Žánrový génius Howard Hawks byl nejlepším filmovým prozaikem

Jako režisér, scenárista a producent prošel vrcholným obdobím němého filmu, zvukovou revolucí, barevným filmovým materiálem, širokoúhlým formátem i zánikem zlatého období, jenž pomohl vybudovat. I přesto byl delší část své kariéry, která se táhla napříč šesti dekádami, jako umělec nedoceněný.

Hawksovu pozici demonstruje Georges Sadoul v knize Dějiny filmu z roku 1959, kde jej označuje za stylistu, který si svou pověst často kazil komerčními výrobky. Nicméně kritici zle odsuzovali jeho slabé filmy, i když tento režisér ostatní více vychvalované tvůrce značně převyšuje. Sadoul však nezapomněl poznamenat, že větší úspěch by se dostavil v případě, kdyby dokázal do dějového rozuzlení vložit více tvůrčího zápalu na úkor jeho oblíbené záliby v krutosti. Vyzdvihuje ho jako schopného žánrového tvůrce s pevně ukotvenou stylistikou, jenž však svou filmografií nedokázal dosáhnout úrovně skutečného mistrovského díla.

Jeho dynamický a na první pohled nenápadný styl se dočkal uznání až díky redakci francouzského časopisu Cahier Du Cinema a textům amerického publicisty Andrewa Sarrise na přelomu 50. a 60. let. Stejně jako ostatní, v rámci umělecké hodnoty dlouho přehlížení mistři klasického Hollywoodu, jakými byli například Orson Welles, William Wyler či Alfred Hitchcock. Ti byli dlouho považovaní za pouhé řemeslníky svázané komercí, analytické práce a revoluční publikace však jejich tvorbu zaslouženě opatřily nálepkou uměleckých děl.

Režiséra vyzdvihovali jako amerického auteura, který měl nad svými filmy plnou tvůrčí kontrolu a jehož tvorba obsahovala opakující se prvky, motivy, tematiku a osobitou práci s filmovým stylem. Cinefil a režisér Peter Bogdanovich roku 1962, kdy Hawks uváděl dobrodružnou komedii Hatari!, uspořádal jeho velkou retrospektivu právě díky velkému zájmu teoretických kruhů, jež přišly s novým pohledem na úlohu režiséra. Roku 1975, pět let od natočení posledního snímku, získal čestného Oscara jako svou vůbec první sošku. Mnoho let po jeho smrti v roce 1977 se objevoval v prestižních žebříčcích nejlepších filmů i režisérů všech dob.

Podobně jako u jeho kolegy Michaela Curtize i u Hawkse zaujme neuvěřitelně versatilní žánrový rozptyl. Ve stáří se pyšnil tím, že nikdy nebyl pod kontraktem jednoho studia, vždy si mohl snímky dělat po svém. Proto formoval rozvíjející se žánrovou kinematografii, která začala nabírat své ikonické tropy především právě s příchodem zvuku.

Svou leteckou vášeň zrcadlil v jednom z prvních zvukových titulů Patrola (1930), z prostředí amerických válečných pilotů, mezi něž sám dříve patřil. K tomuto osobnímu tématu se ještě několikrát vrátil, nejlépe v melancholické podívané Jen andělé mají křídla (1939). Válku tematizoval i v životopisném Četaři Yorkovi (1941) či v heroismem protkané Cestě ke slávě (1936), která je remakem jeho stejnojmenného režijního debutu z roku 1926.

Jeho Zjizvená tvář (1932) etablovala filmovou gangsterku. Nezvykle surová podívaná s amorálním protagonistou, kterému však máme tendenci přát, společně s dvojicí Malý Cézar (1931) a Veřejný nepřítel (1931) vytěžila možnosti tzv. Pre-Code Hollywoodu, kdy tvorba nebyla svázaná cenzurou, pokud byly hříchy v závěru řádně potrestané. Snímek explicitně čerpající ze života Al Caponeho v kontrastně černobílém obrazu vykreslil pro žánr typickou cestu vzestupu a pádu, na kterou navázal například Martin Scorsese svými mafiánskými snímky či Brian De Palma, jenž roku 1983 natočil vlastní verzi příběhu Tonyho Montany, zasazenou do slunného Miami.

Styl filmu-noir, jenž je občas mylně považovaný za žánr, obohatil o ukázkové krimi Hluboký spánek (1946) s Humphrey Bogartem v roli mysteriózního a morálně nevyhraněného detektiva Philipa Marlowea. Napínavá podívaná s kriminální zápletkou a dobrodružným nádechem Mít a nemít (1944) vychází z předlohy Ernesta Hemingwaye a atmosférou i tematikou navazuje na o dva roky starší Casablancu. 

Slavné a u nás nejčastěji reprízované jsou jeho westerny, které patřily k těm nejvíc maskulinním. Za všechny mluví Rio Bravo (1959), které bylo odpovědí na V pravé poledne (1952). Loučící se šerif v něm po většinu stopáže shání pomoc proti blížícím se zločincům, což byla alegorie tehdejších McCarthyho honů na komunisty. Hawks výchozí situaci uchopil po svém a v čele s Johnem Waynem vykreslil heroické úsilí čtyř mužů, kteří bez všechny ubrání. Dvojice El Dorado (1967) a Rio Lobo (1970) se pak nese v nostalgickém a rekapitulujícím duchu, paralelně s končícím klasickým Hollywoodem, který střídala mladá a nezávislá generace.

