Mafiáni slaví 35 let. V čem se nejlepší gangsterka devadesátek liší od Kmotra či Zjizvené tváře?

Na počátku filmového kultu byl román Nicholase Pileggiho Mafián, napsaný podle zpovědi člena mafie a pozdějšího informátora FBI Henryho Hilla. Ten si přečetl filmař Martin Scorsese, když v tisku narazil na jeho recenzi, a rozhodl se, že kniha stojí za zfilmování. Když Pileggimu údajně zavolal se slovy: „Na tuto knihu jsem čekal celý život,” odpověděl mu poctěný spisovatel větou: „Já čekám celý život na tento telefonát.”

Filmy o životě gangsterů byly v Americe stále horkým zbožím. Veřejnost jimi byla pobuřována i fascinována zároveň, nakonec Michael Corleone z Kmotra či Tony Montana ze Zjizvené tváře byli stejně charismatičtí jako odpudiví. Scorsese měl nicméně jiný umělecký záměr, trochu jiný způsob, jakým diváky nechat nahlédnout do světa organizovaného zločinu. Mafiáni se vůči dosavadním gangsterkám vymezují formou, stylem, svými hrdiny a samotným pojetím. 

Kmotr pomalu zachycoval cestu hrdiny k pozici nemilosrdného mafiána a Zjizvená tvář vykreslovala život primitiva, který stoupá po společenském žebříčku mafie a zároveň klesá na morální dno. V obou případech přitom sledujeme mocné muže v čele organizace, kteří šéfují celým skupinám gaunerů. Hrdiny Mafiánů jsou právě tito podržtaškové; spíše než elegantní bosse sledujeme pracující třídu, která vykonává rozkazy svých šéfů a zároveň se snaží přiživit bokem, ideálně tak, aby svým bossům moc nepřekáželi.

Na rozdíl od Kmotra, jehož hrdina se stane mocným mafiánem částečně proti své vůli, a Zjizvené tváře, jejíž protagonista je tak odpuzující, jak um filmařů dovolí, výstavba Mafiánů moralizování téměř neumožňuje. Vypravěčem příběhu je gangster Henry Hill (Ray Liotta), který nepřipouští žádnou sebereflexi - život gangstera je pro něj od začátku okouzlující a i na samém konci filmu lituje jen toho, že se k němu nemůže vrátit. Násilí, které páchá se svými kumpány Jimmym Conwayem (Robert De Niro) a Tommym DeVitem (Joe Pesci) ho neposouvá, neznamená hraniční body v jeho vývoji, patří k jeho všednímu životu.

Scény loupeží, vražd nebo mlácení lidí jsou využity jiným způsobem, ukazují kontrast mezi realitou zločinu a skutečností, jak ji vnímá Hill. Scorsese se snažil o to, aby násilí bylo co nejvíce šokující, nepříjemné a drásavé. Jeho hrůznost vynikne o to víc, jak k němu hlavní hrdinové přistupují jako k zábavě, nutnosti či prostě práci, kterou musejí udělat. Scorsese v Mafiánech docílil toho, že jejich život působí podobnou měrou zábavně i odporně, a k tomu mu dopomohl i způsob, jakým se snažil vyprávět:

 „Chtěl jsem, aby Mafiáni začali jako výstřel a stále zrychlovali, jako dvouapůlhodinový trailer. Podle mě je to jediný způsob, jak zachytit rozjařenost toho životního stylu, vysvětlit, proč lidi tak přitahuje.”

Podchytit všednost gangsterského života nebylo jednoduché, koneckonců měl scénář 12 draftů, než Scorsese a Pileggi vymysleli, jak film vystavět. Nakonec se rozhodli vybrat ty nejzábavnější epizody Hillova života a naskládat je na sebe. Epizodické vyprávění dalo filmu potřebnou rychlost. Krátké, rychlé segmenty mají velký dopad a fungují o to výrazněji, především zásluhou stylu, jakým tvůrci snímek ozvláštnili. Scorsese se totiž snažil do filmu implementovat prvky, kterými se proslavila francouzská nová vlna, zejména jako příklad uváděl snímek Jules a Jim.

