Mistr mrazivých filmů i revoluční akce slaví 70. Připomeňte si nejsilnější díla Paula Greengrasse

Jak vám napoví i zbytek žebříčku, Greengrass se vždy specializoval na zfilmování tragických událostí, v nichž se snažil poukázat na děsivost lidského konání, ale také hrdinství ústředních figur či obětí během děsivého činu. Netflixovský snímek 22. července vyprávějící o zrůdných činech Anderse Behringa Breivika se jeho tradičnímu přístupu trochu vymyká. Samotnému útoku na ostrov Utøya je tentokrát věnován pouze zdrcující úvod filmu, aby se v následných hodinách Greengrass soustředil na důsledky norské katastrofy. Zkoumá psychické dopady jak na přeživších, tak celé zemi, a zároveň sleduje Breivikův ostře sledovaný proces. To vše v poněkud umírněnějším vizuálním podání, ale zato s pečlivě budovaným příběhem, jasným emocionálním dopadem a skvělým obsazením.

Zatímco počiny jako Krvavá neděle a Let číslo 93 mohou být svou intenzitou a mrazivostí už pro „běžného“ diváka až příliš depresivní a těžce stravitelné, Kapitán Phillips je ideálním průsečíkem Greengrassova takřka dokumentárního stylu s požadavky mainstreamového publika. Příběh o hrdinném kapitánovi nákladní lodi v podání správně civilního Toma Hankse, jenž se postaví skupině somálských pirátů, je typickou ukázkou režisérových prvků, z nichž nejvíce ční jeho schopnost přiblížit se co nejvíce realitě. Právě autenticita snímku dává jistým scénám to správné napětí i tvrdý emocionální dopad. Precizní filmařská práce.  

Poprvé dal o sobě Greengrass hlasitěji najevo na počátku tisíciletí zfilmováním tragických událostí z ledna roku 1972, kdy v severoirském městě Derry zastřelili britští vojáci 13 civilistů a naplno tak začal krvavý konflikt mezi Iry a Británií i vzestup organizace IRA. Filmař se soustředil na zfilmování tragického dne, v němž nám ukázal pohled do obou znepřátelených táborů a brutální následky jejich činů. Výsledkem je strhující a mrazivá záležitost, po jejímž skončení nebude snad žádnému divákovi dobře. Znepokojivá a zároveň neskutečně sugestivní podívaná přinesla Greengrassovi Zlatého medvěda na festivalu Berlinale, kde světu naplno představil své hlavní atributy, jež začal ve své následující kariéře ještě více rozvíjet.

Na druhém místě si nezvykle, ale vlastně i zcela logicky, probereme rovnou dva filmy. Druhé a třetí dobrodružství zapomnětlivého agenta Jasona Bournea totiž tvoří nejen příběhově ucelené dílo, ale také dokonalou reklamu Greengrassových kvalit. Zprvu se se mohlo zdát jeho angažování k takřka špionážnímu thrilleru velkým rizikem, nakonec to byl právě anglický režisér, kdo dal této franšíze její nezaměnitelný look a styl.

Typicky roztřesená ruční kamera, často zrnitý obraz a neuvěřitelně fyzická akce, při níž se postavy snažily zabít vším, co bylo po ruce, se staly nejen symbolem Jasona Bournea, ale měly obří vliv na celý akční žánr. Jen málokdo ovšem dokázal zreplikovat Greengrassovu intenzitu, vysokooktanové honičky a výtečně zrežírované bitky plné kamerových vychytávek. Za roztřeseným obrazem se totiž skrýval dokonalý kompoziční řád a i po příběhové stránce nabízely obě bourneovky výtečnou hru tajných služeb a kočky s myší. Oba snímky dokázaly dokonale napínat i přesto, že jely takřka podle stejné šablony, což už se o několik let později stalo osudným Bourneovu návratu.

Greengrassovým mistrovským dílem ale i přes řadu výrazných zářezů zůstává Let číslo 93. Snímek, který se počítá mezi nejsilnější filmové zážitky tohoto tisíciletí, přesto ho jen málokdo kvůli tísnivosti, sugestivnosti, realističnosti a obřímu emocionálnímu dopadu bude chtít vidět podruhé. Příběh letadla, které se 11. září ocitlo v rukou teroristů a mělo namířeno do Washingtonu, se vyhýbá jakémukoliv patosu (jehož bychom se v rukách amerického tvůrce nejspíš dočkali) a nabízí dokonalou „dokumentární“ rekonstrukci událostí, která uchvátí svou precizností či budováním napětí. Jeden z nejdůležitějších filmů tohoto tisíciletí, jenž je zároveň dokonalou poctou zesnulým pasažérům letadla.

Podívejte se také na žebříček nejlepších režisérů podle databáze Kinoboxu.

Zdroj: Kinobox