Dospělé filmy jsou mrtvé? Úspěšný režisér si po dalším propadáku zoufá nad diváckou orientací

„Tohle je ten typ filmu, na kterém jsem postavil svou kariéru,“ vysvětlil Soderbergh v rozhovoru pro The Independent, jenž se věnoval ekonomickým výsledkům jeho posledního snímku a související krizi středorozpočtových produkcí, určených pro dospělé publikum. Black Bag od scenáristy Davida Koeppa (Jurský park) je pro Soderbergha typickou transformací žánrového filmu na základě protichůdných vzorů, v tomto případě špionážní tradice Toma Clancyho či Johna le Carré a psychologické konverzačky o krizi manželství.

Jedna rovina motivuje a vyživuje druhou v devadesátiminutovém příběhu tří partnerských dvojic uprostřed mezinárodní organizace, která řeší hrozbu v podobě odcizeného malwaru. Protagonista George Woodhouse (Michael Fassbender), muž se schopností odhalit sebemenší lež, musí včas během dvou „přátelských“ večeří identifikovat krysu, kterou ale může být i jeho manželka a kolegyně Kathryn (Cate Blanchett). Hvězdné obsazení (ústřední dvojici náramně doplňují Tom Burke, Pierce Brosnan nebo Naomie Harris), vynalézavá a přitom úsporná režie i precizně pointovaný scénář u kritiků obrovsky zabodovaly, snímek ale v kinech nenašel dostatečné publikum. Při rozpočtu kolem padesáti milionů dolarů ve světových kinech od půlky března utržil jen 38 milionů.

Soderbergh si uvědomuje obsažené úskalí. „A jestliže film se středním rozpočtem a hvězdným obsazením nedokáže přitáhnout lidi starší 25 let do kina – jestli je tohle opravdu mrtvá zóna – tak to není dobré pro filmový průmysl. Co se pak stane s tím, kdo přijde po mně a bude chtít točit takové filmy?,“ spekuloval filmař, jenž mnohokrát zažil veškeré druhy kritického, především ale finančního ohodnocení. Počínaje debutem Sex, lži a video, který mu roku 1989 vynesl Zlatou palmu v Cannes jako vůbec nejmladšímu režisérovi historie, Soderbergh prováděl narativní i stylistické experimenty takřka neslučitelné s komerčním mainstreamem. Od Zakázaného ovoce (1998) s Georgem Clooneym a Jennifer Lopez ale naskočil na dráhu respektovaného autora, jehož formálně rozpoznatelné a ne zcela klasické filmy zdobí mnoho známých tváří.

Za Traffic – Nadvládu gangů si odnesl režisérského Oscara v roce, kdy byl nominovaný ještě za Erin Brockovich. Vděčnou žánrovou látku nalezl v Dannyho parťácích a právě u žánrovek setrvává v posledních patnácti letech, po produkčních nesnázích a celkové náročnosti dvoudílného životopisu Che Guevary, s nímž usiloval o hodnotné sdělení. „Žánrové filmy jsou nejlepší a nejefektivnější způsob, jak předat jakoukoli myšlenku, protože diváci přijdou s tím, že jdou na komedii, horor nebo thriller — a vy pod tím povrchem můžete zabalit všechno, o čem ve skutečnosti chcete mluvit. Všichni na tom vydělají,“ domnívá se Soderbergh, jenž si v nedávné době zaexperimentoval s hitchcockovským thrillerem (KIMI) i tradičními hororovými subžánry z psychiatrie (na iPhone natáčená Nepříčetná) či prokletého domu (Presence z pohledu invazivní entity).

