Já, Olga Hepnarová (2016)

ilm Já, Olga Hepnarová je osudem jakési dívky, která by měla být skutečnou Olgou Hepnarovou, tedy vražedkyní a psychopatickou osobností, jež zavraždila nevinné lidi při čekání na tramvaj v pražských Holešovicích v dnešní ulici Milady Horákové. Její příběh je DOSTATEČNĚ znám, existuje celá řada chorobopisů, videozáznamů a televizních dokumentů. Film Já, Olga Hepnarová má ovšem se skutečným příběhem Olgy Hepnarové společného jen velmi málo. Její hysterická povaha má velmi daleko k civilnímu výkonu (byť vynikajícímu) mladé polské herečky Michaliny Olszanské.

Film se odehrává v blíže nepříliš specifikovaném časovém období, měl by to být logicky přelom šedesátých a sedmdesátých let, ostatně Hepnarová (1951 – 1975) svůj hrůzný čin provedla v roce 1973. Na to ovšem tvůrci ve výpravě rezignují. Výprava je prapodivně bezčasá, bez ladu a skladu se v ní objevují retro rekvizity – zaujaly mě podivné láhve z bazaru bez etiket z úplně jiné doby. Dekorace zakouřených hospod jsou také spíš ledabyle retro než byť jen náznakem pokusem o realitu, v té době byly pražské špeluňky zásobeny pouze pivovarem Braník.

Musím říct, že statické nic neříkající záběry na chodbu se skříňkou se netočí snad už 40 let. Já, Olga Hepnarová se k této nepěkné tradici několikrát vrací. Zajímalo by mě také co chtěl básník říci scénou, kdy venku prší a my se půl minuty díváme skrz okno na Olgu Hepnarovou jak jde do deště věšet spodní prádlo.

Já, Olga Hepnarová je film, který se bude asi dobře rozebírat na hodinách filmové vědy, třeba pasáž, kdy Olga Hepnarová otevírá dveře na psychiatrii a v míse je nespláchnutý lidský výkal. Jsem si jistý, že takhle ten příběh nebyl a docela mě mrazí z toho, že se objevuje interpretace, že Olga Hepnarová byla snad bojovnicí proti režimu, které občas někdo napíše nebo pronese a tento film ho v tom může snad i utvrdit. Tak tedy Olga Hepnarová byla hysterická psychopatická vražedkyně, která zákeřným způsobem zavraždila 8 nevinných lidí. Škoda, že místo úhledného písma na začátku tvůrci nepoužili skutečné písmo Hepnarové, které je velmi dobře známé, myslím, že by tím toho o své antihrdince dost prozradili.

Největším kladem tohoto filmu je bezpochyby výkon polské herečky Michaliny Olszańské. Z filmu jsem však nějak nepochopila, co bylo tak hrozného na jejím dětství a raném mládí, že se z ní stala misantropka, vraždící lidi. Film je černobílý, takový film noir, ale víc by se měl zabývat psychickými procesy, které se v té mladé ženě odehrávaly. A jestli to byla její homosexualita, která to všechno způsobila, pak to tam mělo být jasně řečeno. Hepnarová se často chová nepochopitelně hystericky, ale nejen její matka nebo lékaři, ale ani diváci vlastně nevědí, proč! Dnes dojde k nějaké kauze (metanolová aféra, případ "orlických vražd", heparinového vraha, příběh Jiřího Kajínka, ...), a hned se najde někdo, kdo na to natočí film. Dokument, to je něco jiného. Ale proč zrovna hraný film?! Vždycky, když slyším o nějaké takové velké kauze, tak mě napadne, kdo se zas ujme natočení celovečerního hraného filmu. Např. teď ta kauza s drogou, podobnou konopí, to už někdo točí? Divila bych se, kdyby ne! :-)

Tragický příběh psychopatické mladé vražedkyně Olgy Hepnarové se nepovedl zfilmovat. Filmu chybí jakákoliv emoce, vysvětlení z čeho pramenilo její údajné ponižování od okolí. Vše je jen v náznacích. Film se z poloviny věnuje spíše jejím lesbickým příhodám, scény z diskoték připomínají tupý TV seriál Vyprávěj. Přitom nápad natočit film alá 60 léta nebyl špatný. Ale realizace scénáře se odchyluje od podstatného až příliš, 1 delší scéna z vražedného útoku, rychlý proces, rychlá poprava. Film se stopáží 121 minut se prakticky z 3/4 zabývá sexualitou vražedkyně. V dnešní době až mrazí, že Hepnarová dala návod k dnešním teroristicým útokům, Marseille, Berlín, Londýn, NY.

Dobře natočený film.

Depresivní, oduševnělá introspekce Olgy Hepnarové bez Olgy Hepnarové. Absence myšlenkových pochodů prügelknaba Olgy je pochopitelná, zřejmě i rozumná vzhledem k věrohodnosti filmu, bohužel bez nich závěrečný akt pomsty působí neopodstatněně, takřka bezdůvodně a chybí konečný zvrat dovršující trýznění Olgy, jenž odsoudí kritickou, ne však sebekritickou společnost k drastickému rozsudku. Většina vyvstávajících otázek je zodpovězena, ke ztotožnění s hlavní aktérkou však nedojde, jelikož se snímek nezaobírá jejími životními útrapami, spíše přibližuje nekonečnou úzkost, beznaděj a bezvýslednost dané situace úzce spjaté se společenským vyhnanstvím, jehož kořeny nám však zůstaly upozaděny. Již zmiňované výtky jsou dle mého názoru dány nedostatkem informací o reálných skutečnostech ze života Olgy a z tohoto důvodu se filmaři rozhodli pro realističtější formu vyprávění namísto příběhu spleteného domněnkami. Na závěr je třeba zmínit nadějnou polskou herečku Michalinu Olszańskou, jež svým bezprostředním výkonem plným nahoty, uzavřenosti, agonie, ale také odvahy a smyslnosti napomohla k vytvoření dalšího zapamatovatelného díla z české kinematografie, která v posledních letech dokazuje, že Češi oplývají kromě vytříbeného smyslu pro humor také notnou dávkou bolestného smutku potřebného pro natočení takto zdařilého dramatu. 75%

"Buď chcípneš anebo to vydržíš. Ale někdy je to setsakramentsky těžký."

Film se mi opravdu líbil, černobílé zpracování již od začátku navozuje atmosféru. Herečka v hlavní roli předvedla výborný výkon..ač je krásná, chová se a tváří tak divně, že je od začátku strašně nesympatická..Jediné co bych vytkla, je rozsah erotických scén, kterým bylo věnováno zbytečně moc času..

Dobře natočený film a hlavně dobře obsazený herecky, představitelka hlavní role je geniální. O případu jsem viděl a četl asi vše, co kdy bylo napsáno a natočeno, v některých okamžicích bych se asi ztratil, kdybych již nevěděl, o co přesně jde, ale to je logické při takovém množství vstupního materiálu a omezené stopáži. Určitě to nutí k zamyšlení třeba o trestu smrti nebo o přesnosti a objektivitě výstupů z psychiatrických vyšetření. Za tento film autorům děkuji a vřele doporučuji.