Je lepší Metacritic, Rotten Tomatoes nebo IMDb? Mezi hodnoticími weby je vítěz jasný

Na co se podívat, a čemu se raději vyhnout? Téměř nekonečná nabídka streamovacích služeb, premiér v kinech a koneckonců i programů klasické televize nutí diváky a divačky k pečlivému zvažování, do čeho investují to nejcennější, co mají – čas. Každý z nás se rozhoduje podle jiných kritérií a leckomu stačí vědět, že se na filmu režijně či herecky podílela jeho oblíbená osobnost. Někdo se rád podívá na trailer nebo si přečte dostupné recenze, i když v takových případech hrozí, že se dozví víc, než by vlastně chtěl.

Proto jako smysluplné doporučení může posloužit číselné (obvykle procentuální) hodnocení, které různé filmové databáze a hodnoticí weby nabízejí. I tak se jistě potenciální divák či divačka dozví něco, co ovlivní prožitek z filmu, zároveň se však může jednat o přímočarý nástroj rozhodnutí, zdali dílu věnovat čas. Nabízí se nicméně otázka, na který z dostupných webů se pro tuto informaci obrátit. Před pár lety si ji položil rumunský datový analytik Alexandru Olteanu a o svých závěrech se rozepsal na stránce The Next Web. Tehdy bohužel ještě nebyl na světě nový web Kinoboxu, jinak by taková činnost byla samozřejmě jen ztrátou času...

Olteanu porovnával hned čtyři hodnoticí weby: Rotten Tomatoes, Metacritic, Fandango a IMDb. Vycházel z předpokladu, že kvalita filmů vyjádřená procentuálním či jiným číselným hodnocením by se měla blížit Gaussově křivce – tedy normálnímu rozdělení hodnot, kterých je nejvíc kolem středu škály a nejméně na jejích krajích. To znamená, že největší množství filmů se na škále 0 až 10 pohybuje kolem průměru, čili v rozmezí 3 až 7 bodů. Výrazně méně titulů je velmi kvalitních (hodnocení 7 až 10 bodů) a podobné množství jich je i velmi mizerných (hodnocení 0 až 3 body). Olteanu tedy hledal, který web bude toto normální rozdělení odrážet nejlépe, což rozhodně není jediný možný přístup k tématu, lze ho však snadno pochopit a pro spoustu diváků a divaček může být zcela dostačující.

U nás nejméně známé Fandango patří mezi největší zámořské prodejce lístků do kina, a přestože pod něj patří i Rotten Tomatoes, na stránce Fandango.com mohou uživatelé a uživatelky filmy i hodnotit. Olteanu však na vzorku filmů z let 2016 a 2017 zjistil, že tamní hodnotitelé jsou extrémně nekritičtí a nízká hodnocení se zde téměř nevyskytují. Takže jako zdroj doporučení, na co bychom se měli dívat, Fandango příliš dobře neposlouží.

Podobně zavádějící distribuci hodnot měl i web Rotten Tomatoes, i když je nutné uznat, že Olteanu bral v potaz pouze hlavní a na první pohled viditelný údaj, tedy procento pozitivních recenzí od kritiků a kritiček. To je samozřejmě samo o sobě zavádějící, neboť všichni recenzenti mohou hypotetickému snímku udělit opatrný palec nahoru, a přestože bychom tedy dílu udělili třeba 60 %, na webu Rotten Tomatoes bude zářit plných 100 %. Pokud se tedy nechcete proklikávat ke skutečným procentuálním hodnocením, i tento prestižní web berte raději s rezervou.

O něco lépe dopadla mezinárodní databáze IMDb, přestože i u ní je patrná odchylka směrem k vyšším číslům. Tituly hodnocené méně než třemi body z deseti se vyskytují jen vzácně, naopak většina snímků dosahuje na skóre kolem sedmi bodů z deseti. K tomu už přihlédnout lze, přesto ještě o něco lépe dopadl web Metacritic.com. Ten agreguje recenze, na rozdíl od Rotten Tomatoes však hodnocení jednotlivých webů přepočítává na přehledná procenta. Umožňuje také hodnocení řadového publika, avšak oproti IMDb se jedná jen o vedlejší metriku. Výsledky recenzí tedy nepodléhají fanouškovskému nadšení tak často jako na IMDb.

Olteanu proto jednoznačně doporučil Metacritic jako zdroj rychlé informace, jak zdařilý daný snímek zhruba je. Tento web je vhodný hlavně pro novější snímky, neboť databáze recenzí před rokem 1999, kdy Metacritic vznikl, je značně nekompletní a výsledná hodnocení tudíž nejsou zcela věrohodná. Snaží se však o diverzifikovanější a statisticky věrohodnější zpracování hodnocení nežli web Rotten Tomatoes.

Ten má totiž tendenci k přílišným zjednodušením a výraznějším odchylkám. Každou chvíli se o něm lze dočíst v souvislosti s extrémně nízkým, či naopak extrémně vysokým hodnocením nějakého nového titulu. Ilustrují to třeba seznamy nejlepších filmů všech dob – zatímco na Metacritic dominují v zásadě nezpochybňované klasiky jako Příběh z Tokia, Kmotr, Občan Kane, Okno do dvora či Casablanca, žebříčku Rotten Tomatoes vévodí mnohem rozporuplnější či méně uznávané snímky Beze stop, Toy Story 2: Příběh hraček, Muž na laně, Země medu či Nerovná jízda.

Se zdůrazňováním výsledků pověstného „tomatometeru“ se však rozhodně nepřestane, jelikož pro většinu lehce nadprůměrných snímků (kterých vůbec není málo) se jedná o efektivní způsob, jak skrýt svou zaměnitelnost a zvýraznit (alespoň částečnou) spokojenost kritiků a kritiček.

K podobným závěrům jako Olteanu došla i další obdobná zkoumání datového analytika novin San Francisco Chronicle Dana Kopfa, kulturní publicistky serveru Vox Alissy Wilkinson, šéfredaktora technologického webu Make Use Of Bena Stegnera či bloggera Bena Taylora. IMDb s určitým rizikem ovlivnění ze strany nekritických fanoušků či naopak naštvaných haterů ukazuje oblíbenost díla mezi publikem, zato Rotten Tomatoes lépe vypovídá o popularitě daného titulu mezi recenzenty. A Metacritic prostě popisuje, jak „dobrý“ onen film či seriál dle převládajícího kritického mínění je (přistoupíme-li na to, že specifické kvality uměleckého díla lze vměstnat do jednoho čísla).

Každý z nás si tedy může vybrat, jaký typ informace je pro něj podstatný pro rozhodování, které filmy a seriály stojí za pozornost. Pokud sami hledáte inspiraci, můžete se podívat i na žebříček nejlepších letošních filmů či rovnou všech dob podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.