Mafiáni se tak vyznačují rychlým střihem, používáním mrtvolek, tedy zastavených záběrů, skákáním v čase příběhu tam a zpět a rozmáchlým vyprávěním, sestaveným z krátkých, časově oddělených epizod. To byl další rozdíl oproti Kmotrovi či Zjizvené tváři, jež jsou souvislými filmovými epikami, vyprávěnými tak, aby měl divák pocit, že stárne společně s postavou. Mafiáni jsou oproti tomu rychle plynoucí jízdou, která výrazněji zpomalí až v posledních aktech, kdy se Hillův život začne hroutit. Pořád ale vypráví v jednotlivých epizodách, takže divák nemá pocit pomalého vyprávění. Dojmu o dost lehčího filmu pomáhal i přístup k postavám.

Michael Corleone i Tony Montana jsou velkými tragickými figurami, osobnostmi většími než život, které měli fanoušci tendenci vnímat jako ideál, vzor, jehož se snaží lidé dosáhnout, ať už jde o motivaci k úspěchu a draní se „nahoru” jako u Tonyho Montany, nebo dosažení pozice rozvážné, silné osobnosti, která se stará o rodinu. A to přesto, že ani jeden z filmů nepředstavuje své hrdiny jako pozitivní vzory a zmíněné přístupy, pro které jsou obdivovány, mají spíše satirizovat, než k nim motivovat.

V případě Mafiánů se film snaží o co největší všednost. Ústřední trio gangsterů nejsou majestátními figurami, k nimž se chce divák přiblížit, ale postavami, s nimiž se divák může buď velmi rychle ztotožnit, nebo jimi do značné míry pohrdat. Nejsou to figury, které se pohybují velkým světem a vykonávají velké věci, ale kriminálníci v tom světě trochu ztracení, kteří páchají krátkodobé akce s krátkodobými cíli, ať už kvůli vidině rychlého zisku nebo ze vzteku, a většinu času se snaží se stejnou neprozíravostí vyrovnat s následky. Většinou je ale místo vznešených gest a rozhodnutí vidíme dělat zcela obyčejné věci a vnímat je jako víceméně obyčejné chlápky.

Tvůrci toho dosáhli také tak, že herce nechali při zkouškách improvizovat – dostali jednoduchý pokyn mluvit tak, jak se jim zlíbí. Dialogy, které touto metodou vznikly, pak Scorsese zapracoval do finální verze scénáře, díky čemuž mezi hrdiny vytvořil perfektně fungující chemii. Poslouchat jejich rozmluvy, vtipkování nebo hašteření o tom, kam schovají tělo, je čirá radost.

Neotřelý styl, jakým Scorsese Mafiány natočil, mu po uvedení v Benátkách zajistil Stříbrného lva za nejlepší režii. Proti 25milionovému rozpočtu vydělali Mafiáni 47 milionů dolarů a kromě diváků ohromili i kritiky. Snímek si stejný rok vyžádal něco na způsob pokračování. Podle scénáře Nory Ephron, Pileggiho manželky, vznikla komedie Moje modré nebe, inspirovaná Hillovým životem v ochraně svědků. Mafiána Vinnieho, Hillův odlehčenější a komičtější protějšek, ztvárnil Steve Martin. Film ale zdaleka nedosáhl takového úspěchu jako Mafiáni, a už vůbec ne tak značného kulturního dopadu. Například Americký filmový institut zařadil Mafiány do své desítky nejlepších gangsterek na druhé místo, hned za Kmotra.

Zdroje: AFI, Wikipedie, Kinobox

Podívejte se také na nejlepší gangsterské filmy podle Kinoboxu.