Pronásledování čarodějnic i lidské nátury. Den hněvu i po 80 letech ukazuje, jací jsme

Přestože měl film Den hněvu (Vredens dag, v angličtině známý jako Day of Wrath) premiéru přesně před 80 lety a vrací nás do doby před čtyřmi staletími, leccos zůstalo stejné. Carl Theodor Dreyer totiž nenatočil „jen“ jeden z filmů o čarodějnických procesech. Snímky jako Čarodějnictví v průběhu věků (1922), Kladivo na čarodějnice (1969) či Čarodějky ze Salemu (1996) se zaměřují na popis domnělých praktik jak babizen na košťatech, tak především institucionalizace tmářství a pomluv nevývratně vedoucích k vraždění nevinných. Dreyerovi však šlo o něco trochu jiného.

První půlhodinu sledujeme k neúspěchu odsouzenou snahu kořenářky Marte (Anna Svierkier) vyhnout se upálení na hranici. Proto vydírá stárnoucího pastora Absalona (Thorkild Roose), který jí může pomoci. On to však odmítá, přestože Marte hrozí prozrazením nebezpečné informace, že matka Absalonovy mladé manželky Anne (Lisbeth Movin) rovněž čelila podezření z čarodějnictví. Ačkoli by taková spekulace uvrhla nežádoucí pozornost na samotnou Anne, Absalon se nad stařenkou nesmiluje a ona skončí v plamenech.

Zbylé dvě třetiny snímku však na rozdíl od zmíněných filmů nemapují praxe čarodějnických procesů, nýbrž se oddávají melodramatické zápletce, v níž hraje klíčovou roli Absalonův dospělý syn Martin (Preben Lerdorff Rye), po letech se vracející do rodného domu. Nevybouřená a postarším chotěm neuspokojená Anne se do sošného intelektuála okamžitě zamiluje a ani Martin nedokáže se svými city vůči sličné maceše efektivně bojovat.

Zatímco se Absalon oddává modlitbám a péči o komunitu, mladá generace se (kde jinde než) u řeky oddává zakázané lásce. Dreyer chytře naznačuje, že uhrančivá Anne možná skutečně oplývá nadpřirozenými schopnostmi, zároveň se však její působení dá i zcela logicky vysvětlit. Díky tomu je její počínání pro ostatní postavy v čele s Absalonovou panovačnou matkou Merete (Sigrid Neiiendam) ještě tajemnější, nečitelnější a tím pádem i děsivější.

Absalon vidí v Anniných očích čistotu a klid, Martin v nich spatřuje oheň a vášeň. Nejednoznačnost a vrstevnatost osobnosti, v níž se sváří několik protichůdných tlaků, je natolik matoucí a zneklidňující, že optikou 17. století je nejsnazší takového člověka označit za satanova pohůnka. Tím skutečným, ačkoli nepřiznaným zlem jsou však pokřivené mezilidské vztahy, spočívající spíše na majetnictví než na vzájemnosti. „Vidím skrz své slzy, ale nikdo nepřijde, aby je setřel,“ smutní na konci Anne, která si na svou dobu dovolila být až příliš emancipovaná. A jistě není náhodou, že ji Dreyer nasnímal podobným způsobem jako hlavní hrdinku svého nejznámější snímku Utrpení Panny orleánské o patnáct let dříve.

Režisér a spoluscenárista vycházel z divadelní hry s názvem Anne Pedersdotter ze začátku 20. století, která se inspirovala důkladně popsaným případem z konce 16. století. Jeho obětí byla právě tato žena, přestože hra i film mnoho reálií pozměnily – ve skutečnosti Annin manžel Absalon nebyl o nic starší a pár spolu počal osm dětí. Po smrti luteránského duchovního Absalona se však obvinění Anne z čarodějnictví začala množit a stárnoucí žena nakonec skutečně skončila na hranici.

Divadelní zpracování Hanse Wierse-Jenssena historické události značně upravilo a výsledek posunulo směrem k melodramatu. Láska mezi Anne a Martinem však přesto byla spíše platonická, zato Dreyer se ve filmové verzi nebál otevřenějších sexuálních konotací. V jeho podání jde o mladé milence, kteří nemohou svou vášeň zkrotit a prudérnost okolí jejich touhu ještě umocňuje. Úsilí autorit pochytat a upálit čarodějnice proto jde interpretovat jako zoufalou a do extrému dohnanou snahu o zkrocení lidské divokosti, vymýcení nespoutanosti a nastolení přehledné kontroly nad společností.

Podobné tendence stojí v jádru každého totalitního zřízení, a tak není divu, že se snímek setkal s pozitivními reakcemi ze strany dánského protinacistického odboje. Dílo vznikalo během okupace země Německem, a přestože se Dreyer k paralelám s pronásledováním Židů nehlásil, po premiéře 13. listopadu 1943 raději poslechl své přátele a utekl z Dánska do Švédska, kde přebýval až do konce války.

Obecně lze říci, že vůči netoleranci k neodmyslitelným lidským potřebám byl Dreyer zjevně kritický a vedle očekávatelně negativního vykreslení institucí komplikuje jindy až naivně přehledné rozdělení dobra a zla v melodramatu. Filmový Absalon je sice nudný patron, zároveň však i čestný a převážně sympatický muž, jehož nelze brát jen jako osudovou překážku stojící v cestě mladé lásce.

Dobová kritika filmu vyčítala pomalost, jež však spočívá hlavně v rozvážných pohybech postav. Divadelní základ díla se nezapře, a tak se většina děje odehrává v několika místnostech Absalonova domu, kde spolu figury rozmlouvají. To samozřejmě zní trochu nudně a zastarale, avšak Dreyerovo režijní mistrovství se ukazuje v precizním rozmístění herců a předmětů v prostoru. Prostor Absalonova domu působí stísňujícím, skličujícím dojmem, zatímco občasné výlety milenců do přírody jsou tolik vítanými chvílemi nadechnutí.

Vyloženě filmově působí složité kamerové jízdy, jež nám uzavřený prostor jednak představují a usnadňují v něm orientaci, zároveň však i nenápadně ukazují vnitřní pohnutky postav. Takový vyjadřovací prostředek je dodnes spíše vzácností, a tak i po osmi dekádách působí jinak uměřený Den hněvu podivně znepokojivým dojmem.

Spisovatel Bo Green Jensen jej zahrnul do své knihy z roku 2002 o 25 nejlepších dánských filmech všech dob, a podobných superlativů bychom našli více. Kritik Jonathan Rosenbaum ve svém chvalozpěvu pro The Criterion Collection zmínil, že Dreyerův snímek téměř stoprocentně inspiroval dramatika Arthura Millera k napsání divadelní hry Zkouška ohněm (The Crucible), podle níž v 90. letech vznikly zmíněné Čarodějky ze Salemu. Den hněvu dodnes funguje nejen jako silné vykreslení čarodějnických procesů a jako odsudek tehdejších praktik, nýbrž i jako vtahující dramatické dílo o hranice překračující pudovosti a nezkrotnosti.

zdroje: Wikipedia; Jensen, B. G.: De 25 bedste danske film; Senses of Cinema; The Criterion Collection

Další tipy na inspirující výlety do historie můžete získat i z našeho žebříčku nejlepších historických filmů.