívá si krásný domov a zahradu. Všechny věci, na které jsem po přečtení zápletky těšil, jsou zde naznačené jen v náznacích, a divák si je musí domýšlet. Samozřejmě jsou tu silné náznaky pomocí zvuků, hlasů nebo záběrů z dálky, které nám velmi rázně připomenou, na jakém místě se film odehrává. Bohužel pro mě to bylo málo, a chtěl jsem trochu něco jiného. Po herecké stránce je to super, a oba hlavní herci odvedli parádní herecké výkony. Technická stránka je taky působivá a Glazer si vyhrál se zvukem a kamerou. Zóna zájmu je zajímavý film a určitě je dobré ho vidět, ale osobně doporučuji snížit očekávání a čekat trochu jinou podívanou.

hrumsrt

12 676 bodů •25. 7. 2024

6

Kontroverzní tvůrce Jonathan Glazer se po 10ti letech vrátil za kameru, jen aby doručil další drama o holokaustu, což bude navždy věčné téma, jaké všichni kritici anebo diváci vlastně jen málokdy strhají z důvodu jakéhosi respektu k oněm tragickým událostem.. Zóna zájmu vypráví vyoayerský příběh o Rudolfu Hössovi, jednom z velitelů koncentračního tábora v Osvětimi, a jeho rodině, kteří žijí vlastně úplně normální životy, radují se, čtou si nebo večeří, dokud si divák neuvědomí anebo postavy neuvědomí, kde se nacházejí, a že residence Hössových je hned za rohem za proslulým likvidačním monstrem.. Odosobněně popisované charaktery, představivostí zahalená nacistická zvěrstva a přitom všechno vrhá stín absolutní beznaděje a paradoxu.. Zóna zájmu tak stojí především na kontrastu, jaký dělí přepych vydržovaných Hössových a za pár zdmi trpícího židovského obyvatelstva... Občas chce snímek pojmout trošku širší záběr, proto zmíní vyšší důstojníky SS, anebo legendární mytickou konferenci ve Wannsee, ale faktem zůstává, že sledovat možná největší odpornosti dějin skrze noční košilky rozmazlených nácků je až moc odvážné. Absurdní podívaná, která na to jak silné téma chce zaobírat, spíš mnohem víc tne do toho, že nepřítel skutečně může čekat před branami a není na škodu to tam občas zkontrolovat.. 60%

pokladnik

10 749 bodů •30. 7. 2024

8

Je to můj první zážitek z díla, kde sekundární zvuky tak dokonale hrůzně dotvářejí děj, prvotně se tvářící jako dokonalá německá rodinná idylka v Polsku 40-tých let. Je to tak absurdní, že je z toho jednomu hodně úzko. A o to tady evidentně jde. Ukázat po 78 letech (sic!) jak ta svinská 2.světová byla odporná. I když jednomu se zdá, že už toho bylo dost, protože mlaďoši to stejně nepochopí. A z toho mě jímá hrůza, že jim je potřeba nové zkušenosti z nové války, které jsou vlastně kolem nás, akorát ji ještě nepoznali na vlastní kůži. A to je ten největší šit toho všeho. Za mě znovuzhnusených 85%

Klajnik

9 257 bodů •2. 12. 2024

1

Při hodnocení tohoto filmu nalézám podobné úskalí jako při hodnocení dokumentů, které většinou nebývají příliš vizuálně nebo dramaticky strhující (čest výjimkám) a do mých subjektivních dojmů tak promlouvá míra informativního obohacení. Pokud jsem o tématu nic nevěděl, tak dokument hodnotím kladněji, než v případě kdy jsem něco věděl a dokument mi neřekl nic nového. Pokud neznáte Obyčejné Muže od Browninga a Eichmanna v Jeruzalémě od Arendt, tak se snad budete podivovat nad tím, jak je možné, že postavy řeší debilní zahrádku a vytěsňují ze své zóny zájmu to, že se jim za barákem odehrává genocida. Film to není nijak okázalý a pracuje hlavně s náznaky, tudíž nikdy ty hrůzy naplno neukáže. Pozornost je velmi soustředěna na banality, které řeší rodina Hössových (Rudolf Höss byl velitelem koncentračního tábora v Osvětimi). To z toho důvodu, abychom se ptali: “Jak je možné, že se od toho můžou takhle distancovat?” Mě to ovšem nijak nepřekvapovalo, takže to ani neprobouzelo můj zájem, protože na to všechno již odpovědi mám. A jakmile na to odpověď máte, tak film nefunguje tak, jak by měl a stává se poměrně nudným; Sestává totiž ze scén, kdy se třeba velitel koncentráku loučí s rodinou před odchodem do práce a postupně se nám odhaluje, že za zdmi domu čadí osvětimské komíny. Později se podobný vzorec zopakuje večer. Dále manželka třeba 5 minut rozjímá nad tím, jakou má pěknou zahrádku. Děti si hrají, zatím co se ozývají vzdálené výstřely. Starší bratr zavře do skleníku mladšího bratra podobně, jako se zavírají Židé do plynových komor. Já však nejsem cílovka, protože jsem v oblasti již poučený. Glazerovo pojetí ke mně tedy nepromlouvalo, protože mě osobně nic nového neřeklo a nebylo dramaticky orientované. Chápu, že takové subtilní pojetí může na nepoučené diváky fungovat a probouzet v nich kontemplaci, jenže taky vím, že tyto jevy lze tematizovat způsobem, který zvládne i silným způsobem strhnout (Killers of the Flower Moon, což je film o 100min delší ale taky 100x obsahově hutnější a více strhující). Dokážu si představit právě taková pojetí téhož tématu - třeba soudní (psychologické a filosofické) drama Eichmanna, který přeci "nikoho sám nezabil a jen dobře dělal svojí práci a dobře sloužil své zemi, jako by každý správný občan měl..." Zóna Zájmu je totiž poměrně plytká, protože v ději není obsažen nějaký výrazný vnější nebo vnitřní konflikt. Protagonistovi Hössovi se na konci udělá na schodech zle, ale to je tak vše k vnitřnímu konfliktu. Rozhodně bych nechtěl, aby protagonista po nocích plakal anebo mu manželka vyčítala, jak se toho může zúčastnit, protože předmětem zkoumání je, jak se od toho postavy dokáží oprostit - jen to zkoumání má poměrně úzký rámec. Chápu však Glazerovu vizi, která fakt není špatná a věřím, že v mnohých lidech zvládne zájem probudit. Mě však jeho vize nudila, protože na otázky, které probouzí, odpovědi mám a některé části filmu jsem regulérně přeskakoval, protože nepotřebuju, aby mě pan režisér zdržoval tím, jak paní Hössová třeba 10 minut mluví o zahrádce. Zábavnej je ten film asi jako Roma.

Motinski

8 523 bodů •10. 6. 2024

6

Oscarové nominácie a výhry sú zaslúžené (hlavne tá za zvuk), obrazovo dostávame silné momenty, umelecky natočené, vierohodne zahrané a ajkeď nevidíme číre zlo na vlastné oči, vieme že na pozadí prebieha peklo. Tento prístup sa mi páčil, je to originálne, výpovedné a možno aj smutnejšie ako explicitné ukážky z iných filmov. Aj tú príbehovu plochosť by som odpustil ale chýbal mi ešte hlbší rozbor postáv. Vzťahov, interakcií, výčitiek, nevedomosti. Tých načrtnutí je veľa, no nedotiahnutých k dokonalosti. Nedokázal som sa ponoriť do vnútra. A to väčšinou keď niečo podobné vidím v kine, zážitok je zintenzívnený. Teraz ale nie. Pár scén bolo dlhších ako treba, záver u mňa až tak nevyeskaloval a dlho sa mi nestalo že dilema nad hodnotením (či dať 3* alebo 4*) pretrvávala aj hodiny po videní. Prikloním sa ale nižšie lebo som z každého záberu cítil potenciál v ďalších minútach diváka rozsekať emočne na drobné. Bohužiaľ, neprišlo to. Krásne obrázky, nechutná téma. Oplatí sa vidieť, no ja som čakal viac