Obvyklým podezřelým je 30 let. Jeden z nejlepších filmových padouchů vyhrál snímku dva Oscary

Kriminální thriller z roku 1995 byl průlomový hned pro tři tvůrčí osobnosti, které se sešly na filmovém festivalu v Sundance. Herec Kevin Spacey zde oslovil režiséra Bryana Singera a scenáristu Christophera McQuarrieho, kteří zrovna obdrželi velkou cenu poroty za snímek Public Acces, a řekl jim, že s nimi chce pracovat na jakémkoli filmu. Nápad na další film přitom Singerovi vniknul bulvární článek s titulkem Obvyklí podezřelí, což mu přišlo jako dobrý název pro film. Hned také dostal nápad na plakát, na němž je pět drsňáků na policejní identifikaci.

S nápadem na film se svěřil McQuarriemu, jenž chtěl zrovna oprášit jeden svůj starý scénář. Ten byl napsán na základě skutečného kriminálního případu Johna Lista, účetního, jenž vyvraždil svou rodinu a dvacet let se skrýval pod falešnou identitou. Společně pak vypracovali příběh, který Singer prodával jako kombinaci Pojistky smrti a Rašomónu, mysteriózní noirový thriller, jenž záměrně vede diváka jiným směrem. 

Hlavními hrdiny jsou profesionální zločinci Keaton (Gabriel Byrne), McManus (Stephen Baldwin), Hockney (Kevin Pollak), Fenster (Benicio del Toro) a Kint (Kevin Spacey). Kint, tělesně postižený a lehce zakřiknutý podvodníček s ironickou přezdívkou Verbal, je jediným členem party, který zůstal naživu po monstrózní přestřelce mezi gangem „obvyklých podezřelých” a maďarskými mafiány. Ve chvíli, kdy film začíná, sedí v policejní kanceláři a vypráví agentu celní správy Davidu Kujanovi (Chazz Palminteri) o událostech, které masakru předcházely. Začíná v momentě, kdy policie při vyšetřování zločinu zadrží pětici recidivistů, aby je předvedla k identifikaci. Zhnuseni systémem, jenž je nenechá v klidu, se zločinci v zadržovací cele domluví na jednorázové fušce. Spirála zločinu je však zavede hlouběji do amerického podsvětí, kde na ně čeká přízrak v podobě nikým nespatřeného, ale všemi obávaného bosse jménem Keyser Söze.

Mysterióznost filmu stála především na tom, jak vyprávění předkládá divákovi nejen falešné hypotézy, ale rovnou celé falešné úseky děje. Singer a McQuarrie přitom měli v úmyslu vystavět příběh tak, aby divák při druhém zhlédnutí nacházel stopy a viděl cestičku, kterou se vine finální zvrat. Nicméně celý zvrat stojí na tom, že Verbalovo vyprávění je od začátku do konce lež, což samo o sobě překáží dojmu, že film je chytře vystavěná konstrukce. Nejvíce náznaků tedy pochytíme v samotném rámci příběhu, tedy scénách, kdy Verbal vypráví svou verzi příběhu. Jednodušeji řečeno, nejvíc vodítek nám poskytuje výkon Kevina Spaceyho. 

Ten svého Verbala hraje jako ustrašeného, neprůbojného kriminálníka, na němž agent Kujan úspěšně uplatňuje dost jednoduchou formu cukru a biče, mezi ostatními zločinci funguje spíš jako nezkušený mladší bráška a sám není zdaleka tak protřelý zločinec. Nicméně jsou to záběry toho, jak se tváří, když se nikdo nedívá, nebo jakým způsobem drží v ruce cigaretu, co prozrazují jeho skutečnou povahu. Zároveň je jedinou postavou, jejíž výslech nevidíme v montáži výslechů ostatních gangsterů. Navíc je trochu podivný rozpor, kdy ve výslechových scénách dostojí své přezdívce a mluví, i když to nikdo nevyžaduje, nicméně v rámci svého příběhu vystupuje jako mlčenlivý a zakřiknutý introvert.

Jsou to drobné náznaky, ale funkční, a o to více funguje závěrečný zvrat. I když je trochu předvídatelný  – protože kdo asi zabil členy gangu, z něhož zbyl jediný člověk? Pořád je však mistrovsky natočený, jak určuje rytmus střídáním Kujanova postupného uvědomění a Verbalova odhalení. Od trochu předvídatelného zvratu navíc odpoutává pozornost fakt, že Obvyklí podezřelí jsou v jádru slušnou kriminálkou vycházející z noirových tradic.

Důležitou roli hraje dynamika týmu a vztahy mezi postavami, postavené jak na vzájemné důvěře, tak na její absenci. McQuarrie při psaní scénáře využil své zkušenosti z práce v detektivní agentuře, kde pochytil návyky a vystupování zločinců i funkce a procesy strážců zákona. Díky tomu vypadají hrdinové Obvyklých podezřelých tak autenticky, a proto u nich pociťujeme určitý rozpor. Verbalův příběh líčí členy gangu jako oběti systému, jsou kriminálníky, protože policisté je vždy budou podezírat jako první. V jádru jsou to ale zároveň pěkní hajzlíci, kteří jsou zločinci hlavně proto, že chtějí. 

Autenticity film dosáhl především díky skvělým hercům, jež dodali svým postavám určitou všednost, ale zároveň požadovanou výraznost. Obzvláště výraznou figurou je Fenster, přestože původním záměrem byl přesný opak. Protože tvůrci počítali s Fensterovou brzkou smrtí, nedali si nijak zvlášť velkou práci s jeho charakteristikou, což jeho představitel Benicio del Toro nenesl zrovna dobře. Proto přišel s nápadem na extravagantní styl oblékání, řeč těla i nesrozumitelnou mluvu. Singer se nápadu chytil a požádal del Tora, aby o svém záměru neřekl ostatním hercům, takže jejich reakce na Fensterovy nesrozumitelné repliky jsou upřímné. Ostatně právě to byly momenty, díky nimž funguje ústřední tým tak skvěle.

Znatelná chemie mezi herci se utvořila už během natáčení. Scéna, kdy gangsteři stojí na policejní předváděčce, dala ostatně Singerovi nejvíce zabrat. Herci se totiž trumfovali, kdo nejrychleji rozesměje vážného Byrnea, a tak všechny pokusy natočit scénu, kdy hrdinové stojí vedle sebe a jeden po druhém předčítá určitou větu, skončily bujarým smíchem všech herců. Když nepomohlo ani to, že je Singer všechny seřval během oběda, rozhodli se tvůrci vtípky herců začlenit do vyprávění. Díky tomu vznikla scéna, která představila protagonisty jako celek a zároveň zafungovala jako moment, kdy tým poprvé najde určité porozumění. 

Dynamika týmu a jeho interakce je přitom funkčním palivem pro tempo příběhu. Nebýt rámujícího výslechu nepříliš ochotného zlodějíčka, zdají se Obvyklí podezřelí být celkem jednoduchým thrillerem o nepříliš sympatických hrdinech, kteří se zaplétají do čím dál větších zločinů. Ty jsou přitažlivé hlavně provedením, Singer mistrovsky zrežíroval akci a pomocí soundtracku a hry se střihem vytvořil působivé scény, které vystihují dynamiku a profesionalitu ústředních gaunerů.

Snímek tak kombinuje mysteriózní zápletku s promyšlenou akcí a skládá tím podívanou z příběhu o partě drsňáků i ponuré detektivky. V kinech si snímek vedl dobře, stejně tak se zalíbil i filmovým kritikům. McQuarrie i Singer si dali skvělou práci s vytvořením ultimátního padoucha, jehož přítomnost divák pocítí, i když jej prakticky spatří až na konci. Flashbacky, v nichž jej hraje jiný herec krytý majestátní parukou, přitom vytvářejí určitý surrealistický obraz figury děsící svou enigmatičností. Jak vyprávění přitvrzuje ve vytváření dojmu děsu z entity, která po celou dobu vypadá spíš jako stín postavy, získává závěrečné odhalení o to větší sílu.

Filmové akademiky snímek uchvátil natolik, že mu přihráli dva Oscary. Jeden si odnesl Christopher McQuarrie za scénář, který představuje mix propriet různých žánrových prostředků dovedený do funkčního celku. Druhý získal Kevin Spacey, jenž přesvědčivě ztvárnil zlodějíčka Verbala, který vyzařuje malé sebevědomí, ale velké emoce, když výslech nabere na dramatických obrátkách. Do paměti diváků i kritiků se ale nejvíce zapsal svou proměnou v chladnokrevného Keysera Sözeho, k čemuž mu nestačilo pouze postupně přestat předstírat ochrnutí. V posledních záběrech filmu také zcela změní výraz, aniž by použil výraznější mimiku. Jeho postava se zkrátka s koncem filmu úplně promění.

V roce 2008 Americký filmový institut zařadil snímek na desáté místo své topky mysteriózních filmů, zatímco ve své stovce filmových padouchů věnoval Rogeru Verbalu Kintovi 48. místo. Nutno říci, že zaslouženě. Pro všechny zúčastněné byl snímek v určitém ohledu průlomový. Singer po úspěchu Podezřelých natočil skvělého Nadaného žáka a rozjel jednu z nejlepších superhrdinských franšíz, McQuarrie se dostal do širšího filmového světa s Valkýrou a stal se tvůrcem série Mission: Impossible a Spacey se stal vyhledávaným hercem.

Podívejte se také na nejlepší mysteriózní filmy podle Kinoboxu. 

Zdroj: Kinobox, Wikipedia