Už cesta americké studentky Suzy z letiště do prestižní baletní akademie ve Freiburgu je lemována zlověstnými náznaky. Hned u východu ji přivítají poryvy větru a hustý déšť. Jakmile vystoupí z taxíku, zastihne před vchodem do budovy jinou studentku, která odsud v hrůze prchá pryč. Dovnitř jí zatím odmítají vpustit, a tak musí strávit noc ve městě. Jakmile ji ale nakonec druhý den ráno bizarní stavba pohltí, bude pro ni naopak těžké vyváznout odsud živá.
Dnes už kritikou i diváky jednohlasně adorovaný klasický horor Daria Argenta bývá popisovaný jako technicolorová noční můra. Mistr italského žánru giallo se ve svém prvním plnokrevně nadpřirozeném hororu odvázal na maximum a vytvořil imaginativní, snový snímek plný okultismu, temných znamení a pekelně krvavých vražd. Budova akademie je bizarní expresionistický labyrint spletitých chodeb, všudypřítomných ornamentů a sytých barev. Atmosféru zlého snu ještě umocňuje geniální ústřední melodie od progrockové skupiny Goblin. V roce 2018 se tuhle klasiku pokusil znovu a jinak převyprávět režisér Luca Guadagnino. Byl to nevděčný úkol, protože Argentův originál dodnes neztratil prakticky nic ze své uhrančivé síly. (Festival otrlého diváka)
Výtvarně působivý, ale ledabyle odvyprávěný film, který nevtáhne diváka, protože běží moc rychle, logika obrazů se chytá tak tak a hrůza zůstává za clonou nesmyslné hudby. Škoda. Argento mohl být vynikající režisér, jen kdyby chtěl být trochu kritický sám k sobě. Jeho Profondo rosso zůstává majstrštykem a mým ujetým filmem č. 1, přestože není bez chyb; osobně mám slabost i pro Operu (nikoli Fantoma opery) a Tenebre (přes všechny jejich poklesky)