Největší stopu však Hawks zanechal v komedii, především v jejím screwball subžánru, kde v centru stojí souboj mužů a žen, odlišné sociální zázemí ústřední dvojice, koncept love-hate vztahů a především zběsilé tempo, které málokdo zvládal jako on. Organizovaný chaos předvedl v konverzačce z novinářského prostředí Jeho dívka pátek (1940) a přepálené dobrodružství o hledání dinosauří kosti v Leopardí ženě (1938). Na začátku Haysova kodexu, jenž utáhnul pravidla cenzury, ještě stihl uvést neprávem zapomenutou satiru divadelního prostředí Dvacáté století (1934), na jejíchž prvcích v budoucnu stavěl.

Inscenoval i odlehčené muzikály, jmenovitě Zrodila se píseň (1948) s Danny Kayem či Páni mají radši blondýnky (1955), jednom z nejznámějších výkonů Marilyn Monroe. V jeho kariéře lze nalézt i zajímavé žánrové anomálie, například historický velkofilm Země faraonů (1955) nebo sci-fi Věc (1951), jejíž slavnější remake má na svědomí John Carpenter. Svůj styl vždy adaptoval na daný žánr a vše podmiňoval potřebám vyprávění, aniž by ztratil na své osobitosti.

Vždy si vybíral takové náměty, které jsou přímočaré a jednoduché. Vynikal plynulým řetězcem kauzalit a nevídanou uzavřeností. Kladl velký důraz na herectví, čemuž přizpůsoboval styl snímání. Kameru stavěl do výšky očí a upřednostňoval důmyslnou inscenaci v prostoru. Mnohem víc vyjadřoval cítění postav pohybem celého těla. Kinetičnost pro něj byla naprosto klíčová, během dlouhých záběrů několikrát měnil kompozici a rozestavením postav vykresloval rozložení sil v jednotlivých scénách.

Díky tomu jsou jeho signifikantní konverzační komedie plynulé. Silně lpěl na chytrých a plynulých dialozích. Nechával herce a herečky chrlící důvtipné repliky často improvizovat a nebyl zastáncem častého opakování záběrů, aby se z akce nevytratilo kouzlo a autenticita reakcí. Jeho prioritou bylo vyprávění zábavných příběhů, přičemž nedělal rozdíly mezi publikem. Stejně dobře fungovaly na továrníky i na dělníky.

Nesklouzával ke zbytečné sentimentalitě, náboženství, americké propagandě či samoúčelnému napodobování umění, což by se dalo vytknout řadě dobových titulů. Jeho režijní osobnost nejlépe charakterizoval Orson Welles, který prohlásil, že režisér John Ford je básník, zatímco Hawks prozaik. Hawks o svém přístupu k režii hutně a zaníceně mluví v dokumentárním portrétu The Men Who Made the Movies: Howard Hawks (1973).

Za zmínku stojí jeho opakující se motiv silné mužské lásky, kterou však nelze číst jako gay podtext, jelikož paralelně rozvíjí heterosexuální vztah s ženou. Hawks napříč svým dílem analyzoval mužské přátelství na příkladech silné loajality, oddanosti a závazků. To se odvíjelo od akce a konání, nikoli od siláckých řečí a prázdných slibů.

Zajímavá je také jeho práce s ženskými hrdinkami. Ačkoli sám byl velmi konzervativní a ženy nebral jako sobě rovné, na plátně paradoxně nemalou měrou přispěl k obrazu emancipovaných žen a feminismu. Z jeho ženských postav se stal archetyp, jenž převzala řada dalších tvůrců. To nicméně platí pouze do 50. let, kdy se pohled na ženy ve společnosti značně proměnil.

Jeho ženy mají otevřenou mysl, jsou prostořeké a přímočaré, nebojí se muže konfrontovat, jsou jejich rovnocennými partnerkami a ve slovních soubojích je nemají problém porazit. Typickým příkladem je herečka Lauren Bacall, kterou pro Hollywoodu objevil. Dramatická umělkyně s hlubokým hlasem sloužila jako charakterový protipól postav hraných Humphreym Bogartem, s nímž utvořila nejslavnější hollywoodský pár ve filmech Hluboký spánek a Mít a nemít. Její akce se nevážou na ty mužské a režisér neredukuje její pozici na pouhý objekt sexuální touhy. Atraktivita pramení z její akce a samostatnosti.

Z mamutího díla žánrového génia budete na Filmovce moci zhlédnout následující filmy – Rio Bravo, Zjizvená tvář, Leopardí žena, Jeho dívka pátek, Četař York, Mít a nemít, Hluboký spánek, Páni mají radši blondýnky, Hatari! a Červená řeka. Ty vám umožní zevrubnou znalost tvůrcova díla, které ani po několika desetiletích nezestárlo.