Ani takové filmy ale dnes nemají v kinech životnost a Soderbergh pochybuje, že by se znovu dokázal vypracovat od píky. „Erin Brockovich by se dnes nenatočila; Traffic taky ne. Pokud byste nesehnali třeba Timothéeho Chalameta, který – bůh mu žehnej – očividně má zájem dělat odlišné filmy. Ale to okno, jimž můžou filmaři projít, se neustále zmenšuje.“ Podepsalo se to právě na Black Bag, který v kinech finančně pohořel navzdory hvězdným hercům a silným recenzím. „Vím jistě, protože jsem mluvil s někým z jiného studia, že hned v pondělí po premiéře Black Bagu zazněla na ranní poradě otázka: ‚Co to znamená, když ani takovýhle film nedokáže uspět?‘ A to je frustrující.“

Žánrové filmy dle režiséra stále dominují, ale stávají se stále infantilnějšími a na jistotu. Pokusy o dospělejší ozvláštnění teenagerských hororů či sci-fi končí nezdarem, za vše mluví úctyhodné selhání satiry Mickey 17. Zvlášť ožehavý problém se ale týká levnějších produkcí s menším marketingem, které se musí chytit na festivalech, jinak o ně nikdo nejeví zájem. „Všichni z Focus Features [distributor filmu] mě ujistili, že Black Bag nakonec dopadne dobře a vydělá,“ pokračuje Soderberg, jenž se film chystá promovat pro domácí nosiče. „Ale pointa je, že musíme najít způsob, jak si znovu vychovat publikum pro filmy střední kategorie — které nejsou ani fantasy spektákly či nízkorozpočtové horory. Jsou to filmy pro dospělé. A ty prostě nemůžou zmizet.“

Publikum se zejména od koronaviru seskupuje na streamu a tam se intelektuálnější příběhy vměstnávají spíš do prestižních seriálů, většinová filmová nabídka je spotřebního rázu, někdy vyloženě jako kulisa k žehlení prádla. Toho si už před lety v rozhovoru s IndieWire všímal také legendární kameraman Roger Deakins (Vykoupení z věznice Shawshank). Středorozpočtové filmy orientované na dospělé publikum jsou podle něj vzácností, současný průmysl nabízí především nízkorozpočtové experimentální projekty nebo naopak obří akční a superhrdinské blockbustery. S tím pak souvisí přemrštěný důraz na estetiku na úkor vyprávění a poselství.

Soderbergh, jehož novinka naopak vizuální dikci v každém okénku přizpůsobuje dějotvorné komunikaci s publikem, si tedy láme hlavu s tím, kam dál. „Nemůžu jít a natočit další film pro stejné publikum, na jaké cílil Black Bag. To prostě není možnost,“ tvrdí loňský host karlovarského festivalu, podle něhož je úkolem umělce přizpůsobit se světu kolem nás. To je ale v současné kinematografii stále těžší a frustrující. „Už nepotřebuju žádné další uznání z nezávislé scény, víte, jak to myslím? Potřebuju točit věci, na něž lidé opravdu chodí.“

Režisér současně dokončuje svůj další projekt The Christophers s Ianem McKellenem, který může vyjít už koncem roku – Soderberghův třetí film během dvanácti měsíců. Kromě svých schopností může důvěřovat také nevyzpytatelnému „posmrtnému“ životu vyhořelých kino-premiér, jež lidé mohou zpětně ocenit a které tedy přece nabydou nějaký kulturní vliv. S tím má ostatně bohaté zkušenosti.

„Udělal jsem spoustu věcí, které si lidé při uvedení buď nevšimli, nebo s nimi nebyli spokojení — a pak uběhne čas a najednou si řeknou… ‚vlastně jo…‘“ usměje se. „Lidem se teď dokonce líbí Dannyho parťáci 2!“ Pro porovnání využil zmíněné Zakázané ovoce, jehož reputace se od uvedení zlepšila. „Lidé na ten film velmi rychle začali pohlížet s respektem a přisuzovat mu kvality hitu — i když jím vlastně nikdy nebyl,“ vzpomíná. „Tak třeba za dva roky si lidé řeknou: ‚Black Bag — to byl přece hit!‘“

Prohlédněte si žebříček nejlepších režisérů na databázi Kinoboxu.

Zdroje: The Independent, IndieWire