Hrůzy inkvizice a její řádění jsou prezentovány skrze mučení, jemuž je podrobena žena podezřelá z čarodějnictví; masochistický kněz bičuje sebe sama coby potrestání za nečisté myšlenky o něžném pohlaví, zatímco čarodějnice vaří nápoj lásky pro mladou vdovu, která chce svést muže kléru; a mladá jeptiška posedlá ďáblem se rouhá soše světce. (Scandi)
Pozoruhodný důkaz, že už na začátku dvacátých let chtěla být kinematografie užívána jako manipulativní nástroj k přehnaně subjektivnímu vyjádření a šokováni diváka. Christensen má zmáklý koncept a skvělou výpravu, tudíž některé výjevy a myšlenky neomrzí ani po sto letech, ale přeci jen je to titulkami a ukazovátky přeplácané dokumentární pojetí docela otravné a interpretačně jalové. S odsuzováním inkvizice jsem samozřejmě souhlasil a obdivuji filmařské řemeslo, ale skloubení narativního a explicitně popisného přístupu mi už tolik neimponovalo.