Kmotr

V 70. letech Hollywood neměl věhlasnějšího vizionáře než Francise Forda Coppolu, jenž se po uvedení Kmotra (The Godfather) stal režisérem „největšího filmu kinematografie“. Sám sebe chtěl překonat s válečnou Apokalypsou (Apocalypse Now), která víc než filmem o Vietnamu byla dle svého šílenství propadajícího tvůrce Vietnamem samotným. V té době se newyorskému rodákovi fascinovanému futuristickou architekturou v hlavě zrodil námět, který se dnes popisuje jako spojení starověkého Říma s Blade Runnerem. Snímek Megalopolis dostává první krátkou upoutávku po bezmála pětačtyřiceti letech, kdy o něm Coppola začal fantazírovat, a před uvedením na festivalu v Cannes 17. května nám nedává zase tolik indicií. Už z principu však slibuje mnohé, dost možná nesplnitelné věci.

Pokud byste se někoho ptali na nejlepší filmy všech dob, pravděpodobně by ve výčtu klíčových titulů nemohl chybět Kmotr (The Godfather). Jak už to tak u slavných filmů bývá, během let po jeho premiéře se vyrojila spousta historek nejen ze samotného natáčení, ale i z preprodukční fáze, kdy se psal scénář či vybíral casting. A právě na obsazení je dodnes vidět, jak pečlivě tým kolem režiséra Francise Forda Coppoly volil každého herce a herečku.

Francis Ford Coppola oslavil před pár dny 85. narozeniny. Tuto fázi života velkých umělců často trávíme vzpomínáním a jmenováním jejich největších úspěchů. Americká generace spratků ale nemá na odpočinek ani pomyšlení, jak ostatně vidíme u Scorseseho a Spielberga, kteří by furt něco dělali. Zdálky se přesto poslední roky mohlo zdát, že se Coppola na kinematografii vykašlal a vydělává miliony svým vinařským impériem. To byl ale jen kalkulovaný dlouhý nádech před poslední velkou písní. Dost možná jeho největší. Vysněné Megalopolis nakonec natočil prakticky výhradně z vlastní kapsy, což je u projektu za víc než 100 milionů dolarů bezprecedentní. Čeká nás ale jistě film jako žádný jiný.

Před padesáti lety, tedy 7. dubna 1974, se v amerických kinech objevil Rozhovor (The Conversation). Malý, nenápadný filmeček si Francis Ford Coppola natočil v přestávce mezi prvním a druhým Kmotrem za pouhý jeden a půl milionu dolarů, přesto se snímek nejen ucházel o tři Oscary, ale zapsal se do dějin jako vtahující zhmotnění paranoidní atmosféry Spojených států 70. let.

Navzdory svému popkulturnímu věhlasu a vzniku před neuvěřitelnými 95 lety se postavička Pepka námořníka objevila na stříbrném plátně pouze jednou. To by se výhledově mělo změnit, jelikož scenárista Michael Caleo o tomto nezdolném silákovi a fanatickém milovníkovi špenátu momentálně píše nový příběh. Než se však o chystaném filmu dozvíme více, stojí za to si připomenout původní hranou verzi, která připravila těžké chvíle jedné komediální legendě.

Marlon Brando. Někdo by řekl největší americký herec všech dob. I ten, kdo by se držel víc zkrátka, by ho stěží mohl opomenout jako klíčovou figuru při definování moderního herectví. Průkopník Stanislavského metody, komplikovaný bouřlivák a politický aktivista se nikdy nenechal zkrotit. Byl to rebel? Výstřední podivín? Ješitný excentrik? Jeho neuchopitelnost nakonec jen přispěla k jeho mýtu. Narodil se před 100 lety.

Zkušení scenáristé, kteří ne a ne prodat nějaký vlastní nápad, se asi chytají za hlavu. Desetiletý herec Connor Esterson, jehož můžeme znát z dětského sci-fi paskvilu Roberta Rodrigueze Spy Kids: Armageddon, protlačil do oběhu šestistránkový draft vlastního scénáře s názvem Little Wiseguy. Jeho premisa má spočívat ve volném propojení Sám doma (Home Alone) a Kmotra (The Godfather) a oscarový scenárista Zelené knihy (Green Book) Nick Vallelonga se stará o to, aby se projekt rozpracoval a dostal před kamery.

Zisk Oscara je skoro sto let nejvyšší poctou, jaké lze ve filmové branži dosáhnout. Jenže i výherci jsou jenom lidé a 35 centimetrů vysoká zlatá soška může zmizet z povrchu světa stejně jako televizní ovladač nebo flash disk. Zatímco někteří si tak ocenění nesmírně považují a Oscar jim zdobí obývací pokoje, ložnice nebo i samostatně vyčleněné místnosti, jiní se přiznali, že těžce vydřenou cenu z různých důvodů postrádají. A někdo o ni vlastně vůbec nestál.

V Čechách jsme měli problém s Adélou, která ještě nevečeřela, v USA od roku 1960 navštěvují Malý obchod hrůz (Little Shop of Horrors), který si ve dvou kultovních verzích dělal zálusk třeba na Jacka Nicholsona, Ricka Moranise či Steva Martina. Moderní verzi slavné hororové komedie, kterou v popkultuře etabloval zejména muzikálový remake z poloviny osmdesátých let, zpracují dva věkem velmi nemoderní a protřelí tvůrci – sedmasedmdesátiletý režisér Joe Dante (Gremlins) a v dubnu osmadevadesátiletý producent Roger Corman (Masakr na svatého Valentýna).

Bývaly časy (které pravděpodobně nejsou zcela zažehnané), kdy se i nejvěhlasnější herečky posuzovaly spíš podle tělesných proporcí a sexappealu než na základě talentu. A co víc, především producenti se to v přesvědčení o vlastní nedotknutelnosti nezdráhali otevřeně a názorně deklamovat. Dnes šestašedesátiletá Sharon Stone je smutným příkladem globální hvězdy, která se rozzářila hlavně díky obdivovanému vzhledu a podvodům průmyslu, který byl připravený její půvab vytěžit za každou cenu. Už ve svých memoárech The Beauty of Living Twice roku 2021 poplivala režiséra Základního instinktu (Basic Instinct) Paula Verhoevena a naznačila, že ji producenti nutili k sexu s hereckými kolegy. Tento kontroverzní aspekt nyní rozvedla v podcastu Louise Therouxe a přímo jmenovala zesnulého filmového mogula Roberta Evanse (1930–⁠2